Pár slov o českých a moravských malovýrobcích per

I když už uplynulo pár desetiletí od doby, kdy Centropen vyrobil poslední dospělácké plnicí pero, v posledních letech se vyrojilo několik „zlatých českých ručiček“, které tradici výroby nejen plnicích per v srdci Evropy vrací zpátky k životu. Ale i to má svá pro a proti. Následující řádky by měly pomoci hlavně začátečníkům, kteří hledají pro sebe či své příbuzné originální psací pomůcku, vyrobenou u nás.

Upozornění: Text je subjektivním názorem stránky penmania.cz a v žádném případě nemá za cíl někoho poškodit, pouze upozornit na možnosti na českém trhu dostupné.

Na tuzemském trhu se v současné době výrobou a prodejem plnicích per stabilně živí cirka pět až šest subjektů. To je velmi radostná zpráva. Drtivá většina z nich používá pro výrobu velmi zajímavé jak zdejší, tak exotické dřeviny, takže není problém si vybrat, pokud máte rádi světlé dřevo více než tmavé nebo chcete pero z materiálu, který u nás zkrátka neroste. Co se ale týče dalších možností na míru dle přání zákazníka, tam už se u valné části výrobců možnosti drasticky zužují.

Je totiž třeba zmínit, že velká většina těchto per má základ postavený na tzv. kitech, což jsou kovové prefabrikované části pera, kupované za malý peníz ve velkých množstvích od dodavatelů těchto součástek.

Tuzemský výrobce tak nakoupí sponu, vršek víčka i spodek těla, kovové tubusy, které jsou kostrou celého pera, úchop, hrot a podavač inkoustu. U posledních dvou částí to není žádný zločin, to dělají i výrobci, kteří zbytek pera vyrobí komplet sami. Na výše zmíněné tubusy nalepí předvrtané kvádry dotyčného těla a pak brousí, brousí a leští, nakonec vše sešroubují dohromady a hle – „originální“ české pero je na světě.

Proto má i drtivá většina per nabízených těmito výrobci velmi podobný, bachratý vzhled, neboť použití kitů má své tvarové limity. Dokonce i cenově se mohou lišit, to co jeden nabízí za necelé dva tisíce, druhý může prodávat za částku vyšší. Samozřejmě chápu zákon nabídky a poptávky či cenovou rozdílnost mezi různými druhy dřeva, ale doporučuji aspoň pár minutek věnovat prozkoumání stránek různých výrobců a malému cenovému srovnání.

Někteří z takových výrobců evidentně nechtějí ani pomyslet na nějakou evoluci, neznalým zákazníkům to stačí a těžko se budou pídit po něčem lepším. Mne osobně jen mrzí, že se na takto prefabrikované kousky někdo neštítí nalepit název „exkluzivní pera“. Pasuje na to takové krásné židovské slovíčko – chucpe. A možnost vygravírování nápisu na přání nebo vytvoření „exkluzivních per k výročí republiky“ či experimenty s jiným druhem materiálu kříženým se dřevem tuhle nehezkou nepravdu moc neuhladí. Trochu se mi zdá, že si spousta z dotyčných výrobců nedohlédne ani na špičku nosu, protože v zahraničí je inspirací od lidí, kteří začínali s kity a pak se hnuli dál k vlastním parádním výrobkům, dost a dost. Ale samozřejmě i tam najdete kitaře, co se své jistoty vzdát nechtějí a jejich výroba stále stojí a padá na prefabrikátech, protože jejich zákazníci jsou konzervativní a inovace buď nechtějí nebo o takových možnostech ani nevědí.

Exkluzivita totiž leží úplně jinde. Pokud si přeji něco neobvyklého, mimo rámec běžné produkce, čekám maximální míru přizpůsobení se mým požadavkům. Třeba co do výběru materiálu a pokud zákazník dokáže ovlivnit barvu určitých částí pera, tím lépe! V tomhle případě se dostáváme ke světlu na konci tunelu, tedy někomu, kdo tyhle možnosti poskytuje.

Existuje i v České republice, bohužel, zatím jen jeden, ale už když najedete na jeho stránky, vidíte, že se vydal úplně jinou cestou než jeho kolegové. Jako zákazníci si můžete vybrat ze dvou tvarů per, je možné si krom druhu dřeva vybrat barvu kovových částí pera, barvu a šířku hrotu… a dotyčný vůbec nespí na vavřínech, snaží se posouvat dál a dál, v nynější době například testuje celokovové pero a očekávám, že na řadu přijdou ještě další materiály.

Jako posledního zmíním výrobce, který vlastně ani ryzím výrobcem per není, protože jeho hlavní zájmy leží v hodinkách a nožích. Pera dělá pro radost, v málopočetném množství, ale jím nabízené možnosti personalizace jsou největší, výběrem materiálu, šířky a barvy hrotu či čerpacího systému. Ano, hádáte správně, od něj mám pera já a vidíte je i na ilustračních obrázcích.

Aby bylo jasno, nikoho nenutím kupovat podle toho, co se líbí mně. Spíš jen tímto článkem chci upozornit, že jsou tu i jiné možnosti, než které vám nabízejí firmy, jejichž odkazy leží na nejvyšších příčkách vyhledávačů. Pokud si přeci jen chcete koupit pero postavené na kitech, zvažte, zdali se taková investice nehodí nasměrovat jinam. Nebo aspoň počítejte s tím, že dotyčné „exkluzivní pero“ je výjimečné akorát tím kouskem dřeva, co obepíná prefabrikované části. Zkrátka a dobře, abych parafrázovala památnou větu z legendárního filmu, tenhle článek vznikl hlavně proto, „ať víte, do čeho jdete.“

Doller – zápisník vašeho života?

Hned zkraje se přiznám, že k motivačním zápisníkům nemám velkou důvěru, spíš jsem se jim vysmívala a dlouho tvrdila, že takovou věc ani nepotřebuju. Jenže člověk by měl správně přistupovat k věcem bez předsudků. Tak se stalo, že jsem si objednala Doller a jala se prozkoumávat, co na tom ti lidi teda mají, že je tak hojně používaný.

I když jsem alergická na frikulínské tykání a kampaň i komunikace Dolleru na něm vždycky byla postavená, neodradilo mne to si diář za čtyři stovky koupit. Už v první fázi mne velmi potěšila komunikace s e-shopem, protože jsem si Doller chtěla vyzvednout v místě, které tou dobou jako výdejní nefungovalo, a musela jsem tedy řešit náhradní místo. Vyřízení bylo rychlé a bezproblémové. Doller přišel zabalený v klasické obálce a krom zápisníku jsem obdržela i „firemní“ propisku. Tu jsem okamžitě někomu darovala, protože jsem se chystala psát a stále píšu do zápisníku pouze plnicími pery.

K těm je papír Dolleru přívětivý, lehce propíjí jen velmi šťavnaté a silné stopy, drtivou většinu z mých per akceptuje bez problému, i když text je občas z druhé strany vidět. Desky diáře jsou vyrobeny z umělé kůže, jištěny gumičkou. Na zadní předsádce je kapsička, kam se dají schovat vizitky, účtenky a jiná drobotina. Na výběr jsou dvě barevné varianty, černá a růžová. Nevím, co mě to napadlo, že jsem si objednala růžový, ale příjemná tlumená barva desek je velmi půvabná.

Organizační rozvržení Dolleru je ve své svobodomyslnosti plné plusů a mínusů. Nemáte tam nic nadepsáno, takže začít můžete klidně v půlce roku jako já, protože jsem diář začala používat v červnu. Hned zkraje Dolleru máte velmi bohatý kus místa na úvahu, kým jsem za pět let. Tady jsem trochu nerozuměla, zdali to má být retrospektivní pohled na sebe teď a před pěti lety nebo plánování, co za tu pětiletku chci zvládnout, tak jsem to zatím nechala prázdné. Protilehlá stránka je věnována ročním cílům, které si tam v pohodě můžete vpisovat během těch tři sta pětašedesáti dnů. Další dvoustrana je věnovaná Snáři, kam můžete vepsat svoje plány a naděje. Pokud jste otrlý cynik, nechte prázdné.

Následuje stránka s čísly měsíců, proti ní první z motivačních citátů, které vždy načínají nový měsíc. Pokud motivační citáty nesnášíte jako já, se shovívavým úsměvem pokračujte dál. Doller totiž umí být užitečný i bez nich.

Každý měsíc začíná týdenním kalendářem, kam si ve zkratce můžete vpisovat, co váš čeká a nemine, vlevo máte i řádek na měsíční cíle. Pak už následuje dvoustránkový týdenní rozvrh, kde můžete využít zase rubriku cílů sedmidenních, máte místo i na poznámky, co je nutné udělat, komu zavolat, a nakonec i místo na věci, které vás onen týden nadchly, naštvaly či přinutily k zamyšlení. Na konci každého měsíce máte dvojstranu ohledně toho, co změnit, co jste splnili z předsevzatých věcí, co nesplnili, sepsat si pozitiva a negativa. Poté máte ještě dvoustranu na poznámky a hurá do dalšího měsíce.

Funkce každého diáře stojí a padá s tím, jestli do něj vůbec jste ochotni pravidelně zapisovat a používat ho. To však neznamená, že musíte používat všechny jeho funkce, pokud měsíc nepřinesl nic pozitivního nebo se vám nechce nějaká z předepsaných kolonek používat, nikdo vám za to hlavu neutrhne. Je to váš personální nástroj, uzpůsobte si ho své povaze, zvykům, náladám a prostředí, v kterém žijete. Můj Doller není třeba tak plný jako ty jiných lidí, protože nejsem tak zaměstnaná a kreativní či inspirativní jako jiné bytosti, ale to je fuk. Obrovskou devízu Dolleru jsem totiž našla v tom, že od června, kdy ho používám, už žádný jiný zápisník nepotřebuju, baví mě na konci měsíce si sednout, shrnout plusy a mínusy či promyslet, co dál. Nemusím to dělat, chci to dělat. A právě ta svoboda je příjemná.

Penco Lux – inkoustové okno pěkně malované

Penco Lux mi přistálo ve sbírce díky výměnnému obchodu, kdy moji sbírku opustil kovový Toison D´Or, aby jeho místo zaujal tenhle jantarový elegán, který je opravdu hodný obdivu. Jelikož mám Penca ve sbírce už dvě a jsem velmi spokojena s jejich funkčností, nebylo proč váhat.

Penco Lux je drobnější pero, o dost menší než model 40, ale pořád vzrostlejší než model Junák. Hned na první pohled uhrane velmi zajímavými krátkými svislými proužky, které se na přelévají z téměř bílé až po velmi tmavou hnědou a dodávají tak povrchu pera zajímavou živost. Inspirace Parkerem Vacumatic je evidentní. Tělo pera je celuloidové, takže je třeba dávat pozor, aby se na sluníčku moc neohřálo a nedeformovalo. Nepochybuji, že existovaly i další velmi zajímavé barevné mutace a moc by mne v budoucnu potěšilo na ně aspoň kouknout, když už by se nedostaly do mého vlastnictví.

Víčko i tělo pera končí černou částí se zeleným puntíkem, které proti hnědému tělu působí jako pěst na oko a jsou jediným rušivým elementem v jinak velmi celistvém vzhledu pera. Spona je kovová, ozdobená názvem výrobce a dostatečně tuhá, aby vám pero uchytila jak v kapse košile či kalhot, tak v penále. U ústí víčka se nacházejí tři silnější prstence, tak známé i u jiných modelů.

Lux má vestavěný píst, jehož závit se ukrývá právě pod černým koncem se zeleným puntíkem. Funguje bez chybičky.

Hrot je originální Penco, po prvním testu dost škrabal, takže prošel u mne již tradičním procesem zabroušení. Díky tomu získal širokou, hebkou, šťavnatou stopu, nevysychá a píše velmi plynule.

Nejzajímavější části krom povrchu je však inkoustové okno, které je gravírováno šikmě proužkovaným vzorem a při naklonění ke slunečnímu světlu a zvlášť se světlejšími inkousty jako jsou béžové nebo žluté působí jako kdyby mělo pero v sobě skrytý pohon. Disponuje dostatečnou šířkou, aby si i přes zdobení člověk mohl kontrolovat, kolik inkoustu mu zbývá.

Penco Lux je důkazem, že moje cesta při objevování nových typů a barev v rámci československých per ani zdaleka nekončí a budu asi ještě mnoho let překvapovat jak sama sebe, tak i vás dalšími zajímavými objevy, které neztratily jak na kráse, tak funkčnosti.

Parker Vacumatic Debutante (1940) – malá velká legenda

Když se řekne Parker, většina lidí, kteří se okolo plnicích per ochomýtají, si ihned vzpomenou na tři modely, které jsou jakýmisi pilíři této značky – Vacumatic, Duofold a model 51. I v dnešní době se jedná o sběratelsky velmi žádané kousky, i když za dobře zrestaurovaný kus člověk zaplatí v přepočtu tisíce korun. V tomto textu se budu věnovat modelu Vacumatic, peru, které bylo ve své době revoluční díky systému, jakým se plnilo, žádané díky příznivé ceně a uhrančivé pro nespočet barevných variant, ve kterých se dalo sehnat.

Po velké krizi a krachu burzy v roce 1929 v Americe skončilo mnoho menších výrobců per a trh ovládaly čtyři velké značky, Waterman, Parker, Sheaffer a Eversharp. Jejich zisky ale v té době nebyly nijak úchvatné. Recese se zkrátka dotkla všech. U Parkera se během jediného roku (1929-1930) snížily zisky na polovinu. Bylo jasné, že je třeba model Duofold, vyrábějící se od roku 1920, nahradit něčím novým. Parker nikdy neholdoval páčkovému systému plnění, pro své nejvyšší modely preferoval spíše tlačítkové, ale i tak se snažil stávající možnosti rozšířit. Proto bylo velkým štěstím, že se profesor Dahlberg z Wisconsinské univerzity rozhodl koncem dvacátých let (1927) svůj patent ohledně vakumatického systému plnění nabídnout právě Parkeru, protože potřeboval dořešit nějaké technikálie a navíc byl tak trochu švorc.

Dalších pět let chytré hlavy u Parkeru vychytávaly mouchy, aby mohl být tento systém vůbec použitelný. Mezitím angažovali designéra Josepha Platta, který navrhl podobu symbolu, jenž známe dodnes – spony ve tvaru šípu. Též byl konzultantem ohledně celkového designu Vacumaticu. A roku 1932 se naplno rozjela výroba první generace, tehdy pod názvem Vacuum Filler. První mezinárodní reklama byla uveřejněna až v březnu 1933. A od června 1933 se pero konečně jmenuje Vacumatic. Reklama zabodovala, na konci roku 1933 se prodeje zdvihly o dvaatřicet procent od zahájení hlavní kampaně. Během následujícího roku měl Parker reklamy ve 155 denících a 226 univerzitních denících. Po pár letech od zahájení výroby se Parker vyšvihl do čela amerických výrobců plnicích per a propad byl definitivně zažehnán.

Tento model byl revoluční v mnoha ohledech, za všechny jmenujme fakt, že se poprvé čerpal inkoust ne do vaku schovaného v těle pera, ale do celuloidového těla samotného a plnicí mechanismus byl radikálně odlišný od všeho, co se dosud vyrábělo. Níže na obrázcích je vidět, jak pero s vakumatickým systémem uvnitř vypadá.

Díky tomu, že se vyráběl přes dvacet let, se design Vacumaticu během této doby častokrát měnil, ať už mluvíme o tvaru spony, kdy tu s nápisem Parker a modrým kosočtvercem nahradil prostý kovový šíp nebo prstenci na víčku, který od širokého masivního s bohatým rytím přešel ve dva či tři tenké prstýnky kovu. Ale základní tvar pera se už tolik neměnil, pouze co se týče vršků, takže existují verze jak s jedním kamínkem na víčku, tak se dvěma na vršku i spodu pera. K vidění jsou jak Vacumaticy celobarevné, tak velmi výrazně vzorované či příčně nebo svisle pruhované. Vyrobilo se i pár demonstrátorů, ale to jen pro potřeby obchodních zástupců, kteří nový čerpací systém názorně ukazovali potenciálním kupcům.

Parker Vacumatic se prodával v mnoha velikostech, jejichž míry a názvy se mnohokrát měnily. Já jsem vlastníkem modelu Debutante čili toho nejmenšího, měla jsem však štěstí si ozkoušet a nafotit i tzv. Oversize model, který vlastně může za to, že jsem si přála svůj vlastní Vacumatic. Základ zůstává u obou per stejný, jsou lehká, mají vestavěné čerpání a mezírkami mezi proužky je vidět hezky dovnitř, takže si člověk krásně pohlídá, kolik inkoustu mu ještě zbývá. Debutante je velikostně spíše dámským perem, malinký, roztomilý model, který ale na ničem nebyl ošizený. Oversize je zase vhodný pro lidi co mají rádi velká pera, která se jim v ruce jen tak neschovají.

