Penco 40 – krátkou dobu na výsluní




Po válce, v květnu 1945, byl zatčen spolumajitel Imperialu Alfred Gerlach a zatímco trávil nastupující léto ve vězení, továrny se chopili sami zaměstnanci a pod značkou Penco začali plnit lukrativní kontrakt, který jim byl brzy zadán – vyrábět pera pro důstojníky Rudé armády. Samotná značka zůstala v platnosti až do poloviny padesátých let, kdy byla v rámci znárodnění definitivně strávena Centropenem.

Model Penco 40 se vyráběl jak v černé variantě, tak i barevných. Jedná se o velké plnicí pero s vestavěným čerpacím systémem a velkoryse pojatým inkoustovým oknem, kde si člověk může kontrolovat, kolik mu na psaní ještě zbývá inkoustu. Čerň „čtyřicítky“ doplňují zlaté elegantní prvky, jako jsou plošky s černými kamínky na vršku víčka i spodu barelu, plochá pružná spona a dva tenké prstence u ústí víčka. Tělo pera končí odšroubovatelným krytem, který skrývá otočný závit pro pohyb pístu. Tvarově je Penco 40 hodně podobné jak modelu Smaragd 1001, tak modelu Barclay Vacuum 1302, o kterém si povíme něco v další recenzi. Zkrátka dlouhé černé pero, které při prvním pohledu úplně neoslní.

Když jsem pero poprvé naplnila, zjistila jsem, že mezi úchopem a závitem z mikroskopické škvírky uniká inkoust, což mne iritovalo, protože jsem měla díky tomu pořád špinavé prsty. Pero sice šlo na opravu, protože teklo i spodem, ale po navrácení se únik okolo úchopu pořád nedařilo vyřešit. Lámala jsem si hlavu, jak se k bolístce pořádně dostat, až jsem se odhodlala zkusit odšroubovat úchop. Některá pera s vestavěným pístem ho nemají napevno spojený se zbytkem těla, některá mají. Tady naštěstí fungovala varianta první, a tak s pomocí mírné brutality se povedlo pero rozdělat, namazat zevnitř silikonovým gelem a nepříjemná inkontinence byla fuč.

Po absolvování této procedury se z Penca 40 stal sice na první pohled fádní, ale velmi dobrý pracovní nástroj. Může za to ocelový hrot Warranted Iridum Point 60R, který je velikostně srovnatelný se současnými hroty číslo 5. Co do šířky hrotu bych tipovala někam mezi F a M. Opět, tak jak je tomu u kupovaných per stává, musel být hrot zabroušen, aby psal dobře, tentokrát se o to nepostarala moje maličkost, ale toto bylo ošetřeno při opravě.

Spolu s výše zmíněnými poslední dobou Penco 40 hodně využívám v práci či při soukromých zápiscích a po opravě funguje už několik měsíců tak, jak má. Jeho devizou jsou hebký, nevynechávající hrot, velká kapacita pro inkoust a příznivé rozměry i pro majitele větších dlaní. Pero mne stálo čtyři stovky plus nějaké drobné za opravu. Nepochybuji, že barevné verze Penca byly určitě lákavější, ale pokud chce člověk důstojného, ne tak křiklavého veterána, není toto pero vůbec špatnou volbou.

Sagitta 2030 – poslední nádechy před zánikem




Válka sice skončila, ale sotva si lidi oddechli od tíhy protektorátního jha, už se chystalo nebezpečí nové – drtivé vítězství Komunistické strany Československa. A právě v této době o sobě dává vědět modelem Sagitta firma, která válku přežila, s největší pravděpodobností díky německým kontraktům, ale u Vítězného únoru už se jí to nepovedlo.

Firma Polák&Lukesle byla jedním z významných výrobců plnicích per, sídlící podobně jako konkureční firma J.Brod a spol. v Pardubicích. Vznikla roku 1938 odkupem od pánů Picka a Ganze (kteří v prostorách předtím vyráběli ručně soustružené luxusní zboží). V roce 1941 pánové Polák a Lukesle firmu rozšiřují a ta i během války funguje až do roku 1948, kdy je, tak jako spousta dalších soukromých podniků, znárodněna.

