Tisíc devadesát pět plus pár dní navíc aneb má cenu se ohlížet?




Zrození blogu o perech, tehdy ještě na platformě bloger.cz se určitě nekryje s úplným začátkem mého zájmu o tyto pomůcky, ale s mou tehdy klíčící vášní pro stará pera už ano. Jak je mým zvykem, než se do něčeho velkého pustím, hodně o tom ze všech stran dumám. I založení blogu předcházelo velké přemýšlení, konzultace s kamarádem Peterem a pak pomyslné bouchnutí pěstí do stolu, které nakonec tohle všechno odstartovalo. Takže, co mi ty tři roky a pár dní daly a vzaly?

Už po pár článcích bylo jasné, že můj blog nebude na čele pelotonu jako jiné, zabývající se mnohem masovějšími tématy. Dětem, vaření, módě a šminkám taková analogová a zastaralá záležitost jako jsou plnicí pera konkurovat prostě nemůže. Takže v první fázi jsem si prostě musela psát pro radost (což mi chvála všemu možnému zůstalo i dál), seznamovat se s recenzováním per, inkoustů a zápisníků, protože je to fakt úplně jiná branže než recenzentství knižní, kterému jsem se pěkných pár let předtím věnovala. A právě tou dobou jsem narazila na své dva nejoblíbenější penvlogery, Steva Browna a Matta Armstronga. První vysílá stále, druhý už to zabalil a jezdí radši po světě. Oni dva, byť každý dělá videa jinak, mi za prvé vtiskli základy toho, jak se o perech vyjadřovat, co hodnotit a za druhé po dlouhých letech probudili vášeň znovu se zdokonalovat v angličtině.

Dalším ohromným plusem bylo setkání s panem dirigentem, tedy člověkem, který mi pera opravuje a čas od času si od něj nějaké i koupím. Právě on stojí za drtivou většinou provozuschopných per z mé sbírky. Je vždy usměvavý, vstřícný, přímý a čím déle se známe, tím ho mám raději. Je chodící studnicí vědomostí, které si ale nenechává sobecky pro sebe, naopak, rád je přetlumočí těm, kdo mají zájem naslouchat. Krom toho má opulentní sbírku prvorepublikových československých i zahraničních per, oproti které je ta moje opravdu chuďoučká.

Též jsem velmi šťastná za možnost psát recenze pro obchod www.penshop.cz a dostat se tak k perům, která jsou zatím mimo můj finanční rámec. Navíc mám ráda i osazenstvo Penshopu, ty správné blázny v tom nejlepším slova smyslu, které jejich práce baví a naplňuje. Hrozně ráda tam chodím a většinou se moje návštěvy protáhnou na víc než jen prostý nákup. I díky nim mám několik milovaných per.

Jasně, že čím víc per, tím větší díra do kešeně, takže to největší, co mi pera vzala, je částka za jejich nákup. Ale i tam jsou občas roztomilé okamžiky, když Centropen, který někdo na eBay prodává za třináct stovek, já seženu za padesát korun, a navíc v provozuschopném stavu. Takže většinou, když seženu pero za tisíce, někde na obzoru se vyskytne kousek za pár kaček. Aspoň tím můžu zachovávat jakous takous rozpočtovou rovnováhu, i když těch dražších je pořád víc, to přiznávám. Jenže mít víc per je jako mít víc párů bot – v pondělí můžete psát s tímhle, ve středu zas s jiným. Ovšem s pery se samozřejmě otevírá další past na peníze, a to je svět inkoustů, kvalitních papírů, limitovaných edic a jste dost brzo totálně v háji.

Psaní blogu samozřejmě zahrnuje i fotky k článkům, a to je další bod, ve kterém mi celé tohle pinožení pomohlo se zdokonalit. Paradoxní je, že když jsem si před pěti lety kupovala Nikon Coolpix L820, ještě jsem modelařila a foťák s dobrým makrem jsem chtěla hlavně pro fotky postupu stavby. Nakonec papírové dílky vystřídala plnicí pera. Takže ano, přiznám se, fotím starým krámem, ani zrcadlovka to není a v dost věcech se mu musím přizpůsobovat, ale o to větší zábava je z takového strojku vymáčknout slušnou fotku. A to, když je v dobré náladě a dostatečně svítí slunce, ten malý modrý uličník pořád umí. Vlastně i díky těmto omezením jsem se nakonec rozhodla opustit myšlenku nudných kancelářských fotek, a tak tahám pera, kam se dá a fotím venku, na přírodních materiálech. A zamilovala jsem si šišky. Šišky jsou nejvíc!

První fotka použitá pro blog a poslední fotka. Není to stále dokonalé, ale rozdíl je vidět.

Variace na šiškové téma.

Za obrovskou devizu, kterou jsem blogováním o perech získala, beru vstup do zahraničních skupin a jednoho opravdu velmi kvalitního fóra, naprosto natřískaných kvalitními informacemi. Protože „někde tam venku“ je gigantická komunita penmaniaků, Centrální Mozek Lidstva plný užitku, jenž můžu využívat i já, když jsem v úzkých. Nejednou jsem tak i učinila a plánuju to i nadále. Ono je totiž uvědomění si, že v tom nejste sami, tou největší vzpruhou snad u všech koníčků, i když se jim u nás navenek zas tolik neholduje.

Ve druhém roce provozu blogu jsem založila facebookovou stránku, kde nejen sdílím fotky, ale i věci, které s pery a psaním souvisí, ale nehodí se například na celý článek. Tam se snažím soustředit novinky od výrobců a recenze či postřehy mého oblíbeného vlogera, pořádat ankety a vůbec z toho dělat komunikační kanál živější než blog, protože největším kamenem úrazu je u mne sporadická publikace. Jenže stejně jako psaní perem si člověk užije nejvíc, když nespěchá, ani na sepsání článku, a hlavně nafocení doprovodných fotek mi fakt nestačí jen jeden den. Bohužel někdy i kvůli marodění se pauzy protáhnou ještě víc. Takže právě Facebook, případně Instagram (který mě teď baví asi nejvíc), jsou dobrými platformami na oznámení fanouškům, že ještě žiju.

A právě fanouškům věnuju poslední odstavec, i když na ně myslím mezi prvními. Mám jich pár desítek, ale jsem za ně moc ráda, protože odráží kvalitu a ne kvantitu, což považuju za cennější. Samozřejmě jsem si vědoma, že si za nízkou sledovanost dost můžu sama, protože jsem hodně rezignovala na progresivní pomůcky moderního blogera. Jelikož mám klasickou práci, tak s blogováním nestojí a nepadá má finanční existence, ale to neznamená, že nemám ke svým fanouškům nějaké povinnosti. Proto chci stále psát o tom, co je náplní blogu (a možná na Instagramu občas přimíchat nějakou knížku, co aktuálně čtu), ale i se nebát kritizovat věci, které se mi nezdají nebo se mi doslova nelíbí. Případně psát názorové články, se kterými i v budoucnu nehodlám končit.

I když se fáze prvotního nadšení nad stále novými a novými pery během let změnila ve vybíravost, chci hlavně své fanoušky ale i sebe dál těšit novými články, recenzemi a názorovými postřehy, psanými podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, dokud to je nebo mě nepřestane bavit. A pokud přibydou noví, určitě se zlobit nebudu. Všichni zde byli, jsou a budou vítáni.

Follow my blog with Bloglovin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *