Tisíc devadesát pět plus pár dní navíc aneb má cenu se ohlížet?




Zrození blogu o perech, tehdy ještě na platformě bloger.cz se určitě nekryje s úplným začátkem mého zájmu o tyto pomůcky, ale s mou tehdy klíčící vášní pro stará pera už ano. Jak je mým zvykem, než se do něčeho velkého pustím, hodně o tom ze všech stran dumám. I založení blogu předcházelo velké přemýšlení, konzultace s kamarádem Peterem a pak pomyslné bouchnutí pěstí do stolu, které nakonec tohle všechno odstartovalo. Takže, co mi ty tři roky a pár dní daly a vzaly?

Už po pár článcích bylo jasné, že můj blog nebude na čele pelotonu jako jiné, zabývající se mnohem masovějšími tématy. Dětem, vaření, módě a šminkám taková analogová a zastaralá záležitost jako jsou plnicí pera konkurovat prostě nemůže. Takže v první fázi jsem si prostě musela psát pro radost (což mi chvála všemu možnému zůstalo i dál), seznamovat se s recenzováním per, inkoustů a zápisníků, protože je to fakt úplně jiná branže než recenzentství knižní, kterému jsem se pěkných pár let předtím věnovala. A právě tou dobou jsem narazila na své dva nejoblíbenější penvlogery, Steva Browna a Matta Armstronga. První vysílá stále, druhý už to zabalil a jezdí radši po světě. Oni dva, byť každý dělá videa jinak, mi za prvé vtiskli základy toho, jak se o perech vyjadřovat, co hodnotit a za druhé po dlouhých letech probudili vášeň znovu se zdokonalovat v angličtině.

Dalším ohromným plusem bylo setkání s panem dirigentem, tedy člověkem, který mi pera opravuje a čas od času si od něj nějaké i koupím. Právě on stojí za drtivou většinou provozuschopných per z mé sbírky. Je vždy usměvavý, vstřícný, přímý a čím déle se známe, tím ho mám raději. Je chodící studnicí vědomostí, které si ale nenechává sobecky pro sebe, naopak, rád je přetlumočí těm, kdo mají zájem naslouchat. Krom toho má opulentní sbírku prvorepublikových československých i zahraničních per, oproti které je ta moje opravdu chuďoučká.

Též jsem velmi šťastná za možnost psát recenze pro obchod www.penshop.cz a dostat se tak k perům, která jsou zatím mimo můj finanční rámec. Navíc mám ráda i osazenstvo Penshopu, ty správné blázny v tom nejlepším slova smyslu, které jejich práce baví a naplňuje. Hrozně ráda tam chodím a většinou se moje návštěvy protáhnou na víc než jen prostý nákup. I díky nim mám několik milovaných per.

Jasně, že čím víc per, tím větší díra do kešeně, takže to největší, co mi pera vzala, je částka za jejich nákup. Ale i tam jsou občas roztomilé okamžiky, když Centropen, který někdo na eBay prodává za třináct stovek, já seženu za padesát korun, a navíc v provozuschopném stavu. Takže většinou, když seženu pero za tisíce, někde na obzoru se vyskytne kousek za pár kaček. Aspoň tím můžu zachovávat jakous takous rozpočtovou rovnováhu, i když těch dražších je pořád víc, to přiznávám. Jenže mít víc per je jako mít víc párů bot – v pondělí můžete psát s tímhle, ve středu zas s jiným. Ovšem s pery se samozřejmě otevírá další past na peníze, a to je svět inkoustů, kvalitních papírů, limitovaných edic a jste dost brzo totálně v háji.

Psaní blogu samozřejmě zahrnuje i fotky k článkům, a to je další bod, ve kterém mi celé tohle pinožení pomohlo se zdokonalit. Paradoxní je, že když jsem si před pěti lety kupovala Nikon Coolpix L820, ještě jsem modelařila a foťák s dobrým makrem jsem chtěla hlavně pro fotky postupu stavby. Nakonec papírové dílky vystřídala plnicí pera. Takže ano, přiznám se, fotím starým krámem, ani zrcadlovka to není a v dost věcech se mu musím přizpůsobovat, ale o to větší zábava je z takového strojku vymáčknout slušnou fotku. A to, když je v dobré náladě a dostatečně svítí slunce, ten malý modrý uličník pořád umí. Vlastně i díky těmto omezením jsem se nakonec rozhodla opustit myšlenku nudných kancelářských fotek, a tak tahám pera, kam se dá a fotím venku, na přírodních materiálech. A zamilovala jsem si šišky. Šišky jsou nejvíc!

První fotka použitá pro blog a poslední fotka. Není to stále dokonalé, ale rozdíl je vidět.

Variace na šiškové téma.

Za obrovskou devizu, kterou jsem blogováním o perech získala, beru vstup do zahraničních skupin a jednoho opravdu velmi kvalitního fóra, naprosto natřískaných kvalitními informacemi. Protože „někde tam venku“ je gigantická komunita penmaniaků, Centrální Mozek Lidstva plný užitku, jenž můžu využívat i já, když jsem v úzkých. Nejednou jsem tak i učinila a plánuju to i nadále. Ono je totiž uvědomění si, že v tom nejste sami, tou největší vzpruhou snad u všech koníčků, i když se jim u nás navenek zas tolik neholduje.

Ve druhém roce provozu blogu jsem založila facebookovou stránku, kde nejen sdílím fotky, ale i věci, které s pery a psaním souvisí, ale nehodí se například na celý článek. Tam se snažím soustředit novinky od výrobců a recenze či postřehy mého oblíbeného vlogera, pořádat ankety a vůbec z toho dělat komunikační kanál živější než blog, protože největším kamenem úrazu je u mne sporadická publikace. Jenže stejně jako psaní perem si člověk užije nejvíc, když nespěchá, ani na sepsání článku, a hlavně nafocení doprovodných fotek mi fakt nestačí jen jeden den. Bohužel někdy i kvůli marodění se pauzy protáhnou ještě víc. Takže právě Facebook, případně Instagram (který mě teď baví asi nejvíc), jsou dobrými platformami na oznámení fanouškům, že ještě žiju.

A právě fanouškům věnuju poslední odstavec, i když na ně myslím mezi prvními. Mám jich pár desítek, ale jsem za ně moc ráda, protože odráží kvalitu a ne kvantitu, což považuju za cennější. Samozřejmě jsem si vědoma, že si za nízkou sledovanost dost můžu sama, protože jsem hodně rezignovala na progresivní pomůcky moderního blogera. Jelikož mám klasickou práci, tak s blogováním nestojí a nepadá má finanční existence, ale to neznamená, že nemám ke svým fanouškům nějaké povinnosti. Proto chci stále psát o tom, co je náplní blogu (a možná na Instagramu občas přimíchat nějakou knížku, co aktuálně čtu), ale i se nebát kritizovat věci, které se mi nezdají nebo se mi doslova nelíbí. Případně psát názorové články, se kterými i v budoucnu nehodlám končit.

I když se fáze prvotního nadšení nad stále novými a novými pery během let změnila ve vybíravost, chci hlavně své fanoušky ale i sebe dál těšit novými články, recenzemi a názorovými postřehy, psanými podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, dokud to je nebo mě nepřestane bavit. A pokud přibydou noví, určitě se zlobit nebudu. Všichni zde byli, jsou a budou vítáni.

Follow my blog with Bloglovin

Pár slov o českých a moravských malovýrobcích per




I když už uplynulo pár desetiletí od doby, kdy Centropen vyrobil poslední dospělácké plnicí pero, v posledních letech se vyrojilo několik „zlatých českých ručiček“, které tradici výroby nejen plnicích per v srdci Evropy vrací zpátky k životu. Ale i to má svá pro a proti. Následující řádky by měly pomoci hlavně začátečníkům, kteří hledají pro sebe či své příbuzné originální psací pomůcku, vyrobenou u nás.

Upozornění: Text je subjektivním názorem stránky penmania.cz a v žádném případě nemá za cíl někoho poškodit, pouze upozornit na možnosti na českém trhu dostupné.

Na tuzemském trhu se v současné době výrobou a prodejem plnicích per stabilně živí cirka pět až šest subjektů. To je velmi radostná zpráva. Drtivá většina z nich používá pro výrobu velmi zajímavé jak zdejší, tak exotické dřeviny, takže není problém si vybrat, pokud máte rádi světlé dřevo více než tmavé nebo chcete pero z materiálu, který u nás zkrátka neroste. Co se ale týče dalších možností na míru dle přání zákazníka, tam už se u valné části výrobců možnosti drasticky zužují.

Je totiž třeba zmínit, že velká většina těchto per má základ postavený na tzv. kitech, což jsou kovové prefabrikované části pera, kupované za malý peníz ve velkých množstvích od dodavatelů těchto součástek.

Tuzemský výrobce tak nakoupí sponu, vršek víčka i spodek těla, kovové tubusy, které jsou kostrou celého pera, úchop, hrot a podavač inkoustu. U posledních dvou částí to není žádný zločin, to dělají i výrobci, kteří zbytek pera vyrobí komplet sami. Na výše zmíněné tubusy nalepí předvrtané kvádry dotyčného těla a pak brousí, brousí a leští, nakonec vše sešroubují dohromady a hle – „originální“ české pero je na světě.

Proto má i drtivá většina per nabízených těmito výrobci velmi podobný, bachratý vzhled, neboť použití kitů má své tvarové limity. Dokonce i cenově se mohou lišit, to co jeden nabízí za necelé dva tisíce, druhý může prodávat za částku vyšší. Samozřejmě chápu zákon nabídky a poptávky či cenovou rozdílnost mezi různými druhy dřeva, ale doporučuji aspoň pár minutek věnovat prozkoumání stránek různých výrobců a malému cenovému srovnání.

Někteří z takových výrobců evidentně nechtějí ani pomyslet na nějakou evoluci, neznalým zákazníkům to stačí a těžko se budou pídit po něčem lepším. Mne osobně jen mrzí, že se na takto prefabrikované kousky někdo neštítí nalepit název „exkluzivní pera“. Pasuje na to takové krásné židovské slovíčko – chucpe. A možnost vygravírování nápisu na přání nebo vytvoření „exkluzivních per k výročí republiky“ či experimenty s jiným druhem materiálu kříženým se dřevem tuhle nehezkou nepravdu moc neuhladí. Trochu se mi zdá, že si spousta z dotyčných výrobců nedohlédne ani na špičku nosu, protože v zahraničí je inspirací od lidí, kteří začínali s kity a pak se hnuli dál k vlastním parádním výrobkům, dost a dost. Ale samozřejmě i tam najdete kitaře, co se své jistoty vzdát nechtějí a jejich výroba stále stojí a padá na prefabrikátech, protože jejich zákazníci jsou konzervativní a inovace buď nechtějí nebo o takových možnostech ani nevědí.

Exkluzivita totiž leží úplně jinde. Pokud si přeji něco neobvyklého, mimo rámec běžné produkce, čekám maximální míru přizpůsobení se mým požadavkům. Třeba co do výběru materiálu a pokud zákazník dokáže ovlivnit barvu určitých částí pera, tím lépe! V tomhle případě se dostáváme ke světlu na konci tunelu, tedy někomu, kdo tyhle možnosti poskytuje.

Existuje i v České republice, bohužel, zatím jen jeden, ale už když najedete na jeho stránky, vidíte, že se vydal úplně jinou cestou než jeho kolegové. Jako zákazníci si můžete vybrat ze dvou tvarů per, je možné si krom druhu dřeva vybrat barvu kovových částí pera, barvu a šířku hrotu… a dotyčný vůbec nespí na vavřínech, snaží se posouvat dál a dál, v nynější době například testuje celokovové pero a očekávám, že na řadu přijdou ještě další materiály.

Jako posledního zmíním výrobce, který vlastně ani ryzím výrobcem per není, protože jeho hlavní zájmy leží v hodinkách a nožích. Pera dělá pro radost, v málopočetném množství, ale jím nabízené možnosti personalizace jsou největší, výběrem materiálu, šířky a barvy hrotu či čerpacího systému. Ano, hádáte správně, od něj mám pera já a vidíte je i na ilustračních obrázcích.

Aby bylo jasno, nikoho nenutím kupovat podle toho, co se líbí mně. Spíš jen tímto článkem chci upozornit, že jsou tu i jiné možnosti, než které vám nabízejí firmy, jejichž odkazy leží na nejvyšších příčkách vyhledávačů. Pokud si přeci jen chcete koupit pero postavené na kitech, zvažte, zdali se taková investice nehodí nasměrovat jinam. Nebo aspoň počítejte s tím, že dotyčné „exkluzivní pero“ je výjimečné akorát tím kouskem dřeva, co obepíná prefabrikované části. Zkrátka a dobře, abych parafrázovala památnou větu z legendárního filmu, tenhle článek vznikl hlavně proto, „ať víte, do čeho jdete.“

Pár slov o dostupnosti aneb sypání soli do otevřených ran (2) – inkousty




Co se týče sortimentu inkoustů do plnicích per, dávno nejsme závislí na čtyřech barvách od Koh-I-Nooru, přesto je tu pár položek, které v ČR chybí, či jsou zatím k mání jen v omezeném počtu. Pojďme se tedy podívat na značky, které v naší kotlině nekoupíte, ale po přečtení článku určitě moc budete chtít.

Monteverde

Stejně jako pera této značky, ani inkousty u nás zatím nejsou k mání a je to veliká škoda, už jen kvůli jejich setům deseti lahviček, které jsou pojmenovány po emocích, drahokamech nebo můžete psát s řadou Noir, která nabízí inkousty tmavších barev. Kdo by tak nechtěl zaznamenávat písmena a věty třeba s modrou mírumilovnou barvou nebo vášnivou burgundskou? Hezké je, že se dají tyto inkousty koupit jak v sadě, tak zvlášť. V Evropě je mají u mých oblíbených La Couronne du Comte.