Výroba modelu Sagitta 2030 byla zahájena v roce 1946 jako start nové generace plnicích per. Vyrábělo se ve dvou verzích, s polokrytým a zcela odkrytým hrotem, celočerné s tzv. guilloche vzorem na víčku i v mnoha barevných mutacích. Já osobně jsem viděla krom mé šedomodré ještě zelenou verzi, věřím však, že škála musela být mnohem pestřejší. Zajímavostí budiž fakt, že celuloid pro tato pera dodávala firma UMA, taktéž sídlící v Pardubicích.

Tento konkrétní kus jsem získala před Vánoci 2015, ale dlouho jsem na něj zanevřela, protože bylo pero mírně zdeformované (pádný důkaz toho, proč není radno nechávat celuloidová pera na sluníčku) a pístový mechanismus nefungoval, tak jak měl a ani zásah mého dvorního opraváře nepomohl. Což mi bylo strašně líto a tak jsem jednoho dne, inspirována postupem jednoho japonského restaurátora, který jsem tou dobou viděla, dostala bláznivý nápad zkusit pero narovnat. Nahřála jsem celuloid opatrně nad sporákem, párkrát zakroutila pístem, aby si to zase správně „sedlo“ a voilá – pero fungovalo! Ale přiznám se, že tehdy jsem měla asi víc štěstí než rozumu.

I tak bych ale pero do svého „every day carry“ setu moc nezařazovala, protože sice neteče, ale je mokré jak blázen a dost rychle vysychá. Je ale pravdou, že u per koupených na aukčních portálech může být člověk nezřídka rád, že vůbec, byť malou svépomocí, fungují.

Největším lákadlem je na Sagittě samozřejmě povrch, nádherné vlny šedé a modré perleti, které se do sebe vmíchávají do hypnotických vzorů. Už chápu slova mého vrchního restaurátora, když říká, že poválečné Centropeny jsou mnohem ošklivější, než válečné či předválečné modely.

Spona je pružná, ale ne křehká, vršek víčka vyplňuje mírně zašpičatělá, odšroubovatelná koncovka, u ústí víčka najdeme elegantní zlatavý prstenec. Úchop pera přechází rovnou v překryt hrotu, který je nepozlacený. Zde jsem musela také trochu zasáhnout a hrot „doladit“ pomocí MicroMesh plátýnek. Teď už tedy píše dostatečně hebce. Šířku bych hodnotila dle moderních měřítek jako M. Za úchopem trůní široké okno, kde vidíme kolik inkoustu nám zbývá do konce. Je už dost matné a poškrábané, přesto skrz něj vidět je.

Tělo pera je zakončeno černou krytkou, pod níž je schován otočný závit, který pohybuje vnitřním pístem. Ten po riskantní operaci funguje tak jak má.

Je paradoxem, že objevujeme úžasnou, ale v moderní době skoro ztracenou epochu předválečných, válečných a poválečných per, která jako kdyby se s nástupem socialismu doslova vypařila. Jako bezesporu hořkou tečku za dnešním článkem ještě přidávám příběh firmy J.Brod a spol., kterou fatálně poznamenala nejen druhá světová válka, ale i vítězství dělnické třídy. Přesto bych ráda skončila optimisticky. Modelu 2030 je jedenasedmdesát let a přesto se tato pera mezi sběrateli objevují, jsou opravována a používána. Což si myslím, že by se pánům Polákovi s Lukeslem náramně líbilo.

Senator Regent – nenápadná poctivost




Německá značka Senator sice není tak známá jako titáni typu Montblanc, Kaweco nebo Pelikan, přesto vyráběla kvalitní plnicí pera. Objekt dnešní recenze, typ Regent, je toho důkazem. Vraťme se tedy v duchu do šedesátých let a zjistěme, čím je toto elegantní, ale trochu konzervativní pero zajímavé.

Pero se ke mně dostalo jako dar přítele Petera s drobným varováním, že dávkovač inkoustu pod hrotem nefunguje tak jak má – chvilku píše dobře, chvilku pouští do stopy extrémně moc inkoustu. OK, řekla jsem si a pár dní jsem nechala pero tak jak leží a běží, dokud mne nenapadlo vyndat hrot a dávkovač ven, vyčistit a opatrně, ale pořádně ho zarazit zpátky. Od té doby se problém s pliváním inkoustu neobjevil a já mohla vychutnávat devizy tohoto vínového psacího nástroje.