Model z roku 1940, jehož jsem vlastnicí, patří do kategorie „one jewel“ čili má černý kamínek jen na víčku. To je šroubovací. Hrozně se mi líbí, že celé tělo Vacumaticu Debutante je zdobeno perleťovými proužky, z nichž žádný není stejný a hezky přechází od světle modré až do černomodré barvy. Spona je už jen prostým šípem bez nápisu a modrého kosočtverce, ale funkci plní, je dostatečně tuhá na to, aby pero nevypadlo, ale ne extrémně, aby nešla trochu pozvednout. Plastový pístek na konci pera je chráněn krytem ve stejném vzoru jako zbytek pera, který končí zakulaceným vrškem.

Jak se ale během pár týdnů, co jsem měla svůj maličký Vacumatic v provozu, ukázalo, velmi choulostivou záležitostí se zdá být druh inkoustu, který se do pera dává. Díky tomu, že celuloid je materiál celkem porézní a nadto choulostivý, je třeba si dávat pozor. Já jsem na to doplatila při použití inkoustu Kaweco Royal Blue, který je sice pro moderní pera fajn, ale s Vacumaticem se nepohodl tak, že začal rosit skrz barel pera, a to muselo na opravu. Proto, pokud si Vacumatic chcete pořídit a k tomu vhodný inkoust, buď je třeba se poradit nebo minimálně inkoust očichat, protože pokud z něj jde ostrý pach, nebude do veterána vhodný. Proto jsem nyní dovnitř dala Pelikan Edelstein Sapphire a čekám, jak tohle rande dopadne. Inu, člověk se stále učí.

Hrot mého Debutanta je celobarevný, čtrnáctikarátový, šířkou se dá přiřadit k modernímu F a píše krásně šťavnatě a hebce. Není to sice flex, což by byl moc hezký bonus navíc a Oversize model, který už teď slouží svému právoplatnému majiteli v zahraničí, ho flexibilní měl.

Samozřejmě je jasné, že Debutante nebude jediný Vacumatic v mé sbírce, postupem času bych se ráda dostala jak ke standardnímu, tak největšímu modelu. S největší pravděpodobností to budou opět proužkované verze, ty se vyráběly v šedé, modré, červené, zelené a jantarové barvě, takže na výběr je i s jediným vzorem uspokojivý počet možností. Za Debutanta jsem dala 3500,- Kč, protože modré verze nejsou už tolik k mání a já navíc zvolila možnost odkupu renovovaného kousku od sběratele. Je to sice drobné, ale velmi fascinující pero, jedno z těch, se kterými mě baví nejen psát, ale i se na ně jen tak dívat.

J. Herbin 1670 Emerald of Chivor – potěšení v luxusním balení

I když už jsem měla tu čest zkusit inkousty Herbin a to jejich klasickou i parfémovanou řadu, mé srdce toužilo hlavně po lahvičce jejich nejimpozantnější řady a to té, která nese letopočet 1670, tedy rok vzniku Herbinova podniku. Do ní patří pět různých barev. Každá má stejné lákadlo pro zákazníky – půvabné balení, které chrání nehorázně zajímavý inkoust.

S Emerald of Chivor jsem se nesetkala poprvé, již loni jsem získala malý vzoreček od kamarádky. Ten mi stačil absolutně k přesvědčení, že jednou, až nazraje čas, budu chtít celou lahvičku této barvy. No a letos se tak stalo, díky laskavosti té samé kamarádky.

Už honosně vyzdobené balení vám napovídá, že jste dostali do rukou něco nevšedního. Krabička je chráněna i igelitovou folií, což mám ráda, protože inkousty jsou choulostivé na transport. Vroubkovaný karton krabičky je velmi pěkným, i když nijak důležitým rozptýlením, zato metalickými kresbičkami se člověk pokochá trochu déle, než vůbec sáhne k rozbalení, protože jsou vyvedeny ve zlaté barvě a na sluníčku se krásně blyští. Samotný letopočet je nakreslený jako kdyby byl spletený z lodních lan.

Uvnitř krabičky čeká jak samotná lahvička, tak i propagační letáček, což mne celkem překvapilo, protože na ty jsem zvyklá pouze u plnicích per. Ale přeci jen, teď už se člověk soustředí hlavně na samotný inkoust.