Noodler´s

Americké inkousty Noodler´s jsou oblíbené pro svůj velký objem, pěkné barvy, které zahrnují dokonce i barvu viditelnou pouze pod UV lampou a velmi příznivou cenovku. U nás sice pár kousků najdete v papírnictví Kaš-mi-daš, ale sortiment tam není kompletní. Jejich černou, zvanou Heart of Darkness vřele doporučuji, protože to je ta nejlepší černá, jakou jsem kdy měla tu čest vyzkoušet. Hodně z jejich inkoustů je nazváno podle amerických reálií, např. Apache Sunset, Antietam, 54th Massachussets a další a další. Nejnovějším přírůstkem je třeba i rudý inkoust pojmenovaný po Nikitu Chruščovovi. Inkousty jsou ve skleněných lahvičkách, které jsou uzavřeny víčkem se skleněným kapátkem a stiskacím gumovým „dudlíkem“ na vrchu. Je to kvůli tomu, že spousta Američanů miluje eyedroppery, tedy pera bez vlastního plnicího systému, do kterého musíte inkoust nakapat. Velký výběr těchto inkoustů najdete zde.

Robert Oster Signature

Tyto australské inkousty si za krátkou dobu vydobyly velkou oblibu u uživatelů, a to pro příznivou cenu za slušný objem inkoustu, pěkné, jasné barvy v bohaté škále (z nichž některé mají i zajímavé stínování), a nezaměnitelnou image v podobě metalicky zlaté etikety, kterou se Robert Oster Signature liší od ostatních značek. Pro střední Evropu tyto inkousty prodává například polský f-pen.pl. Osobně jsem ozkoušela tyrkysovou Fire and Ice a šlo o velmi dobrý inkoust, který v útrobách mého starožitného pera nenadělal žádné problémy.

DeAtramentis

Tyto inkousty jsou zajímavé především tím, že německý výrobce dodržuje tradiční postupy při výrobě, čili se neostýchá do výsledné tekutiny přimíchat i víno, což je mimo jiné i základem jejich řady s vůní různých odrůd. Krom ní mají i barvy věnované velkým skladatelům, vynálezcům a spisovatelům, plus aromatizované inkousty simulující vůni různých pochutin – od ovoce po alkohol, případně vánoční kolekci, věnovanou vůním, které se linou v domácnostech během adventu. Navíc DeAtramentis má v nabídce jak inkousty klasické, tak dokumentní. V České republice jich pár najdete, ale zdaleka ne všechny, takže to chce hledat i za hranicemi. Jsem vlastníkem dvou aromatizovaných inkoustů, jeden je limetkový a druhý inspirován vůní Davidoff Cool Water. Příjemné je, že voní jen když si přičichnete ke hrotu nebo lahvičce, při psaní vůbec a tak vám nezpůsobí bolehlav.

Organics Studio

Inkousty Organics Studio jsou proslulé svým úžasným stínováním čili máte inkoust jedné barvy, který se ale při bohatší vrstvě přelévá do odstínu dalšího. Navíc mají velmi zábavné řady, jednu inspirovanou prvky (Elements), další inspirovanou Parkerem Vacumatic (Vintage) a poctu velkým osobnostem jak vědeckého (The Masters of Science), tak literárního (The Masters of Writing). Třeba taková Gregor Mendel Pea Green je barvená chlorofylem, což je parádní. Organics Studio stejně jako DeAtramentis jsou manufakturou, takže každé várce inkoustu dávají tu nejvyšší péči. Balení inkoustů je sice dost minimalistické, prostá kartonová krabička se štítkem, ale obsah formu dle ukázek na internetu vynahrazuje. Třeba takové Jules Verne Nautilus Blue asi dlouho odolávat nebudu. No a kde je seženete? Tady.

KWZ Inks

Dobré inkousty nám dokážou dělat i lidi za humny, konkrétně v Polsku. KWZ má velmi bohatou škálu inkoustů, nabízí jak pigmentové, tak duběnkové a jejich trochu zákeřnou specialitkou je, že namíchají limitovanou edici inkoustu pro penshow, kde se budou nacházet. Já díky tomu loni získala limitku Liquid Words 2017, která je v odstínu zasychající krve, jak někdo kdysi hezky postřehl. Krom této barvy jsem si pořídila i třešňovou, která skvěle funguje jak v moderních, tak vintage perech a fialovou, které se dostalo názvu po hopsinkové šťávě. A kdo ráno nevstával s Gumídky, jako by nebyl, že? Co na KWZ oceňuju, je lahvička s opravdu hodně širokým hrdlem, velmi slušný objem šedesáti mililitrů a naprosto skvělý výběr barev. A když si je objednáte u f-pen.pl, tak vám je do republiky pošlou za poštovné okolo stopadesáti korun, což je úžasné.

P.W.Akkerman

V Evropě ještě zůstaneme, a to konkrétně v holandském Haagu. Tam totiž sídlí obchod, který má i svou vlastní řadu inkoustů. Akkerman má, co se týče inkoustů, široko daleko nejkrásnější lahvičky. Navíc jsou jejich inkousty velmi kvalitní a opět v dost široké barevné paletě, aby si člověk našel to svoje. Před nedávnem si pod křídla vzali i inkoust S.B.R.E.Brown, což je krásná čokoládová barva, přímo ušitá na míru penvlogerovi stejného jména. Vtipné je, že byla zařazena do edice holandských mistrů. Zřejmě jsou místní na Steva až tak moc hrdí.

Colorverse

Jestli si myslíte, že svět dokáže pobláznit jenom K-pop, tak jste na omylu. Ten, který se řídí hrotem a inkoustem, teď šílí po řadě korejských inkoustů, které se jmenují Colorverse. A není divu. Jsou totiž pojmenovány po vesmírných úkazech, plavidlech nebo lidech, kteří dokázali pojmenovat určité jevy. Můžete tak psát hmotou i antihmotou, temnou energií, gravitační vlnou… no a největší úspěch má samozřejmě set nazvaný Schrödingerova kočka, kde se velká lahvička se zeleným inkoustem jmenuje Schrödinger, malý modrý Kočka. Tady si prostě někdo hodně dobře vyhrál. Trochu jsem se zalekla, že se nedají poslat odjinud než z Koreje, ale v Británii je mají taky. Tedy… mají/nemají. Jak schrödingerovské!

Jak je vidno, ještě mají naši prodejci rezervy, ale už se zmenšují. Poslední příznivou vlaštovkou je zahájení prodeje inkoustů Herbin v Penshopu, ale jejich vlajkovou loď, řadu 1670, tam ještě neseženeme. Každopádně prodejci v ostatních koutech Evropy mohou případně zalepit ztráty, které tu máme a tak se nadšenec může bohatě zásobit na mnoho, mnoho let dopředu.

Pár slov o dostupnosti aneb sypání soli do otevřených ran (1) – plnicí pera

V dnešním článku se budu věnovat plnicím perům, která stojí za pozornost, ale nejsou dostupná v ČR. Jejich dovoz buď znepříjemňuje zaoceánská přirážka nebo rovnou nemožnost z dotyčného obchodu importovat k nám. Naštěstí se velká část uváděných značek dá sehnat v evropských e-shopech a tak se žal trochu tlumí. Snažila jsem se vybrat výrobce, jejichž pera jsou cenově dostupná i pro průměrně vydělávajícího jedince.