Můj Regent je vyveden ve vínové barvě, velmi podobné „burgundy red“ u Montblancu Classic. K dostání jsou i varianty zelená a černá, tuším, že jsem viděla i modrou. Spona je elegantní s vyraženým názvem výrobce a celý vrchlík nad ní je odšroubovatelný, pokud byste náhodou sponu zlomili, ale opravdu netuším, co byste museli dělat, aby se vám to povedlo, přijde mi dost tuhá a bytelná.

Regent disponuje integrovaným pístovým systémem, který funguje na sto procent. Otočný závit je schovaný pod odšroubovatelnou zadní částí těla, kdy musím ocenit řemeslné zpracování, protože když kryt zašroubujete, není ani památky po nějaké spáře. Nejvýraznějším prvkem pera je krásné, široké inkoustové okno, kde vidíte, kolik vám zbývá „šťávy“ do konce.

Pero je osazeno „jen“ Iridium Point Germany hrotem, tedy klasickým ocelovým, ale ten je hebký a velmi sympaticky mokrý. Můj kus má šířku hrotu M. Mírně pruží, takže při tahu dolů dokáže udělat širší linku, ale jako semiflex nebo dokonce flex bych ho asi neoznačovala.

A cena? U mého kusu nemohu soudit, neb jsem ho dostala darem, ale na eBay se cena modelu Regent pohybuje kolem jednoho a půl tisíce korun a výš, přičemž máte šanci koupit celý set včetně dobového inkoustu a příslušenství.
Pokud tedy chcete starožitné pero, ale zároveň s ním chcete psát a vyžadujete, aby se vám během provozu nijak fatálně nepokazilo, je Senator Regent dobrou volbou. Designově sympaticky konzervativní, spolehlivé a s klidným srdcem mohu říct, že jako startovní pero do vaší budoucí starožitné kolekce by to nebyla špatná volba.

Centropen Barclay 1306 a verzatilka – do kapsy či do dlaně




Dnes si představíme rovnou tři kousky z padesátých let minulého století – kapesní plnicí pera Centropen Barclay 1306 plus versatilku, kterou jsem s jedním získala v krásném setu.

Šperkařský podnik Kovotep Praha (1954-1957), jehož název se skví na obalu onoho setu, vznikl v době celostátního znárodňování a to nepřekvapivě sloučením soukromých kovotepeckých firem. A právě tento podnik měl na starosti zdobení kovových variant jinak běžných celuloidových či bakelitových per, zvaných Barclay. Existovaly verze z ryzího stříbra, ale i hliníku, buď též ryzího, nebo se zlatým nádechem a i různých velikostí. My si dnes obhlédneme modely nejmenší, doslova trpasličí, označené číslem 1306. Dokonce i toto trpasličí pero existovalo i v klasické, černé verzi.

Jako první si prohlédneme set rytého plnicího pera a verzatilky, které jsou vyrobeny z hliníku. Zabaleny byly v dvoumístném rudém pouzdře s nápisem Kovotep Praha. Obě psací potřeby jsou gravírovány tenkými svislými a přetínány silnějšími vodorovnými proužky. Verzatilka je stiskací, ale nemá šroubovací tlačítko a v něm skryté krouhátko, jak jsme bývali zvyklí u větších kousků ze školy. Špice se odšroubovává a odkryje nám celý mechanismus posuvu tuhy. Ten je bezproblémový a funkční, což je u starších kousků vždy důvod k radosti. Nad stiskacím tlačítkem je pohyblivý, jemně gravírovaný úchyt modrého střapečku. Verzatilka píše velmi pěkně, ale vzhledem k nedostatku takhle malých tuh si ji budu muset šetřit.

Druhým kouskem ze sady je stejně designově řešené plnicí pero Centropen Barclay 1306, maličký, ale plně funkční kousek. Osazen je čtrnáctikarátovým hrotem Ripet, který po odborném zásahu píše hebce a nevynechává. Plnicí systém je stiskací, zakončen malou skleněnou nádržkou na inkoust. U tohoto pera se odšroubovává pouze spodní část krytu těla, kde je schován právě onen rezervoár. S výdrží nelze čekat žádné zázraky, tohle pero je hlavně reklamní suvenýrek, takže mnoho stránek s ním nepopíšete.

Sólová 1306 se od té v setu liší na první pohled daleko víc, než by se zdálo. Jistě, absence ozdobného střapce je patrná hned na první pohled, ale rozdíly jsou i pod víčkem a tělem. Zatímce první pero mělo zlatý Ripet, zde je „jen“ Centropen Iridium velikosti 32, který ale také píše velmi uspokojivě. U tohoto pera se odšroubovává celý kryt těla, ale systém pod ním je zcela totožný s první 1306. Také funguje tak jak má, ale opět, výdrž je minimální, tak den dva, když s ním napíšete jen pár větiček. Jak set, tak druhé pero jsem získala na Aukru za pár stovek, ale je pravdou, že onen set jsem tam už od svého nákupu neviděla, spíše jsou k dostání pouze samostatná Barclay 1306.

Nejen pera, ale i verzatilka jsou důkazem velmi vysoké rukodělné úrovně, kterou jsme si i po nástupu komunismu dokázali udržet a následovali jsme ne sovětskou, ale německou konstrukční školu. Pořád mne nepřestane fascinovat, že právě v padesátých letech, době kolchozů, politických procesů, zlodějské finanční reformy a malých či větších lidských tragédií se u nás vyráběla jedna z nejkrásnějších československých plnicích per a i Barclay 1306, které člověk schová v dlani, mi tuto fascinaci jenom prohlubuje.

Montblanc Classic – decentní Němec s kouskem francouzského šarmu

Už drahnou dobu jsem si přála nějaké pero s bílou hvězdou na víčku, ale modely, které se v české distribuci dají sehnat, stojí tisíce až desetitisíce korun. Proto mi jako požehnání z čistého nebe přišla loni v květnu nabídka mého kamaráda, že mi přenechá model Classic. Samozřejmě jsem souhlasila a po několikaměsíčních zkušenostech jsem se rozhodla, že je čas toto pero ohodnotit. Dobrá, přiznávám, já ho prostě ZAPOMNĚLA zrecenzovat. Ale to nevadí, jako dobré burgundské zraje i tenhle kousek plastu a zlata.

Když se na Classic podíváme prvně, uvidíme prosté vínové pero s useknutým vrškem víčka i krytu těla, kde trůní drobná bílá hvězdička. Ploška s hvězdičkou na víčku je ozdobena zlatým prstencem, ten nechybí ani kolem ústí víčka a krytu pera. Víčko se nacvakává, k čemuž slouží maličké magnetické sponečky v černém prstenci, které zdobí část mezi úchopem a šasi Montblancu. Spona na víčku je hranatá a celkem dost tuhá. Úchop je dlouhatánský, hladký a pero se díky němu bez problémů drží. Designově toto pero spadá zhruba do 80. let minulého století.

Barva mnou vlastněného kusu se nazývá Burgundy Red, a jelikož se prodává stejně nazvaný i inkoust či bombičky od německého výrobce, bylo nasnadě, čím pero prvně nakrmím. Classic přijímá standardní krátké bombičky, dlouhou jsem do něj ještě nezkoušela, předpokládám, že by ale s ní problém nebyl, protože zúžení těla pera je velmi pozvolné. Totéž s konvertorem.

Alfou a omegou tohoto pera je však hrot, který je naprosto famózní. Hranatý, s vyraženým názvem výrobce, zbroušený doleva a hlavně disponující šťavnatou, neuvěřitelně hebkou a silnou stopou. Tento tzv. oblique hrot strčí do kapsy i můj oblíbený Centropen 10010 a jiná pera, byť s uspokojivou hladkostí hrotu, jsou proti Classicu totální škrabadla. S jakou lehkostí klouže máslo po rozpáleném teflonu, s takovou se hrot Montblanc Classic pohybuje na papíře. Tím pádem je nejen zábavné, ale nevýslovně příjemné s ním cokoliv psát. Myslím, že Classic v tomto ohledu ještě dlouho zůstane nejzářivější hvězdou mé sbírky.

Na eBay se toto pero dá sehnat zhruba za tři tisíce korun, ale zkuste si počkat, jestli přeci jen neulovíte levnější. Co se týče designu, jedná se o velmi nenápadné, možná až nudné pero, ale tu největší devizu má mezi úchopem a papírem.

Parker 61 – mladší brácha legendy

Když se řekne Parker, tak nadšencům do historických kousků vyvstanou před očima tři názvy – Duofold, Vacumatic a Parker 51. Tyto jsou bezesporu v kategorii vintage pen jedny z nejžádanějších. Já jsem spíš tak trochu náhodou sáhla po mladším Parkeru a to modelu 61 ze šedesátých let s velmi zajímavým čerpacím mechanismem.

Černé pero se zlatým víčkem, tak působí „jedenašedesátka“ na první pohled. Nebýt nápisů Parker a Made in England, doplněných klasickým oválem přetínaným šípem, člověk by řekl, že drží nějakou levnou čínu za pár kaček. Když ale zaostříme trochu pozorněji, začne vnímat bezesporu zajímavé detaily.

Na vršku víčka trůní drobný šedavý kámen, jehož dvojče najdeme v pozlaceném prstenci i na spodku krytu těla pera. Víčko, krom výše zmíněných nápisů, je gravírováno jemnými svislými proužky a spona samotná má typický tvar šípu. Když víčko sundáme, odkryje nám aerodynamický kryt hrotu. Odšroubovatelný kryt těla pera od krytu hrotu odděluje tenoučký zlatý prstenec. Na krytu hrotu upoutá pozornost šípovitá zlatá ploška. Vše je vyhlazeno do elegantního lesku. Pod kapotáží se skrývá hebce píšící čtrnáctikarátový hrot. Inkoust, který zatím v peru mám, je černomodrý, možná se jedná o Parker Quink. To nejzajímavější se ale skrývá ve spodní části pera.

Model 61 se vyráběl se dvěma druhy čerpacího systému. Prvním byl klasický vak v kovové kostře, který se plnil stisknutím, ponořením hrotu do inkoustu a pomalým povolováním prstů. Druhým byl teflonový tubus s dírkami vespod, přičemž se pero dotyčnými otvory smočilo v inkoustu a zhruba minutu se čekalo, až se inkoust dostane skrz kapilární systém dovnitř. A právě tím disponuje i můj Parker 61. Plnění je sice pohodlné, ale čištění bude asi dost pekelné, podle návodu na internetu to bude nejlepší pomocí balonku, nebo vlastní pusy (pokud vám nevadí příchuť inkoustu). Nebo si trochu pomoci kompromisem a tankovat do Parkeru 61 jen černé nebo černomodré inkousty.

Musím přiznat, že jakmile jsem s tímto perem začala psát, okamžitě jsem si ho zamilovala a je jednou ze stálic v mém cestovním pouzdře, které tahám po světě. Což mne navádí k myšlence – pokud si koupíte pero, ať už starožitné, nebo moderní a pořizovací cena se šplhá k pár tisícům (zde za Parker jsem dala 900,- Kč), stále se jedná hlavně o věc, která potřebuje být v provozu. Takže s ním je nutno psát.

Esterbrook J – elegantní Američan s páčkou

Už před nějakou dobou mne na eBay zaujala barevná škála drobných per s páčkovým plnicím systémem. Nakonec jsem měla tu možnost si v ČR sehnat Esterbrook J v černé barvě, která je sice se stříbrnou nejdecentnější, přesto však pero nevypadá nudně.

Firma Esterbrook byla sice založena v USA, ale ve dvacátých letech se přestěhovala do Anglie, odkud pochází i toto pero. Model se vyráběl ve třech velikostních variantách – malý SJ, standardní J a velký LJ. Moje by mělo být právě to střední, tedy klasický model. Na výšku s víčkem měří dvanáct centimetrů a vyrobeno bylo v 50. letech minulého století.

Vršek víčka a spodek krytu pera zdobí zelené kameny zasazené v prstenci. Příjemně doplňují nadvládu černé a stříbrné. Hranatou sponu zdobí název pera, víčko je ještě ozdobeno trojstupňovým prstencem. Nejdůležitější částí na krytu těla pera je páčka, kterou se vevnitř stlačuje kovová lištička, která pak buď smršťuje, nebo roztahuje gumový vak, do kterého pero pojímá inkoust. Dovnitř čerpacího systému se tedy při běžných okolnostech nepodíváme. Páčkový systém ale považuji za jeden z nejpříjemnějších, protože se nedočkáte žádného mačkání, kroucení nebo tahání pístu, prostě zvednete páčku, ponoříte hrot do lahvičky s inkoustem, necháte položit páčku a je načepováno.

Hrotem je iridiový a k celkovým rozměrům pera nápadně dlouhý Esterbrook 9550, který mírně škrabe, ani u nekvalitnějších papírů to není však žádná nepřekonatelná obtíž. Stopa pera je příjemně mokrá, šířku bych přirovnala k evropskému F hrotu. Nemá problém hned psát, což je na případných cestách velmi důležitým faktorem, podle nějž si vybírám pera do menšího pouzdra, které téměř nonstop nosím v tašce. Větším prstům by však mohla dělat potíže velmi krátká úchopová část. I přes velký počet kovových doplňků je pero celkem lehké.

Musím přiznat, že i když hrot občas zaškrabe, beru si do ruky toto pero hned od prvního seznámení velmi ráda a často, hlavně pro psaní poznámek a postřehů během všedních dní, ale i při večerním psaní dopisů.

Toto pero seženete spíše na eBay v cenovém rozmezí několika tisíc korun, podle stáří, zachovalosti a funkčnosti. Barev k výběru je opravdu celá řada, viděla jsem v nabídkách pera zelená, stříbrná, modrá, červená a i oranžová

Centropen 4164 – decentní pracant

Šedesátá léta se nesla v duchu povolování ledů a nesla s sebou naději na pozvolnou demokratizaci, kterou však v srpnu 1968 rozdrtily pásy vojsk Varšavské smlouvy. Mnoho lidí usoudilo, že je to pro ně poslední možnost emigrovat, než klec natvrdo na dalších dvacet let spadne. A v dačickém podniku jsou dál vyráběna pera, protože psát je potřeba, ať už vládne kdokoliv.

Tento Centropen jsem získala na před pár lety na Aukru, měl však poškozený plnicí mechanismus a hrot. Následovala tedy oprava. Pak jsem ho odprodala kamarádce, ale shodou okolností se mi do sbírky vrátil a to letos za neskutečně směšnou cenu – padesát korun.

Centropen 4164 už jde naprosto jiným designovým směrem než předchůdci. Decentní stříbročerná kombinace, větší, masivnější spona hranatého tvaru a hlavně plně vestavěný čerpací mechanismus. Odšroubovatelný je, krom víčka, jen kryt otočného umělohmotného šroubu čerpacího mechanismu. Hladinu inkoustu pisatel kontroluje skrz průhledné, dvěma stříbrnými pruhy lemované „okýnko“ v první třetině krytu pístu.

Víčko je na vrcholu zdobeno černou tlustou ploškou, kryt šroubu je naopak opatřen ploškou stříbrnou. A právě rozumně nakombinované křížení kovových částí s plastovými činí toto pero v ruce dobře vyváženým a příjemným na úchop.

Hrot tohoto Centropenu je velmi nepoddajný, ostatně písmenko T za číslem 42 znamená tuhý. Přesto však píše velmi pěkně a nevynechává.

Centropeny z pozdních šedesátých a pak dalších let už zkrátka nejsou tak podmanivě krásné, jako když se používal perleťovaný celuloid, přesto se jedná, alespoň v případě 4164, o pěkné náčiní, které ještě odvede dobrou práci.

Centropen 10016 – hypnotické vlny perleťových vzorů

V roce 1964 podnik Centropen oficiálně zanikl, ale výrobna v Dačicích spadala pod značku Koh-i-noor Hardmuth, která se tak stala monopolním výrobcem školních potřeb pro československé děti. Dačický podnik nevyráběl jen pomůcky pro psaní. Pera Centropen svůj název neztratila, právě naopak, nosí jej až do současnosti. Navíc vešel do výroby systém, který používáme i v jedenadvacátém století – bombičkové pero.

Model 10016 byl posledním celuloidovým perem s perleťovým vzorem, který byl tak oblíbený na perech předchozí dekády. Sehnat se dal v modré, tyrkysové, šedé, hnědé verzi. Ubyly oblé konce, přibyly stříbrné či zlaté plošky, kvalitní psaní však zůstalo. I Centropen 10016 má integrovaný čerpací mechanismus. Dnes se člověk nejvíce setká s možností odnímatelného pístového, či membránového konvertoru.

Trvalo mi pár let, než jsem ke svému modrému jedináčkovi dokázala získat další tři variety, ale v duchu hesla „Dostaň je všechny“ se mi to nakonec opravdu povedlo.

Modely 10016 nejsou tak výrazně opalizující jako 10012, perleťové vlny jsou spíš decentnější. Pera mají samozřejmě nějaké škrábance, ostatně, je jim kolem padesáti let.

Vršek víčka a konec takzvaného barelu zdobí kulaté stříbrné, případně zlaté plošky plošky, na vrchní si někdo z bývalých majitelů vyryl písmenko H. Těžko říct, zdali šlo o muže, či ženu, případně chlapce nebo dívku. Ústí víčka zdobí stříbrný prstenec, který při koupi chyběl.

Spona je hranatá, opět buď stříbrná nebo zlatá.

Jak již bylo zmíněno, opět nechybí vestavěný čerpací mechanismus.

Hrot všech verzí je standardní 42, příjemně píše. Tak jako u modelu 10012, tak i zde se snažím najít inkoust, který pasuje k barvě pera. Cena se kus od kusu lišila, některý jsem získala za tři sta, některý za padesát korun a ve vynikající kondici.

Centropen Barclay 1304 – Hliníkový švihák z Dačic

Dnes se podíváme na plnicí pero, které bylo vyrobeno sice též v padesátých letech, ale z úplně jiného materiálu, než je celuloid. Přivítejte Barclay 1304, další chloubu dačické továrny.

Barclay 1304 se vyrábělo ve čtyřech verzích – z tvrzené gumy, celuloidové, hliníkové a stříbrné. Mnou ukořistěný je zdobený krásným proužkováním. Samozřejmě se přes šedesát let svého života neubránil nějakým odřeninám – povrch u otvoru víčka je prošoupaný až na základ.

Designově se dá říct, že se jedná o hybrid mezi modelem 10010 se svými oblými konci víčka a těla a 10016 s již hranatou, kovovou sponou. Barclay byla věcí výhradně padesátých let – pak už se nenašel zlatník, který by je tak kvalitně potahoval drahými kovy a ryl.

Když sundáme blyštivý kabátek, zbude nám klasický centropenovský čerpací systém, který jsme viděli i předtím. Nejzajímavější je na tomto peru ale hrot. S největší pravděpodobností nebude originální, protože Barclay se při výrobě osazovaly výhradně hroty od p. Kroutla. I tak mi dělá radost, protože se jedná o hrot 42 S tedy soft. Je ohebný, čili se můžeme bavit o tzv. flex hrotu, který po mírnějším zatlačení od sebe oddálí obě části hrotu a pero tak píše silnější stopou. Když píšete zlehka, pero píše takřka standardní stopou.

Jelikož mne můj kamarád a velká inspirace ohledně per (děkuji Peter) velmi inspiruje, moc jsem si takovýto hrot nebo něco jemu podobného chtěla vyzkoušet a už chápu, proč je s ním taková zábava. Teď už se jen naučit psát hezky ozdobně.

Ač proti svým celuloidovým bratříčkům vypadá Barclay drobet štíhleji, váhou vyhrává na plné čáře. Ne, že by byla celuloidová pera nějak nepříjemně lehká, aby vyskakovala při psaní z ruky, ale kov je kov, i když „jen“ hliník. Malým problémem je poněkud neukotvené víčko, když ho nasadím na tělo pera. Zkrátka ho tam musím poctivě narazit. Ale i tak je 1304 je stabilní, těžší pero, které je radost používat a já ho považuji za velmi reprezentativní šperk mezi svými pery.

Po pár měsících od nákupu stříbrné 1304 se mi podařilo získat i zlatou, jinak vzorkovanou, která měla úplně stejný hrot jako hliníkové pero, takže se potěšení a radost z kvalitního psacího zážitku zdvojnásobila.