Parker 45 – nenápadná trvalka

Firma Parker vyvedla na svět mnoho významných modelů jako Duofold, Vacumatic či 51. Tyto všechny jsou dlouhá léta sběrateli velmi vyhledávány. Ale nejdéle vyráběným modelem je pero, jehož design je nenápadný až všední, a přesto dokázal píšící zákazníky natolik učarovat a zaujmout, že se dělal neuvěřitelných sedmačtyřicet let v kuse – od roku 1960 do roku 2007.

Model 45 má „na triku“ designér Don Doman, který pomáhal mimo jiné zrodit i můj dříve recenzovaný kousek, model 61. V případě „pětačtyřicítky“ bylo cílem vyvinout levné školní pero, které bude lehčí a štíhlejší než model 51/61. I proto došlo k vývoji zcela nového ocelového hrotu. Čas a osud tomu však chtěl, že z původně plánovaného super levného pera pro školáky (v začátcích pero stálo pět dolarů) se zrodil fenomén, který zaznamenal okamžitý úspěch.

V prvních letech se proto zrodily různé varianty modelu a to: Classic (plastikové tělo, kovové víčko), Flighter (celokovový), CT (až na doplňky celoplastový), Insignia (pozlacené tělo i víčko). Krom toho se dala „pětačtyřicítka“ dostat v mnoha barevných i povrchových úpravách. Na přelomu milénia se dočkala i výrazného faceliftu, který modelu „zachránil život“ na dalších šest let dopředu.

Zajímavostí je, že existoval sesterský, designově totožný model Eversharp Challenger, pouze zbaven klasického šípovitého klipu. V roce 1956 totiž Parker firmu Eversharp koupil.

Další velkou devizou byl nový tzv. aerometrický systém. Pod tímto záhadným názvem se však skrývá velmi známý systém plnění, který v našich končinách známe hlavně z levných čínských per. Jedná se o gumový vak chráněný kovovým krytem s pohyblivou planžetou, která při stisku prsty vak stlačí a při uvolnění je pero ponořené do inkoustu naplněno. Krom toho existovala i verze bombičková, která i u ostatních výrobců zahájila svou existenci právě v šedesátých letech, kdy se lidstvo dostatečně naučilo vyrábět plasty v obstojné kvalitě. Tento plnicí systém zažil takový sukces, že se jím osazovaly i pozdější Parkery 61 nebo 75.

Mnou koupené pero bylo opět překvapivým nálezem na aukčním portálu a pro nízkou pořizovací cenu jsem se obávala, že bude pero s nějakou záludnou, nejlépe skrytou vadou. Ó, já pošetilá! Po rozbalení, povinném vypláchnutí, osušení a naplnění pera jsem zjistila, že jsem opět natrefila na hodně muziky za málo peněz. Mnou vlastněný model je sice „jen“ obyčejná klasická verze s černým tělem a matně kovovým víčkem, hrot však psal na výbornou a k žádnému dodatečnému zabrušování nemuselo vůbec dojít.

V základu se jedná o tvarově stejný design jako u modelů 51/61 – kovové víčko, plastové, dole se zužující pero, u modelu 45 nezakončené zasazenými kamínky, ale mírně propadlými ploškami jak na víčku, tak tělu pera. Na víčku krom charakteristické šípovité spony najdeme název pera, typ, znak a zemi výroby.

Hrot je polokrytý a od úchopu, který přechází až do poloviny těla, je oddělen malým plastovým „schůdkem“, který chrání jeho zbytek. Na druhé straně úchop zakončuje kovový prstenec, který z vrchu jistí víčko při zavření, zespodu zase barel, chránící plnicí systém.

Aerometrický systém pracuje na výbornou a navíc, oproti modelu 61 „pětačtyřicítka“ nevysychá, když pero nechám déle otevřené. To je veliké plus.

Podtrženo sečteno, za sto šedesát korun i s poštovným jsem dostala naprosto báječný psací nástroj, který sice vypadá fádně, ale psát s ním je velké potěšení a moje náklonnost k starožitným kouskům se sponou ve tvaru šípu prudce vzrůstá.

Pelikan Souverän M800 – druhý největší z německé letky




Po nákupu modelů Pelikan Classic M200/M205 mi bylo jasné, že tuto německou značku jen tak neopustím, ale že na luxusnější pero díky mým nepříliš opulentním financím bude šance si ho koupit tak za pár let. Jenže někdy vám do nosu cvrnknou až bláznivě výhodné nabídky, které se neodmítají. A tak se dostal jeden z modelů Souverän i ke mně. A já se o to potěšení neváhám podělit i s vámi.

Krom designově hypermoderního modelu Pura (který se mi líbí natolik, že asi časem taky jeden adoptuju do sbírky) a dětských per stojí a padá Pelikan na drobnějších modelech Classic (od skoro kapesního typu M 150 až po krapítek větší M215). Ale skutečnou páteří jsou modely Souverän, začínající modelem M300 (jen o trošku větším než Classic M200) a pokračující až k modelu M1000, který už je fakt hodně velký. Pokud by vás zajímaly rozměry, tak tady si je můžete prostudovat. Tak jak je zvykem i u modelů Classic, tak i Souveräny, pokud se jedná o pera se zlatými doplňky, končí nulou, pokud o stříbrné, končí pětkou.

V základní řadě se M800 vyrábí celočerný či v proužkované variantě, a to buď modrý, zelený, vínově rudý nebo nově, co se týče modelu M805 (který je až na stříbrné doplňky identický) šedý, tzv. Stresseman. Proužky jsou perleťové a tím pádem velmi fotogenické. Čas od času se objeví i limitované edice v jiných barvách i provedení povrchu, jako třeba loni hnědě melírovaný Renaissance Brown, a pro model M805 černo tyrkysový Ocean Swirl.

Modely Souverän mají všechny vestavěné čerpání, které v případě „osmistovky“ měřící lehce přes čtrnáct centrimetrů v zavřeném stavu poberou 1,35 ml inkoustu. Model Classic měří dvanáct a půl centimetru (taktéž v zavřeném stavu) a pobere 1,2 ml inkoustu.

Tvar těla pera i víčka je stejný jako u modelů Classic, jen je všechno o pár milimetrů větší. Vrchlík s logem pelikána krmícího své mládě je celo zlatý. Tentokrát jsou všechny doplňky pokoveny 24 karátovým zlatem. Prostor mezi proužky těla je transparentní, aby si majitel mohl kontrolovat hladinku inkoustu. Oproti modelům Classic mají Souveräny na otočném konci těla, které pohání píst, dva tenké kovové proužky místo jednoho.

Mnou vlastněný model M800 má hrot šířky F, ale je to velmi hraniční, spíš mezi F a M. Ten je dvoutónový, gravírovaný bohatěji než u nižších modelů a vyrobený z osmnáctikarátového zlata, zdobený rhodiem.

Od tak drahého pera jako je Souverän je logické očekávat, že jakmile odšroubuji víčko a naplním nádržku inkoustem, bude skvěle psát. To hrot mého kusu splnil na výbornou, a i když je to vážně kus pera (a mé oblíbené dvoustovky proti němu vypadají jako děcka), drží se mi velmi pěkně a pohodlně. To platí i po nasazení víčka, protože je plastové, a i když má na sobě pokovené segmenty, není nijak extrémně těžké, aby při psaní pero převažovalo dozadu.

Nikdy se nemá říkat nikdy a je vždycky milé, když se o tom člověk může přesvědčit. Souverän se velmi rychle stal členem mého „every day carry“ týmu, kde odvádí velmi dobrou práci, stejně jako jeho menší kolegové. A i když je cena opravdu nemalá, tedy více než dvanáct a půl tisíce, V Souveränu se ve velmi příznivé míře snoubí elegance, prestiž a skvělé dílenské zpracování. A i toto pero, ať už má jakoukoliv cenovku (ano, v tomhle se budu opakovat do nekonečna), je především nástrojem, který se má používat a dělat vám radost, kdykoliv se na něj buď podíváte, nebo ho vezmete do ruky a dotknete se s ním papíru.

Tisíc devadesát pět plus pár dní navíc aneb má cenu se ohlížet?




Zrození blogu o perech, tehdy ještě na platformě bloger.cz se určitě nekryje s úplným začátkem mého zájmu o tyto pomůcky, ale s mou tehdy klíčící vášní pro stará pera už ano. Jak je mým zvykem, než se do něčeho velkého pustím, hodně o tom ze všech stran dumám. I založení blogu předcházelo velké přemýšlení, konzultace s kamarádem Peterem a pak pomyslné bouchnutí pěstí do stolu, které nakonec tohle všechno odstartovalo. Takže, co mi ty tři roky a pár dní daly a vzaly?

Už po pár článcích bylo jasné, že můj blog nebude na čele pelotonu jako jiné, zabývající se mnohem masovějšími tématy. Dětem, vaření, módě a šminkám taková analogová a zastaralá záležitost jako jsou plnicí pera konkurovat prostě nemůže. Takže v první fázi jsem si prostě musela psát pro radost (což mi chvála všemu možnému zůstalo i dál), seznamovat se s recenzováním per, inkoustů a zápisníků, protože je to fakt úplně jiná branže než recenzentství knižní, kterému jsem se pěkných pár let předtím věnovala. A právě tou dobou jsem narazila na své dva nejoblíbenější penvlogery, Steva Browna a Matta Armstronga. První vysílá stále, druhý už to zabalil a jezdí radši po světě. Oni dva, byť každý dělá videa jinak, mi za prvé vtiskli základy toho, jak se o perech vyjadřovat, co hodnotit a za druhé po dlouhých letech probudili vášeň znovu se zdokonalovat v angličtině.

Dalším ohromným plusem bylo setkání s panem dirigentem, tedy člověkem, který mi pera opravuje a čas od času si od něj nějaké i koupím. Právě on stojí za drtivou většinou provozuschopných per z mé sbírky. Je vždy usměvavý, vstřícný, přímý a čím déle se známe, tím ho mám raději. Je chodící studnicí vědomostí, které si ale nenechává sobecky pro sebe, naopak, rád je přetlumočí těm, kdo mají zájem naslouchat. Krom toho má opulentní sbírku prvorepublikových československých i zahraničních per, oproti které je ta moje opravdu chuďoučká.

Též jsem velmi šťastná za možnost psát recenze pro obchod www.penshop.cz a dostat se tak k perům, která jsou zatím mimo můj finanční rámec. Navíc mám ráda i osazenstvo Penshopu, ty správné blázny v tom nejlepším slova smyslu, které jejich práce baví a naplňuje. Hrozně ráda tam chodím a většinou se moje návštěvy protáhnou na víc než jen prostý nákup. I díky nim mám několik milovaných per.

Jasně, že čím víc per, tím větší díra do kešeně, takže to největší, co mi pera vzala, je částka za jejich nákup. Ale i tam jsou občas roztomilé okamžiky, když Centropen, který někdo na eBay prodává za třináct stovek, já seženu za padesát korun, a navíc v provozuschopném stavu. Takže většinou, když seženu pero za tisíce, někde na obzoru se vyskytne kousek za pár kaček. Aspoň tím můžu zachovávat jakous takous rozpočtovou rovnováhu, i když těch dražších je pořád víc, to přiznávám. Jenže mít víc per je jako mít víc párů bot – v pondělí můžete psát s tímhle, ve středu zas s jiným. Ovšem s pery se samozřejmě otevírá další past na peníze, a to je svět inkoustů, kvalitních papírů, limitovaných edic a jste dost brzo totálně v háji.

Psaní blogu samozřejmě zahrnuje i fotky k článkům, a to je další bod, ve kterém mi celé tohle pinožení pomohlo se zdokonalit. Paradoxní je, že když jsem si před pěti lety kupovala Nikon Coolpix L820, ještě jsem modelařila a foťák s dobrým makrem jsem chtěla hlavně pro fotky postupu stavby. Nakonec papírové dílky vystřídala plnicí pera. Takže ano, přiznám se, fotím starým krámem, ani zrcadlovka to není a v dost věcech se mu musím přizpůsobovat, ale o to větší zábava je z takového strojku vymáčknout slušnou fotku. A to, když je v dobré náladě a dostatečně svítí slunce, ten malý modrý uličník pořád umí. Vlastně i díky těmto omezením jsem se nakonec rozhodla opustit myšlenku nudných kancelářských fotek, a tak tahám pera, kam se dá a fotím venku, na přírodních materiálech. A zamilovala jsem si šišky. Šišky jsou nejvíc!

První fotka použitá pro blog a poslední fotka. Není to stále dokonalé, ale rozdíl je vidět.

Variace na šiškové téma.

Za obrovskou devizu, kterou jsem blogováním o perech získala, beru vstup do zahraničních skupin a jednoho opravdu velmi kvalitního fóra, naprosto natřískaných kvalitními informacemi. Protože „někde tam venku“ je gigantická komunita penmaniaků, Centrální Mozek Lidstva plný užitku, jenž můžu využívat i já, když jsem v úzkých. Nejednou jsem tak i učinila a plánuju to i nadále. Ono je totiž uvědomění si, že v tom nejste sami, tou největší vzpruhou snad u všech koníčků, i když se jim u nás navenek zas tolik neholduje.

Ve druhém roce provozu blogu jsem založila facebookovou stránku, kde nejen sdílím fotky, ale i věci, které s pery a psaním souvisí, ale nehodí se například na celý článek. Tam se snažím soustředit novinky od výrobců a recenze či postřehy mého oblíbeného vlogera, pořádat ankety a vůbec z toho dělat komunikační kanál živější než blog, protože největším kamenem úrazu je u mne sporadická publikace. Jenže stejně jako psaní perem si člověk užije nejvíc, když nespěchá, ani na sepsání článku, a hlavně nafocení doprovodných fotek mi fakt nestačí jen jeden den. Bohužel někdy i kvůli marodění se pauzy protáhnou ještě víc. Takže právě Facebook, případně Instagram (který mě teď baví asi nejvíc), jsou dobrými platformami na oznámení fanouškům, že ještě žiju.

A právě fanouškům věnuju poslední odstavec, i když na ně myslím mezi prvními. Mám jich pár desítek, ale jsem za ně moc ráda, protože odráží kvalitu a ne kvantitu, což považuju za cennější. Samozřejmě jsem si vědoma, že si za nízkou sledovanost dost můžu sama, protože jsem hodně rezignovala na progresivní pomůcky moderního blogera. Jelikož mám klasickou práci, tak s blogováním nestojí a nepadá má finanční existence, ale to neznamená, že nemám ke svým fanouškům nějaké povinnosti. Proto chci stále psát o tom, co je náplní blogu (a možná na Instagramu občas přimíchat nějakou knížku, co aktuálně čtu), ale i se nebát kritizovat věci, které se mi nezdají nebo se mi doslova nelíbí. Případně psát názorové články, se kterými i v budoucnu nehodlám končit.

I když se fáze prvotního nadšení nad stále novými a novými pery během let změnila ve vybíravost, chci hlavně své fanoušky ale i sebe dál těšit novými články, recenzemi a názorovými postřehy, psanými podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, dokud to je nebo mě nepřestane bavit. A pokud přibydou noví, určitě se zlobit nebudu. Všichni zde byli, jsou a budou vítáni.

Follow my blog with Bloglovin

Pár slov o českých a moravských malovýrobcích per




I když už uplynulo pár desetiletí od doby, kdy Centropen vyrobil poslední dospělácké plnicí pero, v posledních letech se vyrojilo několik „zlatých českých ručiček“, které tradici výroby nejen plnicích per v srdci Evropy vrací zpátky k životu. Ale i to má svá pro a proti. Následující řádky by měly pomoci hlavně začátečníkům, kteří hledají pro sebe či své příbuzné originální psací pomůcku, vyrobenou u nás.

Upozornění: Text je subjektivním názorem stránky penmania.cz a v žádném případě nemá za cíl někoho poškodit, pouze upozornit na možnosti na českém trhu dostupné.

Na tuzemském trhu se v současné době výrobou a prodejem plnicích per stabilně živí cirka pět až šest subjektů. To je velmi radostná zpráva. Drtivá většina z nich používá pro výrobu velmi zajímavé jak zdejší, tak exotické dřeviny, takže není problém si vybrat, pokud máte rádi světlé dřevo více než tmavé nebo chcete pero z materiálu, který u nás zkrátka neroste. Co se ale týče dalších možností na míru dle přání zákazníka, tam už se u valné části výrobců možnosti drasticky zužují.

Je totiž třeba zmínit, že velká většina těchto per má základ postavený na tzv. kitech, což jsou kovové prefabrikované části pera, kupované za malý peníz ve velkých množstvích od dodavatelů těchto součástek.

Tuzemský výrobce tak nakoupí sponu, vršek víčka i spodek těla, kovové tubusy, které jsou kostrou celého pera, úchop, hrot a podavač inkoustu. U posledních dvou částí to není žádný zločin, to dělají i výrobci, kteří zbytek pera vyrobí komplet sami. Na výše zmíněné tubusy nalepí předvrtané kvádry dotyčného těla a pak brousí, brousí a leští, nakonec vše sešroubují dohromady a hle – „originální“ české pero je na světě.

Proto má i drtivá většina per nabízených těmito výrobci velmi podobný, bachratý vzhled, neboť použití kitů má své tvarové limity. Dokonce i cenově se mohou lišit, to co jeden nabízí za necelé dva tisíce, druhý může prodávat za částku vyšší. Samozřejmě chápu zákon nabídky a poptávky či cenovou rozdílnost mezi různými druhy dřeva, ale doporučuji aspoň pár minutek věnovat prozkoumání stránek různých výrobců a malému cenovému srovnání.

Někteří z takových výrobců evidentně nechtějí ani pomyslet na nějakou evoluci, neznalým zákazníkům to stačí a těžko se budou pídit po něčem lepším. Mne osobně jen mrzí, že se na takto prefabrikované kousky někdo neštítí nalepit název „exkluzivní pera“. Pasuje na to takové krásné židovské slovíčko – chucpe. A možnost vygravírování nápisu na přání nebo vytvoření „exkluzivních per k výročí republiky“ či experimenty s jiným druhem materiálu kříženým se dřevem tuhle nehezkou nepravdu moc neuhladí. Trochu se mi zdá, že si spousta z dotyčných výrobců nedohlédne ani na špičku nosu, protože v zahraničí je inspirací od lidí, kteří začínali s kity a pak se hnuli dál k vlastním parádním výrobkům, dost a dost. Ale samozřejmě i tam najdete kitaře, co se své jistoty vzdát nechtějí a jejich výroba stále stojí a padá na prefabrikátech, protože jejich zákazníci jsou konzervativní a inovace buď nechtějí nebo o takových možnostech ani nevědí.

Exkluzivita totiž leží úplně jinde. Pokud si přeji něco neobvyklého, mimo rámec běžné produkce, čekám maximální míru přizpůsobení se mým požadavkům. Třeba co do výběru materiálu a pokud zákazník dokáže ovlivnit barvu určitých částí pera, tím lépe! V tomhle případě se dostáváme ke světlu na konci tunelu, tedy někomu, kdo tyhle možnosti poskytuje.

Existuje i v České republice, bohužel, zatím jen jeden, ale už když najedete na jeho stránky, vidíte, že se vydal úplně jinou cestou než jeho kolegové. Jako zákazníci si můžete vybrat ze dvou tvarů per, je možné si krom druhu dřeva vybrat barvu kovových částí pera, barvu a šířku hrotu… a dotyčný vůbec nespí na vavřínech, snaží se posouvat dál a dál, v nynější době například testuje celokovové pero a očekávám, že na řadu přijdou ještě další materiály.

Jako posledního zmíním výrobce, který vlastně ani ryzím výrobcem per není, protože jeho hlavní zájmy leží v hodinkách a nožích. Pera dělá pro radost, v málopočetném množství, ale jím nabízené možnosti personalizace jsou největší, výběrem materiálu, šířky a barvy hrotu či čerpacího systému. Ano, hádáte správně, od něj mám pera já a vidíte je i na ilustračních obrázcích.

Aby bylo jasno, nikoho nenutím kupovat podle toho, co se líbí mně. Spíš jen tímto článkem chci upozornit, že jsou tu i jiné možnosti, než které vám nabízejí firmy, jejichž odkazy leží na nejvyšších příčkách vyhledávačů. Pokud si přeci jen chcete koupit pero postavené na kitech, zvažte, zdali se taková investice nehodí nasměrovat jinam. Nebo aspoň počítejte s tím, že dotyčné „exkluzivní pero“ je výjimečné akorát tím kouskem dřeva, co obepíná prefabrikované části. Zkrátka a dobře, abych parafrázovala památnou větu z legendárního filmu, tenhle článek vznikl hlavně proto, „ať víte, do čeho jdete.“

Doller – zápisník vašeho života?




Hned zkraje se přiznám, že k motivačním zápisníkům nemám velkou důvěru, spíš jsem se jim vysmívala a dlouho tvrdila, že takovou věc ani nepotřebuju. Jenže člověk by měl správně přistupovat k věcem bez předsudků. Tak se stalo, že jsem si objednala Doller a jala se prozkoumávat, co na tom ti lidi teda mají, že je tak hojně používaný.

I když jsem alergická na frikulínské tykání a kampaň i komunikace Dolleru na něm vždycky byla postavená, neodradilo mne to si diář za čtyři stovky koupit. Už v první fázi mne velmi potěšila komunikace s e-shopem, protože jsem si Doller chtěla vyzvednout v místě, které tou dobou jako výdejní nefungovalo, a musela jsem tedy řešit náhradní místo. Vyřízení bylo rychlé a bezproblémové. Doller přišel zabalený v klasické obálce a krom zápisníku jsem obdržela i „firemní“ propisku. Tu jsem okamžitě někomu darovala, protože jsem se chystala psát a stále píšu do zápisníku pouze plnicími pery.

K těm je papír Dolleru přívětivý, lehce propíjí jen velmi šťavnaté a silné stopy, drtivou většinu z mých per akceptuje bez problému, i když text je občas z druhé strany vidět. Desky diáře jsou vyrobeny z umělé kůže, jištěny gumičkou. Na zadní předsádce je kapsička, kam se dají schovat vizitky, účtenky a jiná drobotina. Na výběr jsou dvě barevné varianty, černá a růžová. Nevím, co mě to napadlo, že jsem si objednala růžový, ale příjemná tlumená barva desek je velmi půvabná.

Organizační rozvržení Dolleru je ve své svobodomyslnosti plné plusů a mínusů. Nemáte tam nic nadepsáno, takže začít můžete klidně v půlce roku jako já, protože jsem diář začala používat v červnu. Hned zkraje Dolleru máte velmi bohatý kus místa na úvahu, kým jsem za pět let. Tady jsem trochu nerozuměla, zdali to má být retrospektivní pohled na sebe teď a před pěti lety nebo plánování, co za tu pětiletku chci zvládnout, tak jsem to zatím nechala prázdné. Protilehlá stránka je věnována ročním cílům, které si tam v pohodě můžete vpisovat během těch tři sta pětašedesáti dnů. Další dvoustrana je věnovaná Snáři, kam můžete vepsat svoje plány a naděje. Pokud jste otrlý cynik, nechte prázdné.

Následuje stránka s čísly měsíců, proti ní první z motivačních citátů, které vždy načínají nový měsíc. Pokud motivační citáty nesnášíte jako já, se shovívavým úsměvem pokračujte dál. Doller totiž umí být užitečný i bez nich.

Každý měsíc začíná týdenním kalendářem, kam si ve zkratce můžete vpisovat, co váš čeká a nemine, vlevo máte i řádek na měsíční cíle. Pak už následuje dvoustránkový týdenní rozvrh, kde můžete využít zase rubriku cílů sedmidenních, máte místo i na poznámky, co je nutné udělat, komu zavolat, a nakonec i místo na věci, které vás onen týden nadchly, naštvaly či přinutily k zamyšlení. Na konci každého měsíce máte dvojstranu ohledně toho, co změnit, co jste splnili z předsevzatých věcí, co nesplnili, sepsat si pozitiva a negativa. Poté máte ještě dvoustranu na poznámky a hurá do dalšího měsíce.

Funkce každého diáře stojí a padá s tím, jestli do něj vůbec jste ochotni pravidelně zapisovat a používat ho. To však neznamená, že musíte používat všechny jeho funkce, pokud měsíc nepřinesl nic pozitivního nebo se vám nechce nějaká z předepsaných kolonek používat, nikdo vám za to hlavu neutrhne. Je to váš personální nástroj, uzpůsobte si ho své povaze, zvykům, náladám a prostředí, v kterém žijete. Můj Doller není třeba tak plný jako ty jiných lidí, protože nejsem tak zaměstnaná a kreativní či inspirativní jako jiné bytosti, ale to je fuk. Obrovskou devízu Dolleru jsem totiž našla v tom, že od června, kdy ho používám, už žádný jiný zápisník nepotřebuju, baví mě na konci měsíce si sednout, shrnout plusy a mínusy či promyslet, co dál. Nemusím to dělat, chci to dělat. A právě ta svoboda je příjemná.

Penco Lux – inkoustové okno pěkně malované




Penco Lux mi přistálo ve sbírce díky výměnnému obchodu, kdy moji sbírku opustil kovový Toison D´Or, aby jeho místo zaujal tenhle jantarový elegán, který je opravdu hodný obdivu. Jelikož mám Penca ve sbírce už dvě a jsem velmi spokojena s jejich funkčností, nebylo proč váhat.

Penco Lux je drobnější pero, o dost menší než model 40, ale pořád vzrostlejší než model Junák. Hned na první pohled uhrane velmi zajímavými krátkými svislými proužky, které se na přelévají z téměř bílé až po velmi tmavou hnědou a dodávají tak povrchu pera zajímavou živost. Inspirace Parkerem Vacumatic je evidentní. Tělo pera je celuloidové, takže je třeba dávat pozor, aby se na sluníčku moc neohřálo a nedeformovalo. Nepochybuji, že existovaly i další velmi zajímavé barevné mutace a moc by mne v budoucnu potěšilo na ně aspoň kouknout, když už by se nedostaly do mého vlastnictví.

Víčko i tělo pera končí černou částí se zeleným puntíkem, které proti hnědému tělu působí jako pěst na oko a jsou jediným rušivým elementem v jinak velmi celistvém vzhledu pera. Spona je kovová, ozdobená názvem výrobce a dostatečně tuhá, aby vám pero uchytila jak v kapse košile či kalhot, tak v penále. U ústí víčka se nacházejí tři silnější prstence, tak známé i u jiných modelů.

Lux má vestavěný píst, jehož závit se ukrývá právě pod černým koncem se zeleným puntíkem. Funguje bez chybičky.

Hrot je originální Penco, po prvním testu dost škrabal, takže prošel u mne již tradičním procesem zabroušení. Díky tomu získal širokou, hebkou, šťavnatou stopu, nevysychá a píše velmi plynule.

Nejzajímavější části krom povrchu je však inkoustové okno, které je gravírováno šikmě proužkovaným vzorem a při naklonění ke slunečnímu světlu a zvlášť se světlejšími inkousty jako jsou béžové nebo žluté působí jako kdyby mělo pero v sobě skrytý pohon. Disponuje dostatečnou šířkou, aby si i přes zdobení člověk mohl kontrolovat, kolik inkoustu mu zbývá.

Penco Lux je důkazem, že moje cesta při objevování nových typů a barev v rámci československých per ani zdaleka nekončí a budu asi ještě mnoho let překvapovat jak sama sebe, tak i vás dalšími zajímavými objevy, které neztratily jak na kráse, tak funkčnosti.

Parker Vacumatic Debutante (1940) – malá velká legenda




Když se řekne Parker, většina lidí, kteří se okolo plnicích per ochomýtají, si ihned vzpomenou na tři modely, které jsou jakýmisi pilíři této značky – Vacumatic, Duofold a model 51. I v dnešní době se jedná o sběratelsky velmi žádané kousky, i když za dobře zrestaurovaný kus člověk zaplatí v přepočtu tisíce korun. V tomto textu se budu věnovat modelu Vacumatic, peru, které bylo ve své době revoluční díky systému, jakým se plnilo, žádané díky příznivé ceně a uhrančivé pro nespočet barevných variant, ve kterých se dalo sehnat.

Po velké krizi a krachu burzy v roce 1929 v Americe skončilo mnoho menších výrobců per a trh ovládaly čtyři velké značky, Waterman, Parker, Sheaffer a Eversharp. Jejich zisky ale v té době nebyly nijak úchvatné. Recese se zkrátka dotkla všech. U Parkera se během jediného roku (1929-1930) snížily zisky na polovinu. Bylo jasné, že je třeba model Duofold, vyrábějící se od roku 1920, nahradit něčím novým. Parker nikdy neholdoval páčkovému systému plnění, pro své nejvyšší modely preferoval spíše tlačítkové, ale i tak se snažil stávající možnosti rozšířit. Proto bylo velkým štěstím, že se profesor Dahlberg z Wisconsinské univerzity rozhodl koncem dvacátých let (1927) svůj patent ohledně vakumatického systému plnění nabídnout právě Parkeru, protože potřeboval dořešit nějaké technikálie a navíc byl tak trochu švorc.

Dalších pět let chytré hlavy u Parkeru vychytávaly mouchy, aby mohl být tento systém vůbec použitelný. Mezitím angažovali designéra Josepha Platta, který navrhl podobu symbolu, jenž známe dodnes – spony ve tvaru šípu. Též byl konzultantem ohledně celkového designu Vacumaticu. A roku 1932 se naplno rozjela výroba první generace, tehdy pod názvem Vacuum Filler. První mezinárodní reklama byla uveřejněna až v březnu 1933. A od června 1933 se pero konečně jmenuje Vacumatic. Reklama zabodovala, na konci roku 1933 se prodeje zdvihly o dvaatřicet procent od zahájení hlavní kampaně. Během následujícího roku měl Parker reklamy ve 155 denících a 226 univerzitních denících. Po pár letech od zahájení výroby se Parker vyšvihl do čela amerických výrobců plnicích per a propad byl definitivně zažehnán.

Tento model byl revoluční v mnoha ohledech, za všechny jmenujme fakt, že se poprvé čerpal inkoust ne do vaku schovaného v těle pera, ale do celuloidového těla samotného a plnicí mechanismus byl radikálně odlišný od všeho, co se dosud vyrábělo. Níže na obrázcích je vidět, jak pero s vakumatickým systémem uvnitř vypadá.

Díky tomu, že se vyráběl přes dvacet let, se design Vacumaticu během této doby častokrát měnil, ať už mluvíme o tvaru spony, kdy tu s nápisem Parker a modrým kosočtvercem nahradil prostý kovový šíp nebo prstenci na víčku, který od širokého masivního s bohatým rytím přešel ve dva či tři tenké prstýnky kovu. Ale základní tvar pera se už tolik neměnil, pouze co se týče vršků, takže existují verze jak s jedním kamínkem na víčku, tak se dvěma na vršku i spodu pera. K vidění jsou jak Vacumaticy celobarevné, tak velmi výrazně vzorované či příčně nebo svisle pruhované. Vyrobilo se i pár demonstrátorů, ale to jen pro potřeby obchodních zástupců, kteří nový čerpací systém názorně ukazovali potenciálním kupcům.

Parker Vacumatic se prodával v mnoha velikostech, jejichž míry a názvy se mnohokrát měnily. Já jsem vlastníkem modelu Debutante čili toho nejmenšího, měla jsem však štěstí si ozkoušet a nafotit i tzv. Oversize model, který vlastně může za to, že jsem si přála svůj vlastní Vacumatic. Základ zůstává u obou per stejný, jsou lehká, mají vestavěné čerpání a mezírkami mezi proužky je vidět hezky dovnitř, takže si člověk krásně pohlídá, kolik inkoustu mu ještě zbývá. Debutante je velikostně spíše dámským perem, malinký, roztomilý model, který ale na ničem nebyl ošizený. Oversize je zase vhodný pro lidi co mají rádi velká pera, která se jim v ruce jen tak neschovají.

Model z roku 1940, jehož jsem vlastnicí, patří do kategorie „one jewel“ čili má černý kamínek jen na víčku. To je šroubovací. Hrozně se mi líbí, že celé tělo Vacumaticu Debutante je zdobeno perleťovými proužky, z nichž žádný není stejný a hezky přechází od světle modré až do černomodré barvy. Spona je už jen prostým šípem bez nápisu a modrého kosočtverce, ale funkci plní, je dostatečně tuhá na to, aby pero nevypadlo, ale ne extrémně, aby nešla trochu pozvednout. Plastový pístek na konci pera je chráněn krytem ve stejném vzoru jako zbytek pera, který končí zakulaceným vrškem.

Jak se ale během pár týdnů, co jsem měla svůj maličký Vacumatic v provozu, ukázalo, velmi choulostivou záležitostí se zdá být druh inkoustu, který se do pera dává. Díky tomu, že celuloid je materiál celkem porézní a nadto choulostivý, je třeba si dávat pozor. Já jsem na to doplatila při použití inkoustu Kaweco Royal Blue, který je sice pro moderní pera fajn, ale s Vacumaticem se nepohodl tak, že začal rosit skrz barel pera, a to muselo na opravu. Proto, pokud si Vacumatic chcete pořídit a k tomu vhodný inkoust, buď je třeba se poradit nebo minimálně inkoust očichat, protože pokud z něj jde ostrý pach, nebude do veterána vhodný. Proto jsem nyní dovnitř dala Pelikan Edelstein Sapphire a čekám, jak tohle rande dopadne. Inu, člověk se stále učí.

Hrot mého Debutanta je celobarevný, čtrnáctikarátový, šířkou se dá přiřadit k modernímu F a píše krásně šťavnatě a hebce. Není to sice flex, což by byl moc hezký bonus navíc a Oversize model, který už teď slouží svému právoplatnému majiteli v zahraničí, ho flexibilní měl.

Samozřejmě je jasné, že Debutante nebude jediný Vacumatic v mé sbírce, postupem času bych se ráda dostala jak ke standardnímu, tak největšímu modelu. S největší pravděpodobností to budou opět proužkované verze, ty se vyráběly v šedé, modré, červené, zelené a jantarové barvě, takže na výběr je i s jediným vzorem uspokojivý počet možností. Za Debutanta jsem dala 3500,- Kč, protože modré verze nejsou už tolik k mání a já navíc zvolila možnost odkupu renovovaného kousku od sběratele. Je to sice drobné, ale velmi fascinující pero, jedno z těch, se kterými mě baví nejen psát, ale i se na ně jen tak dívat.

J. Herbin 1670 Emerald of Chivor – potěšení v luxusním balení




I když už jsem měla tu čest zkusit inkousty Herbin a to jejich klasickou i parfémovanou řadu, mé srdce toužilo hlavně po lahvičce jejich nejimpozantnější řady a to té, která nese letopočet 1670, tedy rok vzniku Herbinova podniku. Do ní patří pět různých barev. Každá má stejné lákadlo pro zákazníky – půvabné balení, které chrání nehorázně zajímavý inkoust.