TWSBI

TWSBI

Začneme tchajvanským výrobcem, jehož absence na českém trhu mne mrzí asi nejvíc, protože jde o velkokapacitní, cenově velmi příznivá pera s velikou oblibou mezi zákazníky. TWSBI vyrábí jen hrstku modelů – Classic, Diamond 580, Diamond 580 AL (v mini a standardní velikosti), Eco a Vac. Svoje zákazníky si získává tím, že vyrábí časově omezené barevné mutace (ponejvíce u modelu Diamond AL a AL mini), pera osazuje kvalitními německými hroty Jowo a nabízí zajímavou škálu šířek hrotů plus zpracování z kvalitních plastů. Jako poslední krok zvolilo TWSBI inovaci, kdy na trh vypustil model Eco – T, které tvarově vylepšuje již osvědčený koncept původního Eca. Dobrou zprávou je, že je dostupné v Evropě, ať už v Polsku například u www.f-pen.pl nebo v Holandsku u https://www.lacouronneducomte.nl/ a určitě je na starém kontinentu ještě víc prodejců, kteří TWSBI mají v nabídce.

Conklin

Conklin

Sedm typů per plus limitované edice – to je portfolio, které nabízí americká firma Conklin. Sice má v logu rok založení 1898, ale není to ta samá firma, jako na začátku. Původní končí v polovině padesátých let, následovník vzniká až po roce 2000. I tak jsou to pera velmi oblíbená, hlavně modely Duragraph a All American, jako poslední si srdce psavců získala limitovaná číslovaná edice Duraflex. Krom toho nabízejí i pera Mark Twain s obloukovým plněním, což je mechanismus, který už je v současnosti velmi málo k vidění a jen podtrhuje retro smýšlení výrobce. Jejich plusy jsou příznivá cena klasických typů, využívání krásně vzorovaných akrylátů a opět příjemná nabídka šířek hrotů včetně kaligrafických. Mé srdce zaplálo pro oranžový All American a tak doufám, že letos obohatí moji sbírku, i když budu muset nakupovat u přespolních, což ale naštěstí díky tolika lidmi nenáviděné Evropské Unii půjde bez problému.

Edison

Edison

Ještě bohatší nabídku má opět americká firma Edison, založená roku 2007. I přes takové obchodní mládí si Edison získal velkou popularitu, a to opět díky velmi rozmanitým barvám svých per, dobrým hrotům a výrobkům se zabudovaným čerpacím mechanismem za rozumnou cenu. I Edison se dá sehnat v Evropě u různých prodejců, například v mém oblíbeném holandském obchodě, takže úplně bez šance člověk není, jen tam najde pouze základní modely. Edison Vám sice dokáže v mnoha ohledech personalizovat dotyčné pero na velmi zajímavou úroveň, od hrotů po klasické psaní až po potřeby psaní ozdobného, mnoho těchto možností je možných objednat jen na stránkách výrobce, mezi klasické prodejce se vůbec nedostanou. Portfolio hrotů je také štědré i co se materiálů týče, můžete si koupit pero s obyčejným ocelovým hrotem až po variantu z osmnáctikarátového zlata. Samozřejmě si za to zákazník ale náležitě připlatí. Mně osobně se moc líbí tahle jantarová varianta.

Karas Kustoms

Karas Kustoms

V Americe, co se týče domoviny zmiňovaných značek, se zdržíme ještě déle. Firma Karas Kustoms vyrábí prioritně kovová pera, ať už z klasické oceli nebo mosazi či mědi a drží se pravidla, že méně znamená více. Nabízí tři typy per, ale v mnoha barevných variantách. Hrot si v základu můžete vybrat buď ocelový nebo titanový. Druhý zmiňovaný ovšem cenovku pera navýší o čtyřicet dolarů. Základní kolekce od KK se cenově potuluje mezi osmdesáti až sto pěti dolary, což je cenovka, která je opět zahrnuje do kategorie velmi přístupných per i pro běžného smrtelníka. Přímo na stránkách výrobce je portfolio nabízených věcí mnohem zajímavější, krom klasických per jsou opět k mání tzv. signature pens, kde je nabídka hrotů setsakra štědrá. Už v základu se takové pero vyhoupne nad sto šedesát dolarů, výběr hrotu opět může cenovku nafouknout. Co se mně osobně na KK perech líbí je ten nepokrytě industriální design, který korunují dva masivní šroubky, které přichycují sponu k víčku a pěkné gravírování. Krom klasicky vzrostlých per se dají koupit i kapesní varianty nebo s tzv. stonewashed povrchovou úpravou, která se používá třeba i u džín – prostě dotyčnou věc vyperete s kameny. Není ani problém dokoupit nějakou součástku, která se pochroumala nebo totálně poničila. Bohužel v Evropě jsou Karas Kustoms pera zatím nedostupná a pokud chcete přeci jen jeden kousek vlastnit, doporučuji přímo e-shop výrobce.

Tactile Turn

Tactile Turn

Na model Gist jsem pěla ódy tady a na mém názoru se nic nezměnilo. Původně kickstarterový projekt se rozrostl ve velmi sympatického výrobce per s jasnou myšlenkou praktických, nepřezdobených per pro odolné lidi. Tactile Turn získává body hlavně kombinovatelností různých materiálů jak na těle pera, tak co se týče hrotu.

Noodler´s

Noodlers

Malá americká manufaktura vyrábějící jak pera, konkrétně čtyři typy (Ahab, Konrad, Nib Creaper a Neponset) a velkokapacitní inkousty zahrnující jak klasické barvy, tak specialitky jako inkoust viditelný pouze pod UV lampičkou. Krom krásných akrylátů, které Noodler´s používá pro výrobu, jsou tato pera velmi žádaná kvůli tzv. flex hrotům, po kterých lidé šílejí už pěknou řádku let. Model Ahab je velmi levný (lehce nad dvacet dolarů), ale dle referencí mých přátel je jeho flex hrot dost tuhý a pro komfortnější hrot se člověk musí poohlédnout po dražších modelech, nejlépe po Neponsetu. I tak může být koupě sázkou do loterie, protože se může stát, že pero nebude psát dobře nebo nebude psát vůbec. Což by byl při dovozu z Ameriky dost troufalý risk, ovšem Noodler´s je v nabídce britského Purepens.com a cenová investice by nemusela tolik bolet, jen by si měl člověk pospíšit, protože po Brexitu to bude asi větší svízel. Ale upřímně – pokud hledáte fakt dobré pero s příjemným flex hrotem, Noodler´s je ověnčený dost neopodstatněným hype a bude lepší pátrat u jiných výrobců.

BENU pens

Benu

Pokud máte rádi fazety a flitry, bude pro vás nabídka ruského výrobce BENU Pens rájem na Zemi. V nabídce tohoto výrobce jsou čtyři typy, a to fazetová Briolette, Chameleon, Essence a trpasličí Minima, všechny doutníkového tvaru plus kónické Supreme. Cenově se pera pohybují od padesáti devíti do sto šedesáti devíti euro za kus. Dle recenzí zahraničních penvlogerů jsou funkčně velmi solidní, ale co se týče designu, je jim často vytýkán malý hrot a tenký úchop vzhledem k masivnímu zbytku pera. Nejmenší kontrast v tomto vidím u kapesní Minimy. Celkově tato pera vnímám jako roztomile nevkusná, což však neberte jako zápor, pokud se někomu z mých čtenářů zalíbí, jen do toho, navíc k modelu Briolette je možné si dokoupit za pětadvacet euro svítící podstaveček. Opět v tomto odkážu na mé oblíbené Le Couronne du Comte.

Monteverde

Monteverde

Opět americká firma, která nabízí opravdu velmi bohatou škálu typů, od decentnějších po veselé barevné. Za velmi povedenou považuji kolekci věnovanou významným horám světa, elegantní Invincii nebo odvázanější Regattu či superlevnou transparentní Monzu. Bohužel v Evropě se Monteverde shání hodně svízelně. Už měsíce toužím po modelu Impressa v bílomodré mutaci, která se však už pomalu vyprodává a za konkrétními nabídkami je nejlepší zajít na eBay.

Fountain Pen Revolution

FPR

Pokud jsem haněla flex hroty u Noodler´s, je fér nabídnout adekvátní alternativu. Tím je model Himalaya od indického výrobce se zkratkou FPR. Ne, že by k mání nebyly ještě další modely jako třeba levný Jaipur či decentní Darjeeling, ale přeci jen Himalaya vypadá lépe, a i když stojí víc než Jaipur, pořád má velmi příznivou cenovku osmadvaceti euro. Největší devize je však v možnosti si za pouhá tři eura poručit velmi slušný flex hrot, určitě mnohem pružnější než u Noodler´s Ahab. Himalaya se navíc vyrábí jak v syrově ebonitových verzích, tak v barevnějších, akrylátových. U Le Couronne du Comte je navíc úžasná možnost si pořídit Himalayu za poštovné standardně náležicí inkoustům a zápisníkům, jen ji nedostanete v krabičce. Ovšem flex hrot jde samozřejmě přikoupit i k levnějšímu Jaipuru.

Pera pro lidi luxusem posedlé

Vždycky mne pobaví popisky prodejců per, kteří dokážou jako luxusní označit něco, co do této sorty opravdu nepatří. Pokud máte přeci jen prostředky udělat si radost nějakým luxusnějším kouskem, níže uvedu pár značek, kde se takové úrovně dočkáte. No a my s prázdnějším měšcem se můžeme aspoň drobátek pokochat.

Pera s tzv. maki-e úpravou povrchu, což je starodávná japonská tradice, jsou neskonale drahá a neskonale krásná. Za zmínku určitě stojí AP Pens, takto upravené kousky od Sailoru, případně urushi od Faggionata a další a další možnosti, kterých jsou po internetech mraky. Stačí zadat do vyhledávače heslo „maki-e“ a „urushi“. A jak se takové maki-e pero vyrábí? Koukněte sem. A recenze na jeden takový kousek čeká zde.

Lidé jsou často naprostí blázni do limitovaných edic. V tomhle je určitě nejnápadnější Montblanc, který věnuje své limitky různým osobnostem od literárního, politického přes hudební svět a dál. Některé se povedou, některé ne, ale to už záleží na vkusu každého člověka. Bezesporu barevně nejbláznivější speciální edice je věnovaná Beatles, limitka je decentnější a mnohem, mnohem dražší. Speciálky se většinou na trhu drží déle, limitky jsou časově ale více kusově omezeny. Zajímavé kousky vypouští do světa i italské Visconti, limitované edice vycházející z modelu Homo Sapiens jsou velmi krásné. Velmi pěkné má i německý Pelikan, například řada věnující se divům světa je opravdu neskonale půvabná. A taky pěkně drahá.

Montblanc Miles Davies

London Fog

Zatímco Visconti můžeme označit jako Ferrari ve světě per, a německý Montblanc budeme přirovnávat k Mercedesu, David Oscarson je nefalšovaným Rolls Roycem. Superdrahá a superluxusní, to jsou pera od tohoto výrobce. Nejlevnější modely seženete od dvou tisíc dolarů, nejdražší za cenu solidního domku. Taková pera jsou už hlavně díky použitým materiálům investicí do budoucna než psacím nástrojem, ale i svou základní funkci by měla zastávat na výbornou.

David Oscarson

Stejně jako pera, tak i inkousty u nás nejsou dostupné v takové šíři, jaké by mohly a této tematice se budu věnovat v dalším díle.

Hodíme se k sobě, miláčku? aneb pár slov ke kompatibilitě




Myšlenkou, že by snad do plnicího pera nacpali kaligrafický inkoust, své čtenáře urážet nehodlám. Přesto mne však za těch pár chvil, co plním pera inkoustem k tomu určeným, pár zajímavých překvapení potkalo a tak doufám, že tímto článkem je ušetřím ostatním, alespoň částečně.

Není bombička jako bombička

Koupíte si nové plnicí pero. Třeba na eBay. Koupíte k němu bombičky. Tady. Pak zjistíte, že ten malý špunt, co má přivést inkoust ke špičce hrotu je jinačí než profil bombičky. A ono to tam… jaksi… do háje… vůbec nepasuje! Naprostým expertem je na to japonská firma Pilot. Nejen, že u nás se určité modely jmenují ne Metropolitan ale Middle Range nebo ne Vanishing Point, ale Capless. Zakopaný pes není jen v jiných názvech, ale i koncovkách pro nasazovatelné konvertory či výše zmiňované bombičky. Proto je třeba si při koupi dávat pozor. Pokud je v peru již přítomen konvertor se správným otvorem, není problém. Pokud se ovšem konvertor rozsype nebo budete chtít koupit bombičky v tuzemských shopech k peru koupenému mimo Evropu, asi dost ostrouháte. To, co napíšu, bude znít hrozně ošklivě, ale s pery koupenými v Evropě se spletete minimálně. Pokud si koupíte něco za oceánem, zjistěte si, co písátko skutečně baští, případně berte kousky s konvertorem ve výbavě nebo s integrovaným plněním. Většina evropských značek ale razí rovnostářský režim a prodává standardní evropské náplně i za velkou louží.

Pero a inkoust stejné značky? To k sobě prostě musí jít!

Haha. Jaká naivita. To jsem takhle koupila černý Parker Quink, napojila jím starožitný Parker 61 a… vono to nepsalo. S řidšími inkousty od Diamine pero problém nemělo. Mimochodem, s černými je vůbec dost nehezká svízel. Dobrou černou aby člověk pohledal a Diamine Jet Black to v tomto případě fakt není. Já mám ty inkousty hrozně ráda, bez uzardění je cpu i do starožitných per, ale černá není sytě černá ani omylem. Nejlepší černou, kterou jsem měla možnost ozkoušet, byl inkoust Noodler´s Heart of Darkness, který byl darem od kamaráda Petera, ale tady ho bohužel neseženete. Dá se tu však za drobet… ok… zkrátka nadstandardní cenovku najít třeba Sailor Kiwaguro nebo Sailor Jentle Ink, ovšem mručení uživatelů je velmi pochvalné. A když už se dotýkám tématu ceny – dražší inkousty jsou jako dražší paliva. Dobře tečou, promazávají útroby pera, tolik nezasychají a jejich světlostálost je jinde než u „lowcostových“ inkoustů. Ale třeba řada 4001 od Pelikanu je skvělá (tyrkysový pořád cpu do starožitného Centropenu 10012 a okoštoval ho i Esterbrook J), jenže pak zkusíte něco z jejich řady Edelstein a už je ten dojem zase někde jinde.

Další celkem nepříjemnou svízelí je hrudkování. Zjistila jsem, že touhle lapálií trpí hlavně oranžové a hnědé inkousty od Diamine, když s perem natankovaným takovou tekutinou dlouho nepíšete. To pak musíte vzít ubrousek, hrudku z hrotu sejmout, nejlíp odkápnout nějakou tu kapku zmaru do kapesníku… a funguje se dál. Široká paleta barev je zkrátka u těchto Angličanů vykupována drobnými svízelemi, které nikoho nepotěší, ale jsou otravné. A protřepávání lahvičky shimmer inku je pak to nejmenší. Přiznám se, že jsem ještě nezkusila jejich dokumentní a výroční barvy, tak uvidíme, zdali budu překvapená, nebo rozpačitá.

Pokus – omyl…

se zkrátka stává. Při představě, že bych razila heslo: „do starožitných per jen starožitný inkoust!“ tak bych se na své poklady asi jen dívala smutně do nějaké vitrínky. Jenže já svoje pera prostě chci mít v provozu. Takže zkouším, stopuju a zapisuju si za uši, co kterému peru chutná a co ne. Třeba s polskými inkousty KWZ, které jsem si přivezla z Katovic, nemají problém ani se stařečci, ani mladíci. Jsem kacíř a do Montblanc Classic klidně zapíchnu shimmer ink od Diamine v dlouhé bombičce od Pelikanu Edelstein, do Centropenu Montblanc nebo KWZ, ve TWSBI Eco je tou dobou Diamine Apple Glory, stejně jako v zelené 10012. Většinou je tahle mezinárodní spolupráce náramně vyhovující, když ne, vypláchneme a načepujeme něčím jiným. I proto má smysl mít víc inkoustů různých značek, i když si, porovnáme-li objem standardního konvertoru a klasické lahvičky, zakládáte na dlouhodobé zásoby. Není zločin začít levnými 4001 nebo Diamine a pak to přes Edelstein, případně inkousty od Visconti a Sailor Jentle Ink dotáhnout třeba až k Pilotu Iroshizuku. Kvalitě se totiž musí přivyknout… pokud to tedy vaše pero vůbec spolkne.

Ručně vyráběná pera – láska ke psaní zkřížená s řemeslem




Na fakt, že si můžeme nechat ušít oblek nebo vyrobit boty na míru, jsme si už zvykli. Ale pokud chcete odbočit od masově vyráběných plnicích per a koupit si něco originálnějšího, máte vůbec možnost? Odpověď zní ano. I když v českých luzích a hájích byste spočítali výrobce ručně vyráběných per na prstech jedné ruky, v zahraničí jde o velmi oblíbenou a dlouholetou disciplínu. Ale pozor, i zde se nacházejí různá úskalí.

Výrobce a většinou i prodejce v jedné osobě u tohoto bezesporu zajímavého odvětví můžeme rozdělit na dvě skupiny. Na ty, kteří vyrobí celé pero ať už z akrylátu, dřeva nebo kovu doslova od A až do Z a ty, kteří si kupují tzv. kity. Většinou se jedná o kovové části pera a ručně zhotovené jsou jen víčko a tělo pera. Tam se často používají barevné akryláty, exotické dřevo a různé další kombinace. Právě díky použití kitů mohou být i ručně vyrobená pera relativně levná (třeba do dvou tisíc korun), s mírou vlastní práce vložené do výrobku pochopitelně cena roste. Drobným handicapem bývá, že jsou pera již vyrobena, často osazena obyčejným IPG (Iridium Point Germany) hrotem a bez možnosti si zvolit šířku stopy. Ale jsou i výrobci, kteří udělají pero doslova „na přání“. Vyberete si vzor a barvu materiálu, šířku a barvu hrotu a pak… čekáte, až se vám pero vyrobí. Takováhle maximální optimalizace je příjemná, ale samozřejmě sáhnete hlouběji do peněženky.

Tactile-turn-gist

Dobré je si i na YouTube najít recenze (byť většinou v angličtině) na handmade pera, jejich kvalitu, zpracování, cenu a dostupnost, protože co si budeme říkat, cena per od výrobců z USA nabobtná ještě o poštovné a clo. I bez těchto dodatečných nákladů jsou občas ceny přemrštěné a je třeba pozorně vybírat a promýšlet, případně se poradit s někým zkušenějším, například na tematickém diskusním fóru.

Karas-kustoms

Stejně jako svět starožitných a moderních per, je i ten okolo ručně vyráběných kousků fascinující a zajímavý, ale i plný pastí a ošemetností. Níže připojuji seznam vybraných (jistě je jich po světě víc) výrobců handmade per z různých koutů světa, kde zjistíte, že někteří krom plnicích per vyrábějí i pera kuličková či jiné vychytávky například do domácnosti nebo jenom na ozdobu. Jednoho českého výrobce jsem vynechala a to z důvodu, že se mu budu věnovat v samostatném článku – recenzi dvou per, která jsem si od něj nechala vyrobit.

Čeští výrobci

http://peranovak.cz/

https://www.fler.cz/ceska-pera

www.kayu.cz

Irsko

http://www.donegalpens.com/

USA

https://karaskustoms.com/

https://www.pensbyron.com/

https://www.lanierpens.com/

http://www.handhpens.com/

http://www.fountainpenstudios.com/

https://www.djwooddesigns.com/

https://scriptoriumpens.com/

http://www.jcwoodpens.com/

https://www.cadillacpens.com/

http://www.kingpencraft.com/

http://www.jebspens.com/

http://www.broadwellstudios.com/

http://www.oceanviewhandcraftedpens.com/

http://www.tactileturn.com/

Japonsko

http://www.nakaya.org/en/

Indie

http://stores.ebay.com/rangahandmadepens

Pero jako součást vaší identity




Pokud už jste se napevno rozhodli, že do toho „praštíte“ a pořídíte si plnicí pero, je třeba si uvědomit, že tak získáte společníka na několik let, pokud nejste extrémně nedbalí a nezašantročíte ho hned druhý den. Proto je třeba si promyslet několik faktorů, které do výsledného nákupu a užívání pera budou bezesporu mluvit.

Cena a značka

Holdujete luxusu a i psací potřeba je součástí vašeho společenského statutu? Pak určitě začnete hned pokukovat po značkách kalibru Visconti, Montblanc nebo Omas. Nic proti tomu, ale pak si připravte několik desítek až stovek tisíc. Nenechte se obalamutit vírou v to, že jedinou luxusní značkou per, jak je již dlouhá léta proklamováno, je Parker. Už dávno tomu tak není. Ne, že by se tam pořád nenašla pěkná pera, ale ve stejné cenové hladině zkrátka vyberete i kvalitnější kusy od jiných značek, co do zpracování, tak funkčnosti i estetické hodnoty. Proto je dobré si hned zkraje stanovit cenový strop, nad který už jít nechcete. Klidně si vybírejte pero do maxima tohoto limitu. Ale je dobré si rozhodnout, jestli hledáte spolehlivého tahouna na služební cesty nebo blyštivou krásku do vitrínky.

Materiál a barva

Plast? Kov? Tvrzená pryskyřice? Nebo je libo celozlaté pero? Pokud si koupím mosazné pero, jak moc mi bude oxidovat v ruce? Laciný plast… to hned praskne. Ale zase na druhou stranu je takové pero lehké, a když s sebou člověk tahá málo věcí, tolik se nepronese.

