Centropen 5270 – zlatočerný luxus

Koncem sedmdesátých let se v dačickém podniku začala vyrábět řada plnicích per s charakteristickým dlouhým černým úchopem a polokrytým hrotem. Jednalo se o prototyp Streamline bez číselného zařazení, model 3770 s ocelovým hrotem i víčkem a jeho luxusnější obdobu 5270 se zlatými doplňky. A právě na posledně jmenovaný se zaměříme v dnešním článku.

Tak jak bylo v šedesátých a sedmdesátých letech zvykem, plnicí pera Centropen se často prodávala ve dvojici s propiskou. Já jsem získala místo propisky modely 5270 dva. Je to doslova dvojnásobné potěšení, protože tento model byl jedním z posledních, který byl osazen flexibilním hrotem Ripet.

Vrchní část 5270 je vyrobena z celočerného lesklého plastu, bez zvýrazněného úchopu. Přechod mezi úchopem a tělem pera je pouze ozdoben kovovým prstencem, který jistí víčko při zavření. To je zlaté, s matným povrchem, stříbřitě kovovým vrškem a ocelovou sponou. Ústí víčka je lemováno prstencem vyleštěným do hladka, což s matnou většinou víčka působí zajímavě kontrastně.

Tělo pera zdobí název a číslo typu pera, tentokrát však chybí to výrobní. Konec je opět uzavřen stříbrným „tlačítkem“, podobným tomu na sponě, jen je menší, protože se tato část zužuje. Tělo skrývá klasický vestavěný pístový konvertor, který je do většiny Centropenů dáván už od padesátých let. Nedá se vyšroubovat, tak jako to bývá u moderních per. Oba mnou vlastněné exempláře jej mají naštěstí plně funkční.

Jak jsem již zmínila výše, 5270 píší díky starým dobrým Ripetům, čtrnáctikarátovým zlatým hrotům, které byly v drtivě většině flexibilní, takže si s nimi člověk užije víc zábavy, když může psát směrem dolů jinou šířkou stopy než směrem nahoru. Chce to ale trochu jemného, opatrného cvičení, než se s ním člověk naučí zacházet, protože těžká ruka flex hrotům neprospívá. Částečnou ochranou je v tomto případě úchop, protože maličko přesahuje na úroveň boků hrotu a shora jej z poloviny zakrývá. Odpůrci polokrytých a celokrytých hrotů často lamentují, že není tím pádem vidět jedna z nejkrásnějších částí pera, ale na druhou stranu se tím posiluje elegantní, u krytých hrotů až proudnicový tvar.

5270 je dostatečně dlouhá, aby se dalo psát bez víčka, to se však samozřejmě nasadit dá. Vzhledem k tomu, že je pero takřka celoplastové, bez víčka je velmi lehké. Ale i když je víčko kovové, má relativně tenké stěny a tak se pero nijak brutálně nepřevažuje.

Černozlatý Centropen je dnes nabízen na aukčních portálech za až nesmyslnou cenu, já měla obrovské štěstí a získala oba kusy ještě s jedním plnicím perem (o kterém bude řeč v některém z dalších článků) za symbolických pár set korun.

Centropen 3064 – Inkoust za mřížemi

Centropen 3064 je jedním z mnoha nenápadných, celobarevných per, která začala firma chrlit v sedmdesátých letech. Konvertor, napevno umístěný pod úchopem pera a odšroubovatelným barelem, tak populární díky „desítkovým“ modelům, se definitivně stal minulostí a nastala éra celoplastových per, kdy účel zvítězil nad vzezřením.

Model 3064 na první ani druhý pohled ničím neoslní. Štíhlé, plastové pero, ozdobené tenkým prstencem okolo ústí víčka, s dlouhou kovovou sponou, která se začala používat už u modelu 10018 z konce šedesátých let.

Vršek víčka je celoplastový, což přináší jistou nevýhodu a to tu, že může prasknout, když se spona příliš vychýlí. K tomu může dojít jak pádem, tak koncentrovanou lidskou silou.

Úchop pera ctí barvu a tak je stejný jako zbytek modelu 3064. Objímá sice obyčejný, ale dobře píšící ocelový hrot velikosti 32. To ovšem při koupi nebylo, hrot škrabal jako naštvaná kočka a tak musel opět přijít ke slovu pohotovostní zásah leštících hadříků.

Asi nejzajímavější částí pera je široké inkoustové okno, které je mřížkované, a tím pádem nejen že zajišťuje kontrolu hladiny inkoustu, ale je jednoduše hezké. Navíc je zajímavé, že závity pro našroubování víčka nejsou v barvě úchopu, tak jak bývalo léta zvykem, ale jsou součástí průhledného plastu inkoustového okna. Tento trend se přenesl i minimálně na jeden následující model.

Tělo pera zdobí, tak jak jsme u československých per zvyklí, název výrobce a číslo typu, plus výrobní pořadí. Otočný závit pohybující pístem je tentokrát schován pod falešnou koncovkou barelu. I ten je v barvě zbytku pera.

Model 3064 existuje ve třech barvách, mnou recenzované světle modré, pak vínové a dle pana Henryho Forda nejoblíbenější barvě, tedy černé. Eleganci modelů 10012 – 10016 se tenhle štíhlý plastikový kousek nepřibližuje ani omylem, ale pokud na něj někdy natrefíte a bude v dobré kondici, nechte si ho.

Výhodou je, že tento typ a i další se chrlily po statisících a tak se dají ještě v jedenadvacátém století sehnat jak v dobré kondici, tak v mnoha kusech. I když se nejedná o nejatraktivnější model z dačického portfolia, je to další z řady nenápadných, ale užitečných per, které, pokud je netrápí nějaká fatální závada, ještě mají šanci popsat několik set až tisíc stránek, než odejdou definitivně do výslužby.

Centropen Barclay 304 – plast a kov

Dnes vám představím posledního představitele této kovové řady, který nejen že oproti předchůdcům přišel o čtyřmístné číslo, ale je od nich diametrálně odlišný i vzhledem. Jeho vznik se totiž datuje do sedmdesátých let, kde otočným konvertorům téměř odzvonilo a nahradily je hlavně bombičky a písty.

Barclay 304 je celkem zajímavý míšenec. Na první pohled zaujme klasickým kovovým leskem a gravírováním, ale pod tímto honosným kabátkem zejí vnitřnosti, které v základu patří školnímu peru.

Prvně jsem toto pero měla v nekompletním stavu, chyběl vršek víčka a spona, takže tam zela díra jako trám a pero vysychalo. Při druhém pokusu se mi ho podařilo sehnat v setu s větší a menší propiskou se stejným gravírováním. Ty zatím odpočívají v šuplíku, ale hlavně kvůli tomu, že si musím najít čas jim opatřit ty správné náplně, pokud se ještě vyrábějí.

Oproti modelům 1304 je „třistačtyřka“ nejen štíhlejší, ale i o kus delší. Víčko je nasazovací a nezasahuje až k barelu, takže je vidět i část inkoustového okna, kde je vyryto číslo modelu. Vršek víčka je chráněn kovovým plíškem, pod nímž je navařena spona.

Když však víčko odejmeme, zjistíme, že rezervoár pro inkoust je bez jakýchkoliv předělů spojen hned s úchopem. Plastový píst, kterým se do pera natahuje inkoust, a který chrání kovový zdobený barel, je úplně stejný, jako používal Centropen po minimálně celá osmdesátá léta do školních per Centropen 2130 (i když ta mají zase jinak řešenu úchopovou část).

Není na něm samozřejmě nic špatného, inkoust se s ním do pera natáhne rychle a čistě, navíc je tyčinka pístu z měkkého, ohebného plastu, takže ji jen tak člověk nezlomí. Plus je rezervoár pro inkoust solidně objemný, takže inkoust déle vydrží. Navíc jsem zjistila, že pokud do něj dám třpytivý inkoust, dělá to v peru moc pěkné efekty. Co je ale pak trochu svízelnější, je čištění, protože píst jede dolů víc ztuha než nahoru, a proto si člověk lehce zaposiluje.

A navíc má tohle pero naprosto skvělý hrot. Je to sice „jen“ ocelový Centropen 32, ale píše velmi hebce a není problém pero rozepsat i po pauze ve psaní.

Podtrženo sečteno sice není „třistačtyřka“ úplným technickým skvostem, ale píše krásně, gravírovaný kovový povrch má v mých očích velký půvab a pobere hodně inkoustu, mnou používaný kus neteče, a to je na cesty ideální stav. Takže pokud ji někde v dobrém stavu a třeba i za pár stovek někde zahlédnete, doporučuji tohle pero koupit, vypláchnout, naplnit a psát. Nu a pokud je získáte v setu s propiskami, k nim seženete tuhy, tak máte dobrý pracovní tým, který si poradí s jakýmkoliv papírem.

Parker 45 – nenápadná trvalka

Firma Parker vyvedla na svět mnoho významných modelů jako Duofold, Vacumatic či 51. Tyto všechny jsou dlouhá léta sběrateli velmi vyhledávány. Ale nejdéle vyráběným modelem je pero, jehož design je nenápadný až všední, a přesto dokázal píšící zákazníky natolik učarovat a zaujmout, že se dělal neuvěřitelných sedmačtyřicet let v kuse – od roku 1960 do roku 2007.

Model 45 má „na triku“ designér Don Doman, který pomáhal mimo jiné zrodit i můj dříve recenzovaný kousek, model 61. V případě „pětačtyřicítky“ bylo cílem vyvinout levné školní pero, které bude lehčí a štíhlejší než model 51/61. I proto došlo k vývoji zcela nového ocelového hrotu. Čas a osud tomu však chtěl, že z původně plánovaného super levného pera pro školáky (v začátcích pero stálo pět dolarů) se zrodil fenomén, který zaznamenal okamžitý úspěch.

V prvních letech se proto zrodily různé varianty modelu a to: Classic (plastikové tělo, kovové víčko), Flighter (celokovový), CT (až na doplňky celoplastový), Insignia (pozlacené tělo i víčko). Krom toho se dala „pětačtyřicítka“ dostat v mnoha barevných i povrchových úpravách. Na přelomu milénia se dočkala i výrazného faceliftu, který modelu „zachránil život“ na dalších šest let dopředu.

Zajímavostí je, že existoval sesterský, designově totožný model Eversharp Challenger, pouze zbaven klasického šípovitého klipu. V roce 1956 totiž Parker firmu Eversharp koupil.

Další velkou devizou byl nový tzv. aerometrický systém. Pod tímto záhadným názvem se však skrývá velmi známý systém plnění, který v našich končinách známe hlavně z levných čínských per. Jedná se o gumový vak chráněný kovovým krytem s pohyblivou planžetou, která při stisku prsty vak stlačí a při uvolnění je pero ponořené do inkoustu naplněno. Krom toho existovala i verze bombičková, která i u ostatních výrobců zahájila svou existenci právě v šedesátých letech, kdy se lidstvo dostatečně naučilo vyrábět plasty v obstojné kvalitě. Tento plnicí systém zažil takový sukces, že se jím osazovaly i pozdější Parkery 61 nebo 75.

Mnou koupené pero bylo opět překvapivým nálezem na aukčním portálu a pro nízkou pořizovací cenu jsem se obávala, že bude pero s nějakou záludnou, nejlépe skrytou vadou. Ó, já pošetilá! Po rozbalení, povinném vypláchnutí, osušení a naplnění pera jsem zjistila, že jsem opět natrefila na hodně muziky za málo peněz. Mnou vlastněný model je sice „jen“ obyčejná klasická verze s černým tělem a matně kovovým víčkem, hrot však psal na výbornou a k žádnému dodatečnému zabrušování nemuselo vůbec dojít.

V základu se jedná o tvarově stejný design jako u modelů 51/61 – kovové víčko, plastové, dole se zužující pero, u modelu 45 nezakončené zasazenými kamínky, ale mírně propadlými ploškami jak na víčku, tak tělu pera. Na víčku krom charakteristické šípovité spony najdeme název pera, typ, znak a zemi výroby.

Hrot je polokrytý a od úchopu, který přechází až do poloviny těla, je oddělen malým plastovým „schůdkem“, který chrání jeho zbytek. Na druhé straně úchop zakončuje kovový prstenec, který z vrchu jistí víčko při zavření, zespodu zase barel, chránící plnicí systém.

Aerometrický systém pracuje na výbornou a navíc, oproti modelu 61 „pětačtyřicítka“ nevysychá, když pero nechám déle otevřené. To je veliké plus.

Podtrženo sečteno, za sto šedesát korun i s poštovným jsem dostala naprosto báječný psací nástroj, který sice vypadá fádně, ale psát s ním je velké potěšení a moje náklonnost k starožitným kouskům se sponou ve tvaru šípu prudce vzrůstá.

Penco Lux – inkoustové okno pěkně malované




Penco Lux mi přistálo ve sbírce díky výměnnému obchodu, kdy moji sbírku opustil kovový Toison D´Or, aby jeho místo zaujal tenhle jantarový elegán, který je opravdu hodný obdivu. Jelikož mám Penca ve sbírce už dvě a jsem velmi spokojena s jejich funkčností, nebylo proč váhat.

Penco Lux je drobnější pero, o dost menší než model 40, ale pořád vzrostlejší než model Junák. Hned na první pohled uhrane velmi zajímavými krátkými svislými proužky, které se na přelévají z téměř bílé až po velmi tmavou hnědou a dodávají tak povrchu pera zajímavou živost. Inspirace Parkerem Vacumatic je evidentní. Tělo pera je celuloidové, takže je třeba dávat pozor, aby se na sluníčku moc neohřálo a nedeformovalo. Nepochybuji, že existovaly i další velmi zajímavé barevné mutace a moc by mne v budoucnu potěšilo na ně aspoň kouknout, když už by se nedostaly do mého vlastnictví.

Víčko i tělo pera končí černou částí se zeleným puntíkem, které proti hnědému tělu působí jako pěst na oko a jsou jediným rušivým elementem v jinak velmi celistvém vzhledu pera. Spona je kovová, ozdobená názvem výrobce a dostatečně tuhá, aby vám pero uchytila jak v kapse košile či kalhot, tak v penále. U ústí víčka se nacházejí tři silnější prstence, tak známé i u jiných modelů.

Lux má vestavěný píst, jehož závit se ukrývá právě pod černým koncem se zeleným puntíkem. Funguje bez chybičky.

Hrot je originální Penco, po prvním testu dost škrabal, takže prošel u mne již tradičním procesem zabroušení. Díky tomu získal širokou, hebkou, šťavnatou stopu, nevysychá a píše velmi plynule.

Nejzajímavější části krom povrchu je však inkoustové okno, které je gravírováno šikmě proužkovaným vzorem a při naklonění ke slunečnímu světlu a zvlášť se světlejšími inkousty jako jsou béžové nebo žluté působí jako kdyby mělo pero v sobě skrytý pohon. Disponuje dostatečnou šířkou, aby si i přes zdobení člověk mohl kontrolovat, kolik inkoustu mu zbývá.

Penco Lux je důkazem, že moje cesta při objevování nových typů a barev v rámci československých per ani zdaleka nekončí a budu asi ještě mnoho let překvapovat jak sama sebe, tak i vás dalšími zajímavými objevy, které neztratily jak na kráse, tak funkčnosti.

Parker Vacumatic Debutante (1940) – malá velká legenda




Když se řekne Parker, většina lidí, kteří se okolo plnicích per ochomýtají, si ihned vzpomenou na tři modely, které jsou jakýmisi pilíři této značky – Vacumatic, Duofold a model 51. I v dnešní době se jedná o sběratelsky velmi žádané kousky, i když za dobře zrestaurovaný kus člověk zaplatí v přepočtu tisíce korun. V tomto textu se budu věnovat modelu Vacumatic, peru, které bylo ve své době revoluční díky systému, jakým se plnilo, žádané díky příznivé ceně a uhrančivé pro nespočet barevných variant, ve kterých se dalo sehnat.

Po velké krizi a krachu burzy v roce 1929 v Americe skončilo mnoho menších výrobců per a trh ovládaly čtyři velké značky, Waterman, Parker, Sheaffer a Eversharp. Jejich zisky ale v té době nebyly nijak úchvatné. Recese se zkrátka dotkla všech. U Parkera se během jediného roku (1929-1930) snížily zisky na polovinu. Bylo jasné, že je třeba model Duofold, vyrábějící se od roku 1920, nahradit něčím novým. Parker nikdy neholdoval páčkovému systému plnění, pro své nejvyšší modely preferoval spíše tlačítkové, ale i tak se snažil stávající možnosti rozšířit. Proto bylo velkým štěstím, že se profesor Dahlberg z Wisconsinské univerzity rozhodl koncem dvacátých let (1927) svůj patent ohledně vakumatického systému plnění nabídnout právě Parkeru, protože potřeboval dořešit nějaké technikálie a navíc byl tak trochu švorc.

Dalších pět let chytré hlavy u Parkeru vychytávaly mouchy, aby mohl být tento systém vůbec použitelný. Mezitím angažovali designéra Josepha Platta, který navrhl podobu symbolu, jenž známe dodnes – spony ve tvaru šípu. Též byl konzultantem ohledně celkového designu Vacumaticu. A roku 1932 se naplno rozjela výroba první generace, tehdy pod názvem Vacuum Filler. První mezinárodní reklama byla uveřejněna až v březnu 1933. A od června 1933 se pero konečně jmenuje Vacumatic. Reklama zabodovala, na konci roku 1933 se prodeje zdvihly o dvaatřicet procent od zahájení hlavní kampaně. Během následujícího roku měl Parker reklamy ve 155 denících a 226 univerzitních denících. Po pár letech od zahájení výroby se Parker vyšvihl do čela amerických výrobců plnicích per a propad byl definitivně zažehnán.

Tento model byl revoluční v mnoha ohledech, za všechny jmenujme fakt, že se poprvé čerpal inkoust ne do vaku schovaného v těle pera, ale do celuloidového těla samotného a plnicí mechanismus byl radikálně odlišný od všeho, co se dosud vyrábělo. Níže na obrázcích je vidět, jak pero s vakumatickým systémem uvnitř vypadá.

Díky tomu, že se vyráběl přes dvacet let, se design Vacumaticu během této doby častokrát měnil, ať už mluvíme o tvaru spony, kdy tu s nápisem Parker a modrým kosočtvercem nahradil prostý kovový šíp nebo prstenci na víčku, který od širokého masivního s bohatým rytím přešel ve dva či tři tenké prstýnky kovu. Ale základní tvar pera se už tolik neměnil, pouze co se týče vršků, takže existují verze jak s jedním kamínkem na víčku, tak se dvěma na vršku i spodu pera. K vidění jsou jak Vacumaticy celobarevné, tak velmi výrazně vzorované či příčně nebo svisle pruhované. Vyrobilo se i pár demonstrátorů, ale to jen pro potřeby obchodních zástupců, kteří nový čerpací systém názorně ukazovali potenciálním kupcům.

Parker Vacumatic se prodával v mnoha velikostech, jejichž míry a názvy se mnohokrát měnily. Já jsem vlastníkem modelu Debutante čili toho nejmenšího, měla jsem však štěstí si ozkoušet a nafotit i tzv. Oversize model, který vlastně může za to, že jsem si přála svůj vlastní Vacumatic. Základ zůstává u obou per stejný, jsou lehká, mají vestavěné čerpání a mezírkami mezi proužky je vidět hezky dovnitř, takže si člověk krásně pohlídá, kolik inkoustu mu ještě zbývá. Debutante je velikostně spíše dámským perem, malinký, roztomilý model, který ale na ničem nebyl ošizený. Oversize je zase vhodný pro lidi co mají rádi velká pera, která se jim v ruce jen tak neschovají.

Model z roku 1940, jehož jsem vlastnicí, patří do kategorie „one jewel“ čili má černý kamínek jen na víčku. To je šroubovací. Hrozně se mi líbí, že celé tělo Vacumaticu Debutante je zdobeno perleťovými proužky, z nichž žádný není stejný a hezky přechází od světle modré až do černomodré barvy. Spona je už jen prostým šípem bez nápisu a modrého kosočtverce, ale funkci plní, je dostatečně tuhá na to, aby pero nevypadlo, ale ne extrémně, aby nešla trochu pozvednout. Plastový pístek na konci pera je chráněn krytem ve stejném vzoru jako zbytek pera, který končí zakulaceným vrškem.

Jak se ale během pár týdnů, co jsem měla svůj maličký Vacumatic v provozu, ukázalo, velmi choulostivou záležitostí se zdá být druh inkoustu, který se do pera dává. Díky tomu, že celuloid je materiál celkem porézní a nadto choulostivý, je třeba si dávat pozor. Já jsem na to doplatila při použití inkoustu Kaweco Royal Blue, který je sice pro moderní pera fajn, ale s Vacumaticem se nepohodl tak, že začal rosit skrz barel pera, a to muselo na opravu. Proto, pokud si Vacumatic chcete pořídit a k tomu vhodný inkoust, buď je třeba se poradit nebo minimálně inkoust očichat, protože pokud z něj jde ostrý pach, nebude do veterána vhodný. Proto jsem nyní dovnitř dala Pelikan Edelstein Sapphire a čekám, jak tohle rande dopadne. Inu, člověk se stále učí.

Hrot mého Debutanta je celobarevný, čtrnáctikarátový, šířkou se dá přiřadit k modernímu F a píše krásně šťavnatě a hebce. Není to sice flex, což by byl moc hezký bonus navíc a Oversize model, který už teď slouží svému právoplatnému majiteli v zahraničí, ho flexibilní měl.

Samozřejmě je jasné, že Debutante nebude jediný Vacumatic v mé sbírce, postupem času bych se ráda dostala jak ke standardnímu, tak největšímu modelu. S největší pravděpodobností to budou opět proužkované verze, ty se vyráběly v šedé, modré, červené, zelené a jantarové barvě, takže na výběr je i s jediným vzorem uspokojivý počet možností. Za Debutanta jsem dala 3500,- Kč, protože modré verze nejsou už tolik k mání a já navíc zvolila možnost odkupu renovovaného kousku od sběratele. Je to sice drobné, ale velmi fascinující pero, jedno z těch, se kterými mě baví nejen psát, ale i se na ně jen tak dívat.

Centropen 10011 – něco starého, něco nového




S příběhem mého prvního starožitného Centropenu jste se mohli seznámit tady. Model 10010 byl začátkem designové řady, která vládla Československu v obměnách po celá padesátá léta. Ale mezi „desítkou“ s krytým hrotem a „dvanáctkou“ zdobenou podmanivou perletí či proužky v mnoha barevných mutacích se přeci jen skryl ještě jeden typ – 10011.

Uznávám, že je asi trochu zbytečné psát další článek o modelu, který je s drobnými obměnami nemlich to samé jako ten před ním a ty po něm, jenže celá desítková řada je prostě tak dobrá a hodná pozornosti, že i modelu 10011 musím věnovat pár řádků. A nebudou poslední – koneckonců, ještě nemám doma všechny varianty tohoto pera.

I tento Centropen snoubí to nejlepší a hlavně osvědčené z předchozího a nadcházejícího modelu. Ostala tmavá barva i celuloid, zůstaly tři barevné prstence charakterizující už model Barclay 1304 ze začátku padesátých let, ale hrot ztratil krytí. Jinak je mladší bratříček typu 10010 stále tím stejným buclatým perem doutníkového tvaru, na první pohled vlastně dost obyčejným. Osazen je hrotem Centropen Iridium 42, který sice neoplývá zlatem jako hroty Ripet, dostatečně hebký a příjemný pro psaní je i tak. Oválná spona je stejně jako proužky na víčku věčným leitmotivem Centropenů padesátých let a i v tomto případě svou funkci plní na jedničku.

I toto pero má v útrobách skrytý integrovaný pístový konvertor, který se v takřka nezměněné podobě probojoval až do doby o dvacet let později. Když je totiž správně funkční, odvádí velmi dlouho dobrou práci a nejsou třeba další servisní zásahy.

Modely 10010, 10011, 10012 i 10014 sice vypadají tvarově nachlup stejně, ale rozměry by vás často dost překvapily. Netýká se to tolik šířky, která je standardizovaná, aby se do nich vešel konvertor, ale délky, protože se každý kus této řady vyráběl ručně a tak se občas můžeme setkat s rozdílem až několik milimetrů. I proto jsou starožitné Centropeny okouzlující – co kus to originál. Dokonce i spony nikdo nenasekal jako Baťa cvičky.

Není překvapením, že i toto pero jsem získala na Aukru a opět muselo na opravnou a ozdravnou kůru, která mu samozřejmě prospěla a je stejně kvalitním dříčem, jako model 10010 i ty následné. Připočítáme-li si cenu za opravu a pořizovací cenu, vyšlo mne pero na bratru 1500,- Kč.

Protože znám lidi, kterým se kryté hroty opravdu nelíbí, protože dle nich tím krása pera celkově upadá, je dobře, že model 10011 skýtá kompromis v decentním tmavém celuloidu, krytém hrotu a vlastnostech, které poskytnou dobrou službu i po více než šedesáti letech od data výroby. Navíc doba devadesátých let, kdy těchto per měl každý plnou půdu a sklep pomalu končí a to co bylo k mání celkem snadno, už třeba za rok za dva nebude.

Smaragd 1001 – veterán s tajemnou minulostí




Kromě firem J.Brod&Co a Polák & Lukesle z Pardubic a Ripetu bratrů Kroutlových byly po republice rozesety ještě manufaktury menších výrobců per, přičemž minimálně dvě byly i v Praze. Smaragd měl větší štěstí než ony, přežil totiž rok 1948 a pera s tímto názvem se vyráběla cirka do poloviny 50. let.

Můj Smaragd jsem ukořistila opět na Aukru, ale vzhledem k dost zásadním nešvarům (zmrzačený hrot a nesedící víčko) putoval velmi brzy do opravy. Tam bylo vyměněno tělo pera za kus bez označení, osazen hrot Edelstahl Prima, jenže pero mělo velké potíže s dávkováním inkoustu k hrotu a bohužel jsem milý hrot navrch poničila. Doslova po pár dnech tak šlo pero zase do opravy a tentokrát vyšlo definitivně a stoprocentně funkční. Tentokrát pero zdobí hrot Ripedium Point 60, ocelový a mírně flexibilní, každopádně původní hrot mám uschovaný pro strýčka příhodu.

Samotné pero je celočerné s pozlacenými doplňky, sestávajícími ze spony, ozdobného kroužku na víčku a ploškou zakončující odšroubovatelný kryt vespod těla pera, který ukrývá závit otočného mechanismu. Čerpání je integrované, a co se mi na Smaragdu líbí, je velkorysý a čirý rezervoár na inkoust. I s nenasazeným víčkem je pero uspokojivě dlouhé a tak se neztratí ani v mužské ruce. Je však širší, kratší a těžší než poválečné Centropeny, ovšem ne o tolik, aby zbytečně unavovalo pisatelovu ruku.

Po poslední opravě pero píše krásně, stopa je mokrá a díky semiflex hrotu si při psaní můžete i trochu hrát. Smaragd se bez potíží spřátelil s polským inkoustem KWZ.

Dost se mi ověřuje, že čím nenápadnější pero, tím uvnitř zajímavější. U tohoto to platí též. Pokud tedy na nějaký Smaragd narazíte, klidně ho kupte a nechte si ho opravit, pak máte totiž možnost získat pero, které můžete nosit jako předmět denní potřeby a ono bude pracovat, tak jak má. Mně to vždycky po uplynuvších desítkách let od data výroby přijde jako malý, nekončící zázrak.

Penco 40 – krátkou dobu na výsluní




Po válce, v květnu 1945, byl zatčen spolumajitel Imperialu Alfred Gerlach a zatímco trávil nastupující léto ve vězení, továrny se chopili sami zaměstnanci a pod značkou Penco začali plnit lukrativní kontrakt, který jim byl brzy zadán – vyrábět pera pro důstojníky Rudé armády. Samotná značka zůstala v platnosti až do poloviny padesátých let, kdy byla v rámci znárodnění definitivně strávena Centropenem.

Model Penco 40 se vyráběl jak v černé variantě, tak i barevných. Jedná se o velké plnicí pero s vestavěným čerpacím systémem a velkoryse pojatým inkoustovým oknem, kde si člověk může kontrolovat, kolik mu na psaní ještě zbývá inkoustu. Čerň „čtyřicítky“ doplňují zlaté elegantní prvky, jako jsou plošky s černými kamínky na vršku víčka i spodu barelu, plochá pružná spona a dva tenké prstence u ústí víčka. Tělo pera končí odšroubovatelným krytem, který skrývá otočný závit pro pohyb pístu. Tvarově je Penco 40 hodně podobné jak modelu Smaragd 1001, tak modelu Barclay Vacuum 1302, o kterém si povíme něco v další recenzi. Zkrátka dlouhé černé pero, které při prvním pohledu úplně neoslní.

Když jsem pero poprvé naplnila, zjistila jsem, že mezi úchopem a závitem z mikroskopické škvírky uniká inkoust, což mne iritovalo, protože jsem měla díky tomu pořád špinavé prsty. Pero sice šlo na opravu, protože teklo i spodem, ale po navrácení se únik okolo úchopu pořád nedařilo vyřešit. Lámala jsem si hlavu, jak se k bolístce pořádně dostat, až jsem se odhodlala zkusit odšroubovat úchop. Některá pera s vestavěným pístem ho nemají napevno spojený se zbytkem těla, některá mají. Tady naštěstí fungovala varianta první, a tak s pomocí mírné brutality se povedlo pero rozdělat, namazat zevnitř silikonovým gelem a nepříjemná inkontinence byla fuč.

Po absolvování této procedury se z Penca 40 stal sice na první pohled fádní, ale velmi dobrý pracovní nástroj. Může za to ocelový hrot Warranted Iridum Point 60R, který je velikostně srovnatelný se současnými hroty číslo 5. Co do šířky hrotu bych tipovala někam mezi F a M. Opět, tak jak je tomu u kupovaných per stává, musel být hrot zabroušen, aby psal dobře, tentokrát se o to nepostarala moje maličkost, ale toto bylo ošetřeno při opravě.

Spolu s výše zmíněnými poslední dobou Penco 40 hodně využívám v práci či při soukromých zápiscích a po opravě funguje už několik měsíců tak, jak má. Jeho devizou jsou hebký, nevynechávající hrot, velká kapacita pro inkoust a příznivé rozměry i pro majitele větších dlaní. Pero mne stálo čtyři stovky plus nějaké drobné za opravu. Nepochybuji, že barevné verze Penca byly určitě lákavější, ale pokud chce člověk důstojného, ne tak křiklavého veterána, není toto pero vůbec špatnou volbou.

