Diamine Smoke on the water a Purple rain – rock v lahvi

První z nich začíná snad nejprofláklejším kytarovým riffem všech dob a díky tomu je rozpoznatelná během pár vteřin. Druhá je semiminutovou rockovou baladou, která se v roce 1984 stala nejen titulní písní stejnojmenného alba, ale stala se doslova erbovním songem svého tvůrce. Ano, řeč je o skladbách „Smoke on the water“ od Deep Purple a „Purple rain“ od Prince. A právě tyto dvě nezapomenutelné písně si začátkem roku 2019 vysloužily od britské firmy Diamine vlastní inkoust.

Pojmenovat inkoust po písni je stejně střelené jako ho pojmenovat po fyzikálním jevu (zdravíme Colorverse), ale právě díky těmto bláznovstvím mají fanatici do inkoustů možnost óchat a áchat nad novým úlovkem. V tomto případě dvěma. Oba tyto inkousty byly původně plánovány jako limitované edice pouze pro Německo, díky nátlaku kupujících se nakonec dostaly i mimo Evropu.

Jak Smoke on the water tak Purple rain patří mezi tzv. „sheeing inks“, tedy inkousty stínující. Takové například vyrábí Organics Studios nebo Robert Oster a spousta, spousta dalších. Inkousty seženeme jak v třiceti mililitrovém tak osmdesáti mililitrovém balení. Já disponuji tím větším.

Lahvičky jsou stejné jako u klasických inkoustů, tedy skleněné, čtyřhranné, se zlatým víčkem. Etiketu zdobí krom klasického výtvarného pojetí názvu i pásek, vyvedený v barvě inkoustu. U Smoke on the water je tyrkysový s růžovými písmeny a u Purple Rain fialový se zlatým písmem. Stejné provedení mají i nadpisové štítky na krabičkách.

Smoke on the water svou temně tyrkysovou barvou, přecházející na světle do růžova, hodně připomíná Emerald of Chivor od J. Herbina, ale postrádá zlaté třpytky a je mnohem temnější. Možná se někomu bude zdát taková kombinace nevkusná, ale není tomu tak. Růžová je totiž taky celkem tmavá a tak žádné řvavě barvy nehrozí.

Purple rain má základovou barvu temně fialovou, přecházející do zlatavých odstínů. Ty jsou opět hodně tmavé a podtrhují decentnost tohoto výběru. Stejně jako u blyštivých inkoustú, tak i ty stínované si člověk víc užije při psaní širšími hroty, případně kaligrafickými. Dobrou vizitkou je i to, že pero píše i po týdenní pauze, jako by se nechumelilo.

Oba tyto inkousty bezesporu patří mezi to lepší, co z britské továrny na inkousty vyšlo. Nevysychají, nehrudkují, nezpůsobují škobrtavé starty při psaní, což jsem otestovala na perech, která jsem nechala týden na pokoji a pak s nimi hned mohla psát. Též disponují krásným stínováním a vydrží díky osmdesáti mililitrovému objemu skutečně dlouho. U nás je sice neseženete, ale například němečtí Papier und Stift mají obě barvy. Třiceti mililitrová vás vyjde na tři eura padesát, osmdesáti mililitrová na rovných devět euro.

Moonman Wancai Mini – váleček do dlaně

Čínští výrobci plnicích per v posledních letech prošli zajímavým vývojem. Konečně se naučili obrábět akryláty a tak se dají na eBay koupit pera z atraktivních, vícebarevných materiálů. Krom toho se rozšířily jejich vlastní designy a ne jen obšlehnuté kopie dražších kousků. Díky tomu se vyprofilovali i výrobci, o jejichž pera se strhávají doslova rvačky a rychle mizí z nabídky. Mezi takové patří například PenBBS, který vede v používání krásných různobarevných akrylátů anebo Moonman, kde vsadili na obrovskou popularitu tzv. demonstrátorů.

Pero Moonman Wancai Mini jsem prvně zaregistrovala na eBay, ale až recenze Steva Browna mne přesvědčila ke koupi. Proto jsem si na výše zmíněném portálu jeden kousek vybrala, zaplatila přes PayPal a čekala, co dorazí.

Už po rozbalení jsem zjistila, že výrobce je ke svým zákazníkům velice štědrý. V krabičce z matného plastu se ukrývá nejen samotné pero, ale i šest černých bombiček a kapátko. To vše je bezpečně uloženo ve výstelce z polystyrenu a to tak natěsno, že pero jde vyndat jen s velkým úsilím. Pro mne osobně bylo velkým a příjemným překvapením, že kapátko není plastové, ale skleněné.

Model Wancai Mini můžete sehnat buď v čiré verzi, růžové, či transparentní se světlemodrými vlnami. Posledně jmenované jsem obdržela i já.

První velkou nevýhodou, které si okamžitě všimnete, je, že pero nemá žádnou sponu ani rollstop čili kovovou kuličku, která brání peru v kutálení se. Je tedy jasné, že Wancai Mini se může nosit jen v pozdru, jištěné gumičkou. Mně osobně to nevadí, taková pouzdra používám i pro pera se sponou vyrobená.

Víčko pera je jednolitý váleček, vršek je mírně se vyvyšující ploška. Je vyrobeno ze stejného materiálu jako tělo. To je též válečkovitého tvaru, končící závitem. Jelikož je pero samo o sobě velmi maličké, bez víčka měří od hrotu ke konci pouhých 8,2 cm. Po našroubování víčka na tělo povyroste o skoro čtyři centimetry, což jsou už snesitelnější parametry.

Úchop pera je v tomto případě transparentní, zdobený stejným vzorem jako tělo i víčko. Wancai Mini je příliš malé na to, aby se do něj dal použít konvertor, můžete je však buď vybavit klasickou krátkou bombičku nebo z pera udělat tzv. eyedropper, čili do kapátka pojmout inkoust a nalít ho přímo do těla pera. Osobně tuhle možnost preferuji a využila jsem ji, protože do samotného barelu se samozřejmě vejde víc inkoustu než z bombičky. Navíc, pokud člověk použije blýskavý inkoust, vypadá to vážně parádně.

Hrot je obyčejný ocelový IPG ve zlaté barvě a šířce F. Jinou s největší pravděpodobností ani neseženete. Po malinké úpravě, kdy se mi zdálo, že pero píše příliš suše, jsem tok inkoustu dala do pořádku a pero už nemá skoro žádnou chybičku.

Vzhledem k tomu, že po čínských perech z akrylátů je velká poptávka, na cenu ve výši pár korun, jako třeba u modelu Jinhao X450 můžeme zapomenout. Moonman Wancai Mini se dá koupit za cenu okolo čtyř set a v poslední době přibyly modely i z ebonitu, které jsou ještě dražší.

Centropen 3064 – Inkoust za mřížemi

Centropen 3064 je jedním z mnoha nenápadných, celobarevných per, která začala firma chrlit v sedmdesátých letech. Konvertor, napevno umístěný pod úchopem pera a odšroubovatelným barelem, tak populární díky „desítkovým“ modelům, se definitivně stal minulostí a nastala éra celoplastových per, kdy účel zvítězil nad vzezřením.

Model 3064 na první ani druhý pohled ničím neoslní. Štíhlé, plastové pero, ozdobené tenkým prstencem okolo ústí víčka, s dlouhou kovovou sponou, která se začala používat už u modelu 10018 z konce šedesátých let.

Vršek víčka je celoplastový, což přináší jistou nevýhodu a to tu, že může prasknout, když se spona příliš vychýlí. K tomu může dojít jak pádem, tak koncentrovanou lidskou silou.

Úchop pera ctí barvu a tak je stejný jako zbytek modelu 3064. Objímá sice obyčejný, ale dobře píšící ocelový hrot velikosti 32. To ovšem při koupi nebylo, hrot škrabal jako naštvaná kočka a tak musel opět přijít ke slovu pohotovostní zásah leštících hadříků.

Asi nejzajímavější částí pera je široké inkoustové okno, které je mřížkované, a tím pádem nejen že zajišťuje kontrolu hladiny inkoustu, ale je jednoduše hezké. Navíc je zajímavé, že závity pro našroubování víčka nejsou v barvě úchopu, tak jak bývalo léta zvykem, ale jsou součástí průhledného plastu inkoustového okna. Tento trend se přenesl i minimálně na jeden následující model.

Tělo pera zdobí, tak jak jsme u československých per zvyklí, název výrobce a číslo typu, plus výrobní pořadí. Otočný závit pohybující pístem je tentokrát schován pod falešnou koncovkou barelu. I ten je v barvě zbytku pera.

Model 3064 existuje ve třech barvách, mnou recenzované světle modré, pak vínové a dle pana Henryho Forda nejoblíbenější barvě, tedy černé. Eleganci modelů 10012 – 10016 se tenhle štíhlý plastikový kousek nepřibližuje ani omylem, ale pokud na něj někdy natrefíte a bude v dobré kondici, nechte si ho.

Výhodou je, že tento typ a i další se chrlily po statisících a tak se dají ještě v jedenadvacátém století sehnat jak v dobré kondici, tak v mnoha kusech. I když se nejedná o nejatraktivnější model z dačického portfolia, je to další z řady nenápadných, ale užitečných per, které, pokud je netrápí nějaká fatální závada, ještě mají šanci popsat několik set až tisíc stránek, než odejdou definitivně do výslužby.

KWZ Walk over Vistula – jak poctít řeku

Na podzim minulého roku polský výrobce inkoustů KWZ vyslal do světa tři barvy, které jsou originální poctou Polsku – Baltic Memories, Warszaw Dreaming a Walk over Vistula. A právě barva posledně jmenovaného mne zaujala nejvíc – je totiž nepřekvapivě modrá. Ale teprve tenhle rok se vyskytl čas a příležitost tento inkoust získat.

Visla si jako jeden z evropských veletoků a přes tisíc kilometrů dlouhá srdeční tepna Baltu určitě poctu zaslouží, však živila a živí generace polských lidí, pobírá při tání sníh z Karpat a protéká jedněmi z nejdůležitějších míst v Polsku jako Varšavou, Krakovem či přístavním městem Gdaňsk.

Inkousty KWZ mám v oblibě už od loňska, kdy jsem si na polské penshow koupila první tři – limitovanou edici určenou jedině pro tuto akci, příjemně červený višňový a vesele fialový hopsinkový. Letos na jaře díky laskavosti kamarádky přibyla nová limitka, opět pro katovickou akci a teď na podzim, zcela záměrně do páru pro modré TWSBI Eco, konečně Procházka kolem Visly.

Na první pohled se jedná o standardní balení, na které jsme od polského výrobce zvyklí čili bílou krabičku s logem výrobce a na vrchu se samolepkou označující kód, název a barvu inkoustu. I samotný tvar lahvinky je pořád stejný, baňatá, pádesáti mililitrová s širokým hrdlem a černým víčkem. To je taky veliké plus, pero i prsty si v klidu opřete a bez potíží naplníte.

Etiketa je však oproti tradicím lesklá, což kvituji s povděkem, protože si je jen tak lehce nezašpiním a hlavně ozdobená půvabným obrázkem Siekierkowskeho mostu ve Varšavě od polské výtvarnice Kingy Spiczko.

Pod víčkem čeká nádherná tmavě tyrkysová tekutina, kterou jsem krom výše zmiňovaného TWSBI natankovala i do starožitného Barclay. Obě pera si s inkoustem rozumí bez problémů, nikde se nic neucpává, žádné hrudkování nebo tuhé starty po delší pauze. Walk over Vistula v kličkách přebíhá od velmi tmavých do světlejších tónu, které dávají pak písmu živější vyznění. Koneckonců, i samotná říční voda nemá jen jeden odstín a tak je taková proměnnost velmi pěknou nadstavbou.

V našich končinách mívá pár lahviček KWZ třeba pražské papírnictví Kaš-mi-daš, ale zrovna tenhle a ani dva další z polské trojice odkazující na známá místa tam nenajdete. Pro české zákazníky je nejoptimálnější variantou vzít nějakou tu lahvinku z Polska, já inkoust kupovala (a zároveň si odbyla nákupní premiéru) u mých oblíbených https://www.lacouronneducomte.nl/.

Inkoustům od KWZ z mnoha důvodů jako jsou výborné reakce se starými i novými pery, pěkné, syté barvy, velkorysý obsah a příznivá cena, ráda zachovám přízeň i dále a možná se konečně rozhodnu i pro nějakou z duběnkových variant.

Centropen Shark – žralok do školního batohu

Centropen Shark se vyrábí už delší dobu, ale zatím byly pro mne jeho barevné varianty natolik nezajímavé, že jsem netoužila po něm sáhnout a vyzkoušet ho. To se ale změnilo, a tak jsem se po jednom impulzivním nákupu stala majitelkou fialovo bílého květinového cvalíka. Jaký tedy je školní Centropen pro děti jedenadvacátého století?

Prvně bylo toto pero k mání v pruhovaných dvoubarevných kombinacích. Ty sice nezmizely, ale přibyla k nim bílá s doprovodnou barvou, ještě navíc ozdobená vzorem. Dá se tak sehnat krom celobarevného i Shark květinkový či se zvětšeninou otisku prstu. Musím říct, že tenhle malý, ale viditelný zlepšovák peru dodal na atraktivitě.

Ergonomické tvary táhnou a nevyhnulo se to ani Sharku. Pero je buclaté, trojhranného profilu, se širokou plastovou sponou. Ta je v případě mnou vlastněné varianty ozdobena třemi fialovými kvítky. Riziko ovšem nastává v okamžiku, kdy má školáček nenechavé prstíky (Přiznám se, že já takový ničitel fakt byla!) a se sponou si hraje tak dlouho, až se ucho… tedy spona utrhne. Nebo spíš prachsprostě praskne.

Víčko je nasazovací a za úchop dosedne s uspokojivým cvaknutím. Dá se samozřejmě na pero nasadit a díky specifickému profilu školního pera nikam neočekávaně neodcestuje.

Boky plnicího pera z obou stran zdobí široké fialové pruhy, takže pořádkumilovné děti mohou při zavření doslova držet čáru. Pokud však v rychlosti pisatel pero zacvakne tak, že pruhy nebudou navazovat, krom estetické újmy se nic nestane. Výhoda trojhranného profilu. Na jednom z boků se skví natištěný název modelu a výrobce, nikoliv však číslo typu, jako bývalo kdysi dávno zvykem.

Úchop pera je pogumovaný, takže při psaní nebude v dětských prstech klouzat. Gumový „ostrůvek“ na úchopu není sice nijak drážkován, ale je vyroben z matného materiálu a pero drží při psaní jak helvétská víra. Navíc jsem nikde nenašla žádné plastové otřepky, což je příjemné zjištění.

Hrot Sharku je ocelový, malý a hranatý, šířky F. Proti baculatému zbytku pera působí drobet směšně, ale je dobře vyladěný, spouští, jak má, a i když je stopa tenká, pero píše sytě. Což je nejen pro školáka ideální stav. V základu se pero prodává bez obalu, do papírnictví se většinou dodává v krabičkách po deseti. Součástí Sharku je klasická centropení modrá bombička. Já místo ní použila bombičku naplněnou inkoustem KWZ Gumijagodowy, protože do fialového pera prostě patří i fialový inkoust. Malinkatým, vtipným bonusem bylo, že hopsinkový inkoust je skoro totožný s odstínem pruhů a kytiček.

Centropen Shark je ideálním mezníkem mezi plnicími pery Herlitz k mání za pár kaček v každém Tescu a dražšími školními pery jako jsou třeba Pilot Kaküno či Lamy abc. Stojí méně než dvě stovky (mě konkrétně 179,- Kč), díky ergonomickému řešení nebude vašemu potomkovi kazit úchop a už něco vydrží. No a když po něm sáhne dospělý, i pro něj tenhle školní dravec může za velmi snesitelné peníze udělat dobrou službu.

Centropen Barclay 304 – plast a kov

Dnes vám představím posledního představitele této kovové řady, který nejen že oproti předchůdcům přišel o čtyřmístné číslo, ale je od nich diametrálně odlišný i vzhledem. Jeho vznik se totiž datuje do sedmdesátých let, kde otočným konvertorům téměř odzvonilo a nahradily je hlavně bombičky a písty.

Barclay 304 je celkem zajímavý míšenec. Na první pohled zaujme klasickým kovovým leskem a gravírováním, ale pod tímto honosným kabátkem zejí vnitřnosti, které v základu patří školnímu peru.

Prvně jsem toto pero měla v nekompletním stavu, chyběl vršek víčka a spona, takže tam zela díra jako trám a pero vysychalo. Při druhém pokusu se mi ho podařilo sehnat v setu s větší a menší propiskou se stejným gravírováním. Ty zatím odpočívají v šuplíku, ale hlavně kvůli tomu, že si musím najít čas jim opatřit ty správné náplně, pokud se ještě vyrábějí.

Oproti modelům 1304 je „třistačtyřka“ nejen štíhlejší, ale i o kus delší. Víčko je nasazovací a nezasahuje až k barelu, takže je vidět i část inkoustového okna, kde je vyryto číslo modelu. Vršek víčka je chráněn kovovým plíškem, pod nímž je navařena spona.

Když však víčko odejmeme, zjistíme, že rezervoár pro inkoust je bez jakýchkoliv předělů spojen hned s úchopem. Plastový píst, kterým se do pera natahuje inkoust, a který chrání kovový zdobený barel, je úplně stejný, jako používal Centropen po minimálně celá osmdesátá léta do školních per Centropen 2130 (i když ta mají zase jinak řešenu úchopovou část).

Není na něm samozřejmě nic špatného, inkoust se s ním do pera natáhne rychle a čistě, navíc je tyčinka pístu z měkkého, ohebného plastu, takže ji jen tak člověk nezlomí. Plus je rezervoár pro inkoust solidně objemný, takže inkoust déle vydrží. Navíc jsem zjistila, že pokud do něj dám třpytivý inkoust, dělá to v peru moc pěkné efekty. Co je ale pak trochu svízelnější, je čištění, protože píst jede dolů víc ztuha než nahoru, a proto si člověk lehce zaposiluje.

A navíc má tohle pero naprosto skvělý hrot. Je to sice „jen“ ocelový Centropen 32, ale píše velmi hebce a není problém pero rozepsat i po pauze ve psaní.

Podtrženo sečteno sice není „třistačtyřka“ úplným technickým skvostem, ale píše krásně, gravírovaný kovový povrch má v mých očích velký půvab a pobere hodně inkoustu, mnou používaný kus neteče, a to je na cesty ideální stav. Takže pokud ji někde v dobrém stavu a třeba i za pár stovek někde zahlédnete, doporučuji tohle pero koupit, vypláchnout, naplnit a psát. Nu a pokud je získáte v setu s propiskami, k nim seženete tuhy, tak máte dobrý pracovní tým, který si poradí s jakýmkoliv papírem.

Sheaffer POP Star Wars – nechť vás Síla provází i při psaní!

Před dávnými časy, v předaleké galaxii… americká firma A.T. Cross koupila práva na vyrábění merchandisingu s grafikami a logem slavné Lucasovy ságy. A do téhle neprobádané krajiny šlápla velice troufale – kolekcí plnicích per Cross Townsend a dalšími, které časem přibývaly. Ale proč píšu o Crossu, když se článek týká per Sheaffer? Inu proto, že Sheaffer je subbrand Crossu, takže i pro něj platí užití licencovaných SW grafik. A proto mohla vzniknout starwarsovská edice modelu POP.

Samozřejmě také existují „popíky“ v klasickém, jednobarevném provedení, vyvedeném ve veselých, jasných barvách. Takže pokud byste zrovna neprahli po sci-fi kabátcích, máte šanci se k tomuto modelu dostat i v usedlejší podobě. Já se ale budu přeci jen věnovat těm pomalovanějším.

V první vlně byly do světa vypuštěny tři modely POP se starwarsovskou tematikou a to R2-D2, Darth Vader a Mistr Yoda. Později do nabídky přibyly Hvězda smrti, Kylo Ren a další robotek, BB8. Na výběr je buď plnicí pero nebo roller plus set rolleru a tematického zápisníku.

Jelikož je Sheaffer POP jedním z nejlevnějších modelů této firmy, i zpodobnění motivů slavné ságy není bůhvíjak řemeslně propracované – jedná se o prosté nátisky více či méně geometrických tvarů. Můj kus má malý kaz v nátisku na těle, ale nechala jsem to plavat, protože si to své aspoň poznám a jak říká klasik, na funkci to nemá vliv.
U zpodobnění R2-D2 je zajímavé, že víčko je z tmavšího šedého plastu, kdežto tělo z bílého. Víčko končí plochou, do které je zasazen černý kruhovitý plíšek se dvěma nápisy Scheaffer po okrajích. Též ho zdobí hranatá spona ozdobená bílým puntíkem, který charakterizuje modely Sheaffer po mnoho dekád. Oproti rovné lince víčka je prohnutá a dostatečně tuhá, aby plnila, co plnit má, tedy jistila pero před vypadnutím z různých částí oděvu.

Tělo pera je válečkovité a končí kovovým vyvýšeným prstencem s bílou ploškou uprostřed, který jistí víčko při nasazení. To se ale dost zlehka v této pozici protáčí kolem své osy. Nevnímám to vysloveně jako chybu, jen jako znak jisté nedomyšlenosti. Víčko před upadnutím jistí dostatečně, to tam drží pevně a když ho chci oddělit, musím použít mírnou sílu.

Pero je vybaveno ocelovým hrotem šířky M, což vnímám jako zdravý kompromis pro lidi s různou šířkou rukopisu. Bohužel nejsou na výběr žádné jiné alternativy, Sheaffer POP má prostě jen tento hrot. Což je ale vykoupeno dostatečně hebkou stopou, která majitele nepřivede k šílenství. A upřímně – to že pero koupíte, narazíte bombičku a píše, není zárukou ani u per z jiné cenové úrovně.

Když už se zmiňuju o bombičkách, zde musím potenciální zájemce připravit na lehké zklamání. Sheaffer totiž tento model nevybavil koncovkou pro klasické evropské bombičky, ale pero „baští“ jen ty své značky, které jsou robustnější než ony „obyčejné“, co známe a mají ploché ústí. Dobrou zprávou ale je, že se u nás dají bez problému sehnat a v mnoha barvách. Já zatím vypotřebovávám tu, která byla k peru dodána, naplněnou černou barvou.

Úchop pera je opatřen gumovým návlekem, který kryje celou tuto část, ale bohužel se opět protáčí kolem své osy. Naštěstí to ale nemá vliv při vyšroubování barelu, který jde oddělit lehce na pár obratů a nebudete zbytečně kroutit celým perem, než by se barel uráčil na závitech hýbat. Pod úchopem je plastový prstenec, který jistí víčko při zavření. To se tam dorazí s uspokojivým cvaknutím. A když víčko zase z pera odejmeme, ozve se pěkné „plopnutí“, které dalo celému modelu jeho název.

Nutně musí dorazit otázka: Stojí tohle pero za cenu šesti set padesáti korun? Jistě, má pár výrobních renonců, jako je vrtivé víčko a protáčející se úchop, případně ne úplně standardní typ bombiček či jedinou šířku hrotu. Ale pokud se budeme bavit o tom, co má dělat správné pero perem, jako je okamžité psaní, případně použití po malé pauze v otevřeném stavu nebo spouštění inkoustu k hrotu, vládne u mne naprostá spokojenost. A navíc si tenhle sympatický váleček může člověk vybrat jak v mnoha barvách, tak v šesti grafických variantách. Jako varianta nejen pro startovní pero se mi zdá více než dostačující.

Parker 45 – nenápadná trvalka

Firma Parker vyvedla na svět mnoho významných modelů jako Duofold, Vacumatic či 51. Tyto všechny jsou dlouhá léta sběrateli velmi vyhledávány. Ale nejdéle vyráběným modelem je pero, jehož design je nenápadný až všední, a přesto dokázal píšící zákazníky natolik učarovat a zaujmout, že se dělal neuvěřitelných sedmačtyřicet let v kuse – od roku 1960 do roku 2007.

Model 45 má „na triku“ designér Don Doman, který pomáhal mimo jiné zrodit i můj dříve recenzovaný kousek, model 61. V případě „pětačtyřicítky“ bylo cílem vyvinout levné školní pero, které bude lehčí a štíhlejší než model 51/61. I proto došlo k vývoji zcela nového ocelového hrotu. Čas a osud tomu však chtěl, že z původně plánovaného super levného pera pro školáky (v začátcích pero stálo pět dolarů) se zrodil fenomén, který zaznamenal okamžitý úspěch.

V prvních letech se proto zrodily různé varianty modelu a to: Classic (plastikové tělo, kovové víčko), Flighter (celokovový), CT (až na doplňky celoplastový), Insignia (pozlacené tělo i víčko). Krom toho se dala „pětačtyřicítka“ dostat v mnoha barevných i povrchových úpravách. Na přelomu milénia se dočkala i výrazného faceliftu, který modelu „zachránil život“ na dalších šest let dopředu.

Zajímavostí je, že existoval sesterský, designově totožný model Eversharp Challenger, pouze zbaven klasického šípovitého klipu. V roce 1956 totiž Parker firmu Eversharp koupil.

Další velkou devizou byl nový tzv. aerometrický systém. Pod tímto záhadným názvem se však skrývá velmi známý systém plnění, který v našich končinách známe hlavně z levných čínských per. Jedná se o gumový vak chráněný kovovým krytem s pohyblivou planžetou, která při stisku prsty vak stlačí a při uvolnění je pero ponořené do inkoustu naplněno. Krom toho existovala i verze bombičková, která i u ostatních výrobců zahájila svou existenci právě v šedesátých letech, kdy se lidstvo dostatečně naučilo vyrábět plasty v obstojné kvalitě. Tento plnicí systém zažil takový sukces, že se jím osazovaly i pozdější Parkery 61 nebo 75.

Mnou koupené pero bylo opět překvapivým nálezem na aukčním portálu a pro nízkou pořizovací cenu jsem se obávala, že bude pero s nějakou záludnou, nejlépe skrytou vadou. Ó, já pošetilá! Po rozbalení, povinném vypláchnutí, osušení a naplnění pera jsem zjistila, že jsem opět natrefila na hodně muziky za málo peněz. Mnou vlastněný model je sice „jen“ obyčejná klasická verze s černým tělem a matně kovovým víčkem, hrot však psal na výbornou a k žádnému dodatečnému zabrušování nemuselo vůbec dojít.

V základu se jedná o tvarově stejný design jako u modelů 51/61 – kovové víčko, plastové, dole se zužující pero, u modelu 45 nezakončené zasazenými kamínky, ale mírně propadlými ploškami jak na víčku, tak tělu pera. Na víčku krom charakteristické šípovité spony najdeme název pera, typ, znak a zemi výroby.

Hrot je polokrytý a od úchopu, který přechází až do poloviny těla, je oddělen malým plastovým „schůdkem“, který chrání jeho zbytek. Na druhé straně úchop zakončuje kovový prstenec, který z vrchu jistí víčko při zavření, zespodu zase barel, chránící plnicí systém.

Aerometrický systém pracuje na výbornou a navíc, oproti modelu 61 „pětačtyřicítka“ nevysychá, když pero nechám déle otevřené. To je veliké plus.

Podtrženo sečteno, za sto šedesát korun i s poštovným jsem dostala naprosto báječný psací nástroj, který sice vypadá fádně, ale psát s ním je velké potěšení a moje náklonnost k starožitným kouskům se sponou ve tvaru šípu prudce vzrůstá.

Pelikan Souverän M800 – druhý největší z německé letky

Po nákupu modelů Pelikan Classic M200/M205 mi bylo jasné, že tuto německou značku jen tak neopustím, ale že na luxusnější pero díky mým nepříliš opulentním financím bude šance si ho koupit tak za pár let. Jenže někdy vám do nosu cvrnknou až bláznivě výhodné nabídky, které se neodmítají. A tak se dostal jeden z modelů Souverän i ke mně. A já se o to potěšení neváhám podělit i s vámi.

Krom designově hypermoderního modelu Pura (který se mi líbí natolik, že asi časem taky jeden adoptuju do sbírky) a dětských per stojí a padá Pelikan na drobnějších modelech Classic (od skoro kapesního typu M 150 až po krapítek větší M215). Ale skutečnou páteří jsou modely Souverän, začínající modelem M300 (jen o trošku větším než Classic M200) a pokračující až k modelu M1000, který už je fakt hodně velký. Pokud by vás zajímaly rozměry, tak tady si je můžete prostudovat. Tak jak je zvykem i u modelů Classic, tak i Souveräny, pokud se jedná o pera se zlatými doplňky, končí nulou, pokud o stříbrné, končí pětkou.

V základní řadě se M800 vyrábí celočerný či v proužkované variantě, a to buď modrý, zelený, vínově rudý nebo nově, co se týče modelu M805 (který je až na stříbrné doplňky identický) šedý, tzv. Stresseman. Proužky jsou perleťové a tím pádem velmi fotogenické. Čas od času se objeví i limitované edice v jiných barvách i provedení povrchu, jako třeba loni hnědě melírovaný Renaissance Brown, a pro model M805 černo tyrkysový Ocean Swirl.

Modely Souverän mají všechny vestavěné čerpání, které v případě „osmistovky“ měřící lehce přes čtrnáct centrimetrů v zavřeném stavu poberou 1,35 ml inkoustu. Model Classic měří dvanáct a půl centimetru (taktéž v zavřeném stavu) a pobere 1,2 ml inkoustu.

Tvar těla pera i víčka je stejný jako u modelů Classic, jen je všechno o pár milimetrů větší. Vrchlík s logem pelikána krmícího své mládě je celo zlatý. Tentokrát jsou všechny doplňky pokoveny 24 karátovým zlatem. Prostor mezi proužky těla je transparentní, aby si majitel mohl kontrolovat hladinku inkoustu. Oproti modelům Classic mají Souveräny na otočném konci těla, které pohání píst, dva tenké kovové proužky místo jednoho.

Mnou vlastněný model M800 má hrot šířky F, ale je to velmi hraniční, spíš mezi F a M. Ten je dvoutónový, gravírovaný bohatěji než u nižších modelů a vyrobený z osmnáctikarátového zlata, zdobený rhodiem.

Od tak drahého pera jako je Souverän je logické očekávat, že jakmile odšroubuji víčko a naplním nádržku inkoustem, bude skvěle psát. To hrot mého kusu splnil na výbornou, a i když je to vážně kus pera (a mé oblíbené dvoustovky proti němu vypadají jako děcka), drží se mi velmi pěkně a pohodlně. To platí i po nasazení víčka, protože je plastové, a i když má na sobě pokovené segmenty, není nijak extrémně těžké, aby při psaní pero převažovalo dozadu.

Nikdy se nemá říkat nikdy a je vždycky milé, když se o tom člověk může přesvědčit. Souverän se velmi rychle stal členem mého „every day carry“ týmu, kde odvádí velmi dobrou práci, stejně jako jeho menší kolegové. A i když je cena opravdu nemalá, tedy více než dvanáct a půl tisíce, V Souveränu se ve velmi příznivé míře snoubí elegance, prestiž a skvělé dílenské zpracování. A i toto pero, ať už má jakoukoliv cenovku (ano, v tomhle se budu opakovat do nekonečna), je především nástrojem, který se má používat a dělat vám radost, kdykoliv se na něj buď podíváte, nebo ho vezmete do ruky a dotknete se s ním papíru.

Tisíc devadesát pět plus pár dní navíc aneb má cenu se ohlížet?

Zrození blogu o perech, tehdy ještě na platformě bloger.cz se určitě nekryje s úplným začátkem mého zájmu o tyto pomůcky, ale s mou tehdy klíčící vášní pro stará pera už ano. Jak je mým zvykem, než se do něčeho velkého pustím, hodně o tom ze všech stran dumám. I založení blogu předcházelo velké přemýšlení, konzultace s kamarádem Peterem a pak pomyslné bouchnutí pěstí do stolu, které nakonec tohle všechno odstartovalo. Takže, co mi ty tři roky a pár dní daly a vzaly?

Už po pár článcích bylo jasné, že můj blog nebude na čele pelotonu jako jiné, zabývající se mnohem masovějšími tématy. Dětem, vaření, módě a šminkám taková analogová a zastaralá záležitost jako jsou plnicí pera konkurovat prostě nemůže. Takže v první fázi jsem si prostě musela psát pro radost (což mi chvála všemu možnému zůstalo i dál), seznamovat se s recenzováním per, inkoustů a zápisníků, protože je to fakt úplně jiná branže než recenzentství knižní, kterému jsem se pěkných pár let předtím věnovala. A právě tou dobou jsem narazila na své dva nejoblíbenější penvlogery, Steva Browna a Matta Armstronga. První vysílá stále, druhý už to zabalil a jezdí radši po světě. Oni dva, byť každý dělá videa jinak, mi za prvé vtiskli základy toho, jak se o perech vyjadřovat, co hodnotit a za druhé po dlouhých letech probudili vášeň znovu se zdokonalovat v angličtině.

Dalším ohromným plusem bylo setkání s panem dirigentem, tedy člověkem, který mi pera opravuje a čas od času si od něj nějaké i koupím. Právě on stojí za drtivou většinou provozuschopných per z mé sbírky. Je vždy usměvavý, vstřícný, přímý a čím déle se známe, tím ho mám raději. Je chodící studnicí vědomostí, které si ale nenechává sobecky pro sebe, naopak, rád je přetlumočí těm, kdo mají zájem naslouchat. Krom toho má opulentní sbírku prvorepublikových československých i zahraničních per, oproti které je ta moje opravdu chuďoučká.

Též jsem velmi šťastná za možnost psát recenze pro obchod www.penshop.cz a dostat se tak k perům, která jsou zatím mimo můj finanční rámec. Navíc mám ráda i osazenstvo Penshopu, ty správné blázny v tom nejlepším slova smyslu, které jejich práce baví a naplňuje. Hrozně ráda tam chodím a většinou se moje návštěvy protáhnou na víc než jen prostý nákup. I díky nim mám několik milovaných per.

Jasně, že čím víc per, tím větší díra do kešeně, takže to největší, co mi pera vzala, je částka za jejich nákup. Ale i tam jsou občas roztomilé okamžiky, když Centropen, který někdo na eBay prodává za třináct stovek, já seženu za padesát korun, a navíc v provozuschopném stavu. Takže většinou, když seženu pero za tisíce, někde na obzoru se vyskytne kousek za pár kaček. Aspoň tím můžu zachovávat jakous takous rozpočtovou rovnováhu, i když těch dražších je pořád víc, to přiznávám. Jenže mít víc per je jako mít víc párů bot – v pondělí můžete psát s tímhle, ve středu zas s jiným. Ovšem s pery se samozřejmě otevírá další past na peníze, a to je svět inkoustů, kvalitních papírů, limitovaných edic a jste dost brzo totálně v háji.

Psaní blogu samozřejmě zahrnuje i fotky k článkům, a to je další bod, ve kterém mi celé tohle pinožení pomohlo se zdokonalit. Paradoxní je, že když jsem si před pěti lety kupovala Nikon Coolpix L820, ještě jsem modelařila a foťák s dobrým makrem jsem chtěla hlavně pro fotky postupu stavby. Nakonec papírové dílky vystřídala plnicí pera. Takže ano, přiznám se, fotím starým krámem, ani zrcadlovka to není a v dost věcech se mu musím přizpůsobovat, ale o to větší zábava je z takového strojku vymáčknout slušnou fotku. A to, když je v dobré náladě a dostatečně svítí slunce, ten malý modrý uličník pořád umí. Vlastně i díky těmto omezením jsem se nakonec rozhodla opustit myšlenku nudných kancelářských fotek, a tak tahám pera, kam se dá a fotím venku, na přírodních materiálech. A zamilovala jsem si šišky. Šišky jsou nejvíc!

První fotka použitá pro blog a poslední fotka. Není to stále dokonalé, ale rozdíl je vidět.

Variace na šiškové téma.

Za obrovskou devizu, kterou jsem blogováním o perech získala, beru vstup do zahraničních skupin a jednoho opravdu velmi kvalitního fóra, naprosto natřískaných kvalitními informacemi. Protože „někde tam venku“ je gigantická komunita penmaniaků, Centrální Mozek Lidstva plný užitku, jenž můžu využívat i já, když jsem v úzkých. Nejednou jsem tak i učinila a plánuju to i nadále. Ono je totiž uvědomění si, že v tom nejste sami, tou největší vzpruhou snad u všech koníčků, i když se jim u nás navenek zas tolik neholduje.

Ve druhém roce provozu blogu jsem založila facebookovou stránku, kde nejen sdílím fotky, ale i věci, které s pery a psaním souvisí, ale nehodí se například na celý článek. Tam se snažím soustředit novinky od výrobců a recenze či postřehy mého oblíbeného vlogera, pořádat ankety a vůbec z toho dělat komunikační kanál živější než blog, protože největším kamenem úrazu je u mne sporadická publikace. Jenže stejně jako psaní perem si člověk užije nejvíc, když nespěchá, ani na sepsání článku, a hlavně nafocení doprovodných fotek mi fakt nestačí jen jeden den. Bohužel někdy i kvůli marodění se pauzy protáhnou ještě víc. Takže právě Facebook, případně Instagram (který mě teď baví asi nejvíc), jsou dobrými platformami na oznámení fanouškům, že ještě žiju.

A právě fanouškům věnuju poslední odstavec, i když na ně myslím mezi prvními. Mám jich pár desítek, ale jsem za ně moc ráda, protože odráží kvalitu a ne kvantitu, což považuju za cennější. Samozřejmě jsem si vědoma, že si za nízkou sledovanost dost můžu sama, protože jsem hodně rezignovala na progresivní pomůcky moderního blogera. Jelikož mám klasickou práci, tak s blogováním nestojí a nepadá má finanční existence, ale to neznamená, že nemám ke svým fanouškům nějaké povinnosti. Proto chci stále psát o tom, co je náplní blogu (a možná na Instagramu občas přimíchat nějakou knížku, co aktuálně čtu), ale i se nebát kritizovat věci, které se mi nezdají nebo se mi doslova nelíbí. Případně psát názorové články, se kterými i v budoucnu nehodlám končit.

I když se fáze prvotního nadšení nad stále novými a novými pery během let změnila ve vybíravost, chci hlavně své fanoušky ale i sebe dál těšit novými články, recenzemi a názorovými postřehy, psanými podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, dokud to je nebo mě nepřestane bavit. A pokud přibydou noví, určitě se zlobit nebudu. Všichni zde byli, jsou a budou vítáni.

Follow my blog with Bloglovin