Pokud je to alespoň trochu možné, ohmatejte si různá pera. Plastová bývají standardně hodně lehká a skladná, ale zranitelná při pádu. Bojíte se, že budete pod kovovým perem trpět, protože máte slabé nebo netrénované zápěstí? Není problém si najít štíhlejší typ. Plastová pera však v mnoha případech nejsou levnější než ta kovová. „Plasťáci“ z nižších cenových pater mívají také křiklavější barvy, i když výjimky se najdou tím i tím směrem. Třeba kovový Pilot Middle Range má ve své nejnovější edici velmi pestré barvy, zatímco plastové Kaweco Sport má i usedlejší, dospělejší barevnou škálu.

Což je další atribut, podle kterého budeme vybírat. Hlavně ženy, přiznejme si to, na barvy jsme zkrátka vysazenější, i když nemusí to tak mít všechny. Já osobně samozřejmě pasu hlavně po modrých perech, ale je-li lepší pero k mání například „jen“ ve stříbrné či černé barvě, nebráním se ani důstojnějším odstínům. Proč by se ženě nemohlo pero hodit k odstínu bot, rtěnky nebo nehtů? A na druhou stranu – proč by muselo.

Hrot a systém plnění

Jedny z nejpodstatnějších atributů. Máte rádi extrémně tenké linky? Nebo naopak silnou, šťavnatou stopu? Pak je důležité si vybrat adekvátní šířku, případně typ hrotu.

EF – extra fine (velmi tenký hrot)

F – fine (tenký hrot)

M – medium (středně silný hrot)

B – broad (silnější hrot)

BB – double broad (velmi silný hrot)

Stub – rovný hrot, na hrotu chybí kulička z tvrdé slitiny

Oblique – hrot zkosený

Fude – hrot je na konci špičky zahnutý nahoru, vhodné hlavně pro kaligrafické psaní

Flex – plátky hrotu takového pera jsou měkčí a při větším tlaku se rozevřou, přičemž nechávají na papíru širší stopu

Samozřejmě platí, že čím silnější hrot, tím více vynikne případná barva inkoustu. Ale pokud někdo píše drobnějším, uzavřenějším písmem, zřejmě bude pást po tenší lince, zatímco rozmáchlejšímu písmu to bude ladit se šťavnatou, silnou stopou. Opět je třeba si tohle ozkoušet. Jak se vám jaká šířka líbí, jak působí v kontextu s vaším písmem.

Pokud jsme zmínili inkousty, je třeba zmínit i systém plnění, tedy jakým způsobem budeme své pero krmit. Většina moderních per má univerzální systém plnění. Ve vnitřku úchopové části je tyčinka, na kterou se narazí buď bombička, nebo nasadí konvertor.

Bombičky – jsou výhodnější v tom, že se s nimi neumažete, narazíte, necháte chvilku stéct do pera a píšete. Dělají se dva kapacitně odlišné typy – krátké a dlouhé. Značek a barev si můžete vybrat kvanta, i dokumentní inkoust je v těchto zásobnících k mání. Bombičky jsou vhodné na cesty a do prostor, kde si prostě nemůžete rozložit pero s konvertorem, lahvičku s inkoustem a ubrousky.

Konvertor – většinou je k dokoupení a mívá větší kapacitu než bombičky. Mínusem je, že je třeba prostor pro naplnění inkoustu z lahvičky a když vám inkoust dojde někde, kde s sebou patřičné propriety nemáte, jste nahraní. Nahrazení konvertoru bombičkou je samozřejmě možné. Konvertorů existují různé druhy – pístové, membránové, šroubovací. Též se můžete setkat s pery se zabudovaným čerpáním, ale těch je v moderní době méně, protože většina výrobců myslí na variabilitu.

Věk

Chcete si koupit nejnovější limitovanou barvu per Lamy nebo pátráte po stařičkém Parkeru Duofold? Možná se k této otázce doberete později – zkrátka přes pera moderní objevíte kouzlo těch starožitných. Tady je ale důležité si umět vybrat, nekupovat za nelidské peníze nějakou havárku, případně mít člověka, který vám za sice vyšší cenu, ale prodá pero, které je zrestaurované a tím pádem bude s největší pravděpodobností dlouho bez závad. Starožitná pera jsou překrásná. Snoubí se v nich duch doby, kvalitní zpracování a hlavně historie, která ale nám, posledním majitelům, zůstane už nadobro skryta. A půvabná pera se nevyráběla jen v zahraničí, ale i u nás, v bývalém Československu. Výhodou je, že spousta nyní již veteránů byla ve své době obyčejnou masovou výrobou a tak je jich k mání doslova jako hub po dešti.

Vybráno? Pokud ano, nezbývá než popřát, aby vám váš nový přítel vydržel co nejdéle, vykonával dobrou službu a možná vás nahlodal ke koupi dalších vydařených kousků.

Příběh jednoho Centropenu




Na podzim roku 2015 jsem se rozhodla sehnat si své první starožitné pero. Dívala jsem se na Aukro, ale tam mne zatím žádné neoslnilo, hlavně kvůli ceně, natolik, abych podlehla. Problém u starožitných per je v tom, že jsou často nefunkční. Mají rozbitý pístový mechanismus, často pokřivený hrot a mohou být i zašlá, jako můj první kousek, Centropen 10010. Ten jsem ukořistila díky dotazu a odezvě jednoho pána za 250,- Kč. Samozřejmě byl ve špatném stavu a ten stav zahrnoval všechny věci, které jsem vyjmenovala výše. Ale já ho chtěla opravit. Takže – co s tím?

První možnost byla zkontaktovat přímo firmu Centropen. Ta sice už takováto dražší pera nevyrábí, pouze levné plasťáky pro školy, ale na specializovaném fóru jeden z uživatelů psal, že mu tam pero opravili. Měl víc štěstí, než já. Přišla mi odpověď, která mi alespoň něco objasnila, ale jinak nepotěšila:

Vážená paní,

přijali jsme Váš dotaz na opravu starého plnící pera a jen nás potěšilo, že
ještě vůbec píše.

S politováním ale musím sdělit, že ani dodání náhradního dílu ani oprava
není v našich současných silách. Toto pero se vyrábělo v 60tých letech
minulého století a podle nemnoha dostupných informací z té doby jeho výroba
byla ukončena v roce 1962.
Určitě, i kdyby tento díl byl k dispozici, z pohledu vlastností plastů a
dávné doby výroby(dochází k jisté molekulární degradaci a křehnutí, což
ostatně potvrzuje i u Vás vzniklý problém), že by byl nepoužitelný.

Je mi i osobně líto, že nemůžeme vyhovět. Je to opravdu hodně a hodně dávno.

Přeji hezké dny

Takže tudy cesta nepovede. Je vůbec jiná možnost, jak pero přivést zpět k životu?

Writing sample

Kamarád Peter, který je mým rádcem a dobrou duší ohledně plnicích per, mi říkal o pánovi, který žije v Praze a velmi pěkně mu opravil hroty jeho per. Poprosila jsem ho tedy o kontakt a pánovi hned napsala. Peter mne upozornil, ať jsem trpělivá, že může reakce chvilku trvat.

Odpověď došla hned další den. Pán je cizinec, ale odpověděl mi velmi obstojnou češtinou.

Následující sobotu, šestadvacátého září, jsme se sešli v kavárně na Floře. Dozvěděla jsem se pak, kdy bylo pero opravdu vyrobeno. Srpen 1951. Pán mi řekl, co může opravit. Buď jen pístový mechanismus, nebo celé pero za cenu, při které ve mně trochu hrklo. Ale souhlasila jsem s celkovou renovací. Říkala jsem mu, ať nespěchá a on odhadoval, že vše zvládne do listopadu.

V pátek šestnáctého října mi volal, že je pero hotové. Sešli jsme se tedy v sobotu sedmnáctého a pero mi předal.

Ta změna mi vyrazila dech. Ale nejpodstatnější opravy se udály uvnitř. Pero mělo i zlomený hrot, prasklý čerpací mechanismus. Opraveno. Navíc bylo vyleštěno a obnoveno zdobení zlatou barvou.

Takhle vypadalo, když si ho před čtyřiašedesáti lety koupil první majitel. Nebo mu bylo darováno… to už nezjistím.

Predtim

Potom

A samozřejmě tou renovací získalo pero na hodnotě. I když mne celá ta legrace stála dva a půl tisíce, neplánuju ho prodat, ale hýčkat ho a psát s ním. Protože i když je to pero z dob socialismu, je to krásný kus práce a jsem hrdá, že ho konečně mám ve stavu, ve kterém si zaslouží být.

Navíc v klubu veteránů nebude sám. V době, kdy bylo pero v opravě, se mi podařilo získat Centropen 4164 z roku 1968 a Imperial se skleněným hrotem ze čtyřicátých let minulého století. Ty však neprojdou celkovou obnovou, ale „jen“ opravou čerpacího mechanismu a případně hrotu.

Ale o těch někdy jindy.

O dopisech




Korespondence. Kdysi dávno páteř dorozumívání se mezi lidmi. Intriky skryté v zapečetěných obálkách. Milostné dopisy. Udání. Vojenské depeše. Notové zápisy, synopse povídek, konzultace nad chystaným románem. Což o to, samotné dopisy chodí pořád, proseté skrz jedničky a nuly, maximálně opatřené chladnou parafou a razítkem, jedná-li se o úřední dopisy. Psaní dopisů je pro báby a dědky, co pamatujou císařpána a nemají stejně celý boží den co na práci. My mladí na to nemáme čas. Potřebujeme přeci udělat svět lepší nebo horší, podle toho, jak na to koukáte. Naboucháme esemesku nebo e-mail a je vystaráno. Co se prudit s papírem a propiskou, nebo perem.

Už je to pár let, mnohem dřív, než jsem propadla kouzlu plnicích per a těch ošemetností kolem, kdy jsem při rekonstrukci bytu našla malou krabičku od tabáku, která skrývala poklad. Dopisy z roku 1931 od rodiny pro mladou panskou Cecilii Černou, která tehdy v Praze sloužila. Psaní byla ze Svaté Dobrotivé. Tuhle vesnici už na mapě nenajdete, nyní se jmenuje Zaječov. Tehdy ještě netušila, že si vezme mladého dělníka Jana, narozeného stejný rok, tedy 1912 a budou spolu mít dvě krásné děti, Zdenka a Janu. A ti budou mít další krásné a hodné děti, Zdeněk tři dcery, Jana tři dcery a jednoho syna. A že posledním z těch vnoučat, tak trochu nedopečeným, budu já.

Na těch dopisech je fascinující jedna věc. Každý člen rodiny, maminka, tatínek, sourozenci, popsali přesně jednu stranu malinkého formátu. Co je u nich nového, jaká byla pouť, že je pan myslivec záletník, atakdále atakdále.

Dopisy mám schované na bezpečném místě, a dokud budu živa, přísahala jsem si je opatrovat.

Nedávno jsem našla další krabičku, která byla opět plná dopisů. Tentokrát adresované mé mamince, někdy ze šedesátých let. Jelikož mi tenkrát příjemkyně seděla za zády, zdvořile jsem se optala, jestli si ty dopisy smím přečíst. Souhlasila.

Spousta dopisů od chlapců z vojny, některé už si ani nepamatovala, když jsme si pak povídaly. A taky pár od jistého Jaroslava, který se za pár let měl stát jejím manželem. Ty dopisy byly plné krásných, upřímných slov zamilovaného chlapa, který je zrovna sám u Balatonu a stýská se mu po jeho milé, sotva tam dorazil.

Nebylo tedy takovým divem, že jsem si prostě jednoho dne koupila na poště dopisní papíry, přišla domů a napsala dopis. A když jsem sehnala další adresy, bylo těch dopisů víc. Psaní dopisů beru hlavně jako terapii, po náročném dni si sednu a mám pocit, že jsem alespoň na těch pár desítek minut, než doťuknu hrotem pera poslední tečku, hájená před vším. Utřídím si myšlenky, pokud píšu první dopis, přemýšlím, co větami chci říct, pokud už odpovídám, tak zase jak chci odpovědět. Legrační okamžik nastal, když jsem ještě po mnohahodinové procházce se psy sedla ke stolu a napsala dopis. Moje myšlenky byly čisté jako křišťál a moje ruka nebyla při psaní vůbec nervózní. Alespoň se mi to tak zdálo. A můj den tím dosáhl dokonalosti.

Přiznávám, že většina přátel, se kterými si dopisuji, se mnou sdílí i kyberprostor, ale i přes to, že si píšeme téměř denně po síti, máme si co psát i v dopisech. Mám pocit, že je tím poznávám ještě lépe a hlouběji. Třeba skrz jejich rukopis. Někteří mají nádherné písmo, jiní horší, k těm se koneckonců řadím i já, ale všichni oplývají smyslem pro humor, který mi sedí. Tím, že je vyjádřený na papíře, dosahuje pro mne jakési příjemné definitivnosti. A když náhodou máte splín, v práci se vám nevede, rodina se hádá, ale vy najdete v kastlíku dopis jen a jen pro sebe… lidi, takovému pocitu se máloco vyrovná. Jsou to takové ty malé dávky optimismu, které každý člověk potřebuje jako drogu. Navíc mnohem osobnější, než chladná věta na monitoru. Výborné na nich je, že se k nim, pokud si je založíte, můžete vrátit za den, za týden, za rok…

Nebudu se bránit názorům, že to beru moc mysticky, co na tom může být, sednout si na zadek, vzít si do ruky písátko a začít něco smolit. Tak to zkuste, najděte si adresáta, napište mu něco pěkného, počkejte si na odpověď a pak si můžeme popovídat o tom, jestli to s vámi něco udělalo, nebo je to jen další přežitek, co má být zapomenutý a nevyužívaný. Mám zkrátka pocit, že ve zrychleném šílení zdejšího světa, tlakům ze všech stran a křečovitě spokojených životů by si člověk prostě měl sobecky vytvořit nějaké ty oázy klidu, které mu pomohou ten svět snést. Proto máme koníčky, proto máme vášně a nikdo nám nezakazuje si přidávat nové. Tak proč by to nemohla být korespondence. Však to není drahá záležitost, pokud si vystačíte se základem.

Samozřejmě, nemůžu vám zaručit, že váš dopis najde někdo o sedmdesát let později, kdy už zdejší servery a harddisky budou mrtvé a bude slzet nad nálezem kusu historie, který pak doběhne umístit do muzea.

Ale co když třeba ano?