S Emerald of Chivor jsem se nesetkala poprvé, již loni jsem získala malý vzoreček od kamarádky. Ten mi stačil absolutně k přesvědčení, že jednou, až nazraje čas, budu chtít celou lahvičku této barvy. No a letos se tak stalo, díky laskavosti té samé kamarádky.

Už honosně vyzdobené balení vám napovídá, že jste dostali do rukou něco nevšedního. Krabička je chráněna i igelitovou folií, což mám ráda, protože inkousty jsou choulostivé na transport. Vroubkovaný karton krabičky je velmi pěkným, i když nijak důležitým rozptýlením, zato metalickými kresbičkami se člověk pokochá trochu déle, než vůbec sáhne k rozbalení, protože jsou vyvedeny ve zlaté barvě a na sluníčku se krásně blyští. Samotný letopočet je nakreslený jako kdyby byl spletený z lodních lan.

Uvnitř krabičky čeká jak samotná lahvička, tak i propagační letáček, což mne celkem překvapilo, protože na ty jsem zvyklá pouze u plnicích per. Ale přeci jen, teď už se člověk soustředí hlavně na samotný inkoust.

Ten se skrývá v masivní skleněné čtyřhranné lahvičce, jež je kolem hrdla obmotána zlatým provázkem, který pokračuje přes hranu dolů až na stěnu lahvičky, kde ho jistí masivní (v tomto případě tyrkysová) pečeť s vyraženým letopočtem. Navíc i víčko je máčené ve vosku, takže vám po něm jen tak prsty klouzat nebudou. Něco tak krásného, a přitom důstojného jen tak nepotkáte, a tak bude i po vypotřebování inkoustu lahvička velmi reprezentativním předmětem na vašem ať už domácím nebo pracovním stole.

Ale hlavní, o co kráčí je samozřejmě tekutina samotná. Emerald of Chivor se v základu představuje velmi tmavou tyrkysovou barvou. Jenže to je jen jedna z jejích tváří. Ta druhá se ukáže po zatřepání lahvičkou a naplnění do pera a ta třetí až po napsání. Inkousty řady 1670 a nově i 1798 jsou totiž jak blýskavé, tak velmi výrazně stínující.

O blýskavých inkoustech, například od anglické firmy Diamine, se často zmiňuji. Emerald of Chivor má za prvé tmavé, velmi elegantní barvy a za druhé evidentně méně metalických, v tomto případě zlatých částeček než Shimmer Inks, což velmi výrazně ohraničuje linii mezi sice metalickým, ale stále důstojným inkoustem a veselou zábavou, kterou byste si ale na podpisovou listinu asi nikdy nevzali.

Posledním bonusem je výrazné stínování, které u tyrkysového Emerald of Chivor přechází až do purpurové barvy. Tenhle efekt, ale i onu blýskavou část si užijete nejvíc, když máte pero se širším (minimálně M, optimálně B), opravdu pěkně šťavnatým hrotem, protože právě skrz něj vám inkousty řady 1670 a 1798 ukážou svůj potenciál v plné síle. Proto jsem si pro test vybrala Centropen 10010, který přesně takovým hrotem disponuje.

Cena řady 1670 je kolem čtyř set korun, což umožňuje tuhle nádheru získat klidně jako narozeninový či vánoční dárek, aniž byste brutálně zbankrotovali. Bohužel nejsou k dostání u nás, ale u sousedů v Polsku si je můžete bez problémů objednat, i když ne aktuálně všechny.

Tactile Turn Gist – ryze chlapské pero




Texaská firma Tactile Turn byla založena roku 2012 a do povědomí příznivců plnicích per se zapsala během roku 2015, kdy odstartovala úspěšná kickstarterová kampaň na podporu modelu Gist. Majitel TT Will Hodges přesně věděl, jakou cestou se chce vydat. Jediný model, ovšem variabilní, co se týče materiálů. Ty jsou však vybírány ne dle měřítek elegantnosti, ale užitečnosti. Gist je totiž pro chlapy, kterým nevadí, když jim pero spadne do bláta, protože ho zvednou a stejně s ním napíšou, co potřebují.

Gist je velmi strohý, přesto zajímavý nástroj. Tělo, víčko i úchop pera jsou gravírovány jemným žebrováním, které hlavně v případě úchopu zajišťuje, že se vám nástroj při psaní nebude protáčet v prstech, i kdybyste je měli od nafty. Konec víčka je plochý, stejně jako zakončení těla pera. Spona plochá, černá, velmi tuhá, ale splňující to, co se od této části pera očekává, tedy jistit nástroj proti vypadnutí z kapsy a z částí pera je jediná lesklá.

Co se týče nabízených materiálů, možnosti jsou v jádru tři, obohacené o mírné variace. Nejlevnější je pero z polykarbonátu, takzvanou „střední třídou“ co se týče ceny je v rámci modelu Gist mosazná varianta a nejdražší je titanová. Krom základního materiálu se dají vybrat ještě doplňky (úchop a vršek víčka) z mosazi, mědi, damašku nebo titanu. Taková exponenciálně zvyšující se variabilita je nesmírně sympatická. Navíc si dle váhy základního materiálu můžete vybrat, čím chcete svou ruku zatěžovat. Plast je nejlehčí, mosaz zase nejtěžší.

Objektem dnešní recenze je varianta polykarbonátová s měděným úchopem a vrškem víčka. Výběr materiálů se samozřejmě odrazí na ceně, rozmezí se pak natahuje od devětadevadesáti dolarů k cifře ke třem stovkám. S dalším navýšením počáteční investice je třeba počítat ohledně potenciálního materiálu hrotu. Ten je značky Bock a velikosti šest čili pěkný velký kousek kovu od solidního německého výrobce s dlouholetou tradicí. K mání máte možnost ocelovou, titanovou a čtrnáctikarátové zlato. Co se týče šířky stopy, nabídka je velkorysá, od EF hrotu až po 1.1 mm stub. Mnou ozkoušený model má ocelový hrot šířky B, což je velmi pěkně píšící, šťavnatá záležitost, která je ideální pro rozmáchlejší rukopis.

Díky patinujícím materiálům se Gist velmi brzy zbaví puncu novosti, a naopak může získat šmrnc poctivého pracanta, který je do ruky brán den co den. Samotné pero je krátké, takže většina pisatelů bude psát s nasazeným víčkem. To se šroubuje díky širokému závitu, který má rozsah zhruba tři otočky. Nasazené u karbonové varianty sedí jak přibité, z jiných recenzí je ale patrné, že mosazná varianta má s tímto drobet problém.

U modelu Gist nenajdete žádný lesk, zářivé barvy, pozlacení a další „pastvy pro oko“, kterých jsou moderní pera plná, ale získáte praktický výrobek, který byl velmi promyšleně konstruován na to, aby vám vydržel co nejdéle, a to i v nejtěžších podmínkách. Víc, než v ženské kabelce mu to bude slušet v kožené pracovní brašně nebo kapse u montérek, přičemž si opravdu nemyslím, že je ostuda přesně pojmenovat, pro jaké pohlaví jsou tato pera primárně určena. A věřím, že právě takováto ryzost a syrovost okořeněná bohatým množstvím kombinací skrz velmi kvalitní a odolné materiály byla sympatická všem, kdo kampaň Gistu tehdy podpořili.

Stránky výrobce: http://www.tactileturn.com/

Za zapůjčení pera Tactile Turn Gist děkuji Peteru Marcinkovi

Pelikan M200/M205 – perleťoví opeřenci




Německá firma Pelikan patří mezi výrobce, jejichž nejnižší modely jsou dostupné i pro méně movitého smrtelníka, a přitom uživatel dostane pěkně zpracované pero, se kterým je radost psát. Poté, co jsem zjistila, že Pelikan vypustí na veřejnost model Classic M205 v modré perleti, přísahala jsem si, že ho jednou budu mít. A tak se i díky laskavosti dobrých lidí z Penshopu stalo. Ale to jsem ještě netušila, že modře mramorovaný Pelikan nezůstane dlouho sám…

Řada Classic sestává ze čtyř modelů, přičemž nejmenší je označen číslem 150, největší číslem 215. Modely 200 a 205 jsou druhým nejmenším modelem klasické řady, přičemž se dá sehnat jak verze s vestavěným pístem, značená M, tak verze na bombičku/konvertor, značená P. A právě u verze s integrovaným čerpáním jsou k mání tři perleťové variety – dvě „dvoustovky“ s hnědým a zeleným melírováním a „dvěstěpětka“ s modrým. A právě modrá a hnědá varianta budou objekty dnešní recenze.

Designově jsou modely 200/205 úplně stejné. Vyrobené z plastu, vybavené širokým „oknem“ pro kontrolu hladiny inkoustu a ve spodní části těla závitem, který uvnitř pohybuje pístem. Hrot je krytý víčkem, které se směrem nahoru zužuje a končí zdobnou hlavicí – u modelu 200 je černá, u 205 stříbrná – s logem výrobce. Spona imitující profil pelikáního zobáku je u obou modelů dost tuhá, ale svou funkci plní.

Čím se modely odlišují je zbarvení. U Pelikanu 200 jsou kovové doplňky včetně hrotu pozlacené, u 205 zůstaly všechny tyto prvky v barvě oceli. K mání jsou i tradiční barvy jako černá, bílá a v zahraničí i červená, a i poloprůhledné limitované edice dodávané s vybranými barvami inkoustu Pelikan Edelstein, jako například aktuální verze Smoky Quartz, kterou si můžete koupit sólo nebo s inkoustem. Perleťové verze mi přišly mnohem atraktivnější.

U modré dvěstěpětky jsou plast víčka, úchopu a koncovky těla černé, u hnědé dvoustovky tyto části dostaly barvu hořké čokolády. Při umělém světle je vidět jen nepatrný rozdíl. Vezměte ale oba Pelikany na sluníčko a ukážou se v celé své nádheře. A právě tohle mne na perleťových perech baví nejvíc – povrch melírování jako kdyby ožil vlastním životem, který je ještě podtržen drobným třpytem.

Modely Classic M 200/205 jsou malá pera, zavřené mají na výšku pod dvanáct a půl centimetru, s nasazeným víčkem lehce nad čtrnáct a půl centimetru. Úchop je dost krátký, ale naštěstí plynule přechází v inkoustové okno, takže se dá pohodlně držet celá tato část, máte-li širší prsty. Nádrž pojme 1,2 ml inkoustu, což není žádný rekord, ale na pár desítek stránek vám vydrží.

U modrého pera jsem si hrot nevybírala, tam mi byla přisouzena šířka M a vůbec mi to nevadí, stopa je hezky mokrá a sytá. U hnědého už jsem si poručila šířku B. Co mne ale u obou hrotů dost nepříjemně překvapilo, byl fakt, že zezačátku dost škrabaly. Pár tahů na brusném hadříku celou věc napravilo, ale u per s cenovkou nad sto euro je to dost nemilý problém, zvlášť pro člověka, který by nevěděl, co s tím. Snad jsem měla jen tak trochu smůlu. Každopádně příjemným faktem je, že se dají do obou verzí za sedm a osm set dokoupit hroty, takže si pak člověk může hrát dle libosti se šířkami stopy.

V českých korunách za obě pera zaplatíte do tří tisíc, modré vyjde na necelých 2700,- Kč, hnědé na bez pár korun 2900,-. Nejsou z nejlevnějších, ale zase je třeba si připočíst vestavěný píst, v tomto případě atraktivní provedení a zavedenou německou značku. Modrá varianta u nás zatím není k mání, ale hnědá a zelená ano. K těmto perům nejen já, ale i výrobce doporučuje inkousty Pelikan Edelstein, o kterých si víc povíme v jiném článku.