Sagitta 2030 – poslední nádechy před zánikem




Válka sice skončila, ale sotva si lidi oddechli od tíhy protektorátního jha, už se chystalo nebezpečí nové – drtivé vítězství Komunistické strany Československa. A právě v této době o sobě dává vědět modelem Sagitta firma, která válku přežila, s největší pravděpodobností díky německým kontraktům, ale u Vítězného únoru už se jí to nepovedlo.

Firma Polák&Lukesle byla jedním z významných výrobců plnicích per, sídlící podobně jako konkureční firma J.Brod a spol. v Pardubicích. Vznikla roku 1938 odkupem od pánů Picka a Ganze (kteří v prostorách předtím vyráběli ručně soustružené luxusní zboží). V roce 1941 pánové Polák a Lukesle firmu rozšiřují a ta i během války funguje až do roku 1948, kdy je, tak jako spousta dalších soukromých podniků, znárodněna.

Výroba modelu Sagitta 2030 byla zahájena v roce 1946 jako start nové generace plnicích per. Vyrábělo se ve dvou verzích, s polokrytým a zcela odkrytým hrotem, celočerné s tzv. guilloche vzorem na víčku i v mnoha barevných mutacích. Já osobně jsem viděla krom mé šedomodré ještě zelenou verzi, věřím však, že škála musela být mnohem pestřejší. Zajímavostí budiž fakt, že celuloid pro tato pera dodávala firma UMA, taktéž sídlící v Pardubicích.

Tento konkrétní kus jsem získala před Vánoci 2015, ale dlouho jsem na něj zanevřela, protože bylo pero mírně zdeformované (pádný důkaz toho, proč není radno nechávat celuloidová pera na sluníčku) a pístový mechanismus nefungoval, tak jak měl a ani zásah mého dvorního opraváře nepomohl. Což mi bylo strašně líto a tak jsem jednoho dne, inspirována postupem jednoho japonského restaurátora, který jsem tou dobou viděla, dostala bláznivý nápad zkusit pero narovnat. Nahřála jsem celuloid opatrně nad sporákem, párkrát zakroutila pístem, aby si to zase správně „sedlo“ a voilá – pero fungovalo! Ale přiznám se, že tehdy jsem měla asi víc štěstí než rozumu.

I tak bych ale pero do svého „every day carry“ setu moc nezařazovala, protože sice neteče, ale je mokré jak blázen a dost rychle vysychá. Je ale pravdou, že u per koupených na aukčních portálech může být člověk nezřídka rád, že vůbec, byť malou svépomocí, fungují.

Největším lákadlem je na Sagittě samozřejmě povrch, nádherné vlny šedé a modré perleti, které se do sebe vmíchávají do hypnotických vzorů. Už chápu slova mého vrchního restaurátora, když říká, že poválečné Centropeny jsou mnohem ošklivější, než válečné či předválečné modely.

Spona je pružná, ale ne křehká, vršek víčka vyplňuje mírně zašpičatělá, odšroubovatelná koncovka, u ústí víčka najdeme elegantní zlatavý prstenec. Úchop pera přechází rovnou v překryt hrotu, který je nepozlacený. Zde jsem musela také trochu zasáhnout a hrot „doladit“ pomocí MicroMesh plátýnek. Teď už tedy píše dostatečně hebce. Šířku bych hodnotila dle moderních měřítek jako M. Za úchopem trůní široké okno, kde vidíme kolik inkoustu nám zbývá do konce. Je už dost matné a poškrábané, přesto skrz něj vidět je.

Tělo pera je zakončeno černou krytkou, pod níž je schován otočný závit, který pohybuje vnitřním pístem. Ten po riskantní operaci funguje tak jak má.

Je paradoxem, že objevujeme úžasnou, ale v moderní době skoro ztracenou epochu předválečných, válečných a poválečných per, která jako kdyby se s nástupem socialismu doslova vypařila. Jako bezesporu hořkou tečku za dnešním článkem ještě přidávám příběh firmy J.Brod a spol., kterou fatálně poznamenala nejen druhá světová válka, ale i vítězství dělnické třídy. Přesto bych ráda skončila optimisticky. Modelu 2030 je jedenasedmdesát let a přesto se tato pera mezi sběrateli objevují, jsou opravována a používána. Což si myslím, že by se pánům Polákovi s Lukeslem náramně líbilo.