Ten se skrývá v masivní skleněné čtyřhranné lahvičce, jež je kolem hrdla obmotána zlatým provázkem, který pokračuje přes hranu dolů až na stěnu lahvičky, kde ho jistí masivní (v tomto případě tyrkysová) pečeť s vyraženým letopočtem. Navíc i víčko je máčené ve vosku, takže vám po něm jen tak prsty klouzat nebudou. Něco tak krásného, a přitom důstojného jen tak nepotkáte, a tak bude i po vypotřebování inkoustu lahvička velmi reprezentativním předmětem na vašem ať už domácím nebo pracovním stole.

Ale hlavní, o co kráčí je samozřejmě tekutina samotná. Emerald of Chivor se v základu představuje velmi tmavou tyrkysovou barvou. Jenže to je jen jedna z jejích tváří. Ta druhá se ukáže po zatřepání lahvičkou a naplnění do pera a ta třetí až po napsání. Inkousty řady 1670 a nově i 1798 jsou totiž jak blýskavé, tak velmi výrazně stínující.

O blýskavých inkoustech, například od anglické firmy Diamine, se často zmiňuji. Emerald of Chivor má za prvé tmavé, velmi elegantní barvy a za druhé evidentně méně metalických, v tomto případě zlatých částeček než Shimmer Inks, což velmi výrazně ohraničuje linii mezi sice metalickým, ale stále důstojným inkoustem a veselou zábavou, kterou byste si ale na podpisovou listinu asi nikdy nevzali.

Posledním bonusem je výrazné stínování, které u tyrkysového Emerald of Chivor přechází až do purpurové barvy. Tenhle efekt, ale i onu blýskavou část si užijete nejvíc, když máte pero se širším (minimálně M, optimálně B), opravdu pěkně šťavnatým hrotem, protože právě skrz něj vám inkousty řady 1670 a 1798 ukážou svůj potenciál v plné síle. Proto jsem si pro test vybrala Centropen 10010, který přesně takovým hrotem disponuje.

Cena řady 1670 je kolem čtyř set korun, což umožňuje tuhle nádheru získat klidně jako narozeninový či vánoční dárek, aniž byste brutálně zbankrotovali. Bohužel nejsou k dostání u nás, ale u sousedů v Polsku si je můžete bez problémů objednat, i když ne aktuálně všechny.

Tactile Turn Gist – ryze chlapské pero

Texaská firma Tactile Turn byla založena roku 2012 a do povědomí příznivců plnicích per se zapsala během roku 2015, kdy odstartovala úspěšná kickstarterová kampaň na podporu modelu Gist. Majitel TT Will Hodges přesně věděl, jakou cestou se chce vydat. Jediný model, ovšem variabilní, co se týče materiálů. Ty jsou však vybírány ne dle měřítek elegantnosti, ale užitečnosti. Gist je totiž pro chlapy, kterým nevadí, když jim pero spadne do bláta, protože ho zvednou a stejně s ním napíšou, co potřebují.

Gist je velmi strohý, přesto zajímavý nástroj. Tělo, víčko i úchop pera jsou gravírovány jemným žebrováním, které hlavně v případě úchopu zajišťuje, že se vám nástroj při psaní nebude protáčet v prstech, i kdybyste je měli od nafty. Konec víčka je plochý, stejně jako zakončení těla pera. Spona plochá, černá, velmi tuhá, ale splňující to, co se od této části pera očekává, tedy jistit nástroj proti vypadnutí z kapsy a z částí pera je jediná lesklá.

Co se týče nabízených materiálů, možnosti jsou v jádru tři, obohacené o mírné variace. Nejlevnější je pero z polykarbonátu, takzvanou „střední třídou“ co se týče ceny je v rámci modelu Gist mosazná varianta a nejdražší je titanová. Krom základního materiálu se dají vybrat ještě doplňky (úchop a vršek víčka) z mosazi, mědi, damašku nebo titanu. Taková exponenciálně zvyšující se variabilita je nesmírně sympatická. Navíc si dle váhy základního materiálu můžete vybrat, čím chcete svou ruku zatěžovat. Plast je nejlehčí, mosaz zase nejtěžší.

Objektem dnešní recenze je varianta polykarbonátová s měděným úchopem a vrškem víčka. Výběr materiálů se samozřejmě odrazí na ceně, rozmezí se pak natahuje od devětadevadesáti dolarů k cifře ke třem stovkám. S dalším navýšením počáteční investice je třeba počítat ohledně potenciálního materiálu hrotu. Ten je značky Bock a velikosti šest čili pěkný velký kousek kovu od solidního německého výrobce s dlouholetou tradicí. K mání máte možnost ocelovou, titanovou a čtrnáctikarátové zlato. Co se týče šířky stopy, nabídka je velkorysá, od EF hrotu až po 1.1 mm stub. Mnou ozkoušený model má ocelový hrot šířky B, což je velmi pěkně píšící, šťavnatá záležitost, která je ideální pro rozmáchlejší rukopis.

Díky patinujícím materiálům se Gist velmi brzy zbaví puncu novosti, a naopak může získat šmrnc poctivého pracanta, který je do ruky brán den co den. Samotné pero je krátké, takže většina pisatelů bude psát s nasazeným víčkem. To se šroubuje díky širokému závitu, který má rozsah zhruba tři otočky. Nasazené u karbonové varianty sedí jak přibité, z jiných recenzí je ale patrné, že mosazná varianta má s tímto drobet problém.

U modelu Gist nenajdete žádný lesk, zářivé barvy, pozlacení a další „pastvy pro oko“, kterých jsou moderní pera plná, ale získáte praktický výrobek, který byl velmi promyšleně konstruován na to, aby vám vydržel co nejdéle, a to i v nejtěžších podmínkách. Víc, než v ženské kabelce mu to bude slušet v kožené pracovní brašně nebo kapse u montérek, přičemž si opravdu nemyslím, že je ostuda přesně pojmenovat, pro jaké pohlaví jsou tato pera primárně určena. A věřím, že právě takováto ryzost a syrovost okořeněná bohatým množstvím kombinací skrz velmi kvalitní a odolné materiály byla sympatická všem, kdo kampaň Gistu tehdy podpořili.

Stránky výrobce: http://www.tactileturn.com/

Za zapůjčení pera Tactile Turn Gist děkuji Peteru Marcinkovi

Pelikan M200/M205 – perleťoví opeřenci

Německá firma Pelikan patří mezi výrobce, jejichž nejnižší modely jsou dostupné i pro méně movitého smrtelníka, a přitom uživatel dostane pěkně zpracované pero, se kterým je radost psát. Poté, co jsem zjistila, že Pelikan vypustí na veřejnost model Classic M205 v modré perleti, přísahala jsem si, že ho jednou budu mít. A tak se i díky laskavosti dobrých lidí z Penshopu stalo. Ale to jsem ještě netušila, že modře mramorovaný Pelikan nezůstane dlouho sám…

Řada Classic sestává ze čtyř modelů, přičemž nejmenší je označen číslem 150, největší číslem 215. Modely 200 a 205 jsou druhým nejmenším modelem klasické řady, přičemž se dá sehnat jak verze s vestavěným pístem, značená M, tak verze na bombičku/konvertor, značená P. A právě u verze s integrovaným čerpáním jsou k mání tři perleťové variety – dvě „dvoustovky“ s hnědým a zeleným melírováním a „dvěstěpětka“ s modrým. A právě modrá a hnědá varianta budou objekty dnešní recenze.

Designově jsou modely 200/205 úplně stejné. Vyrobené z plastu, vybavené širokým „oknem“ pro kontrolu hladiny inkoustu a ve spodní části těla závitem, který uvnitř pohybuje pístem. Hrot je krytý víčkem, které se směrem nahoru zužuje a končí zdobnou hlavicí – u modelu 200 je černá, u 205 stříbrná – s logem výrobce. Spona imitující profil pelikáního zobáku je u obou modelů dost tuhá, ale svou funkci plní.

Čím se modely odlišují je zbarvení. U Pelikanu 200 jsou kovové doplňky včetně hrotu pozlacené, u 205 zůstaly všechny tyto prvky v barvě oceli. K mání jsou i tradiční barvy jako černá, bílá a v zahraničí i červená, a i poloprůhledné limitované edice dodávané s vybranými barvami inkoustu Pelikan Edelstein, jako například aktuální verze Smoky Quartz, kterou si můžete koupit sólo nebo s inkoustem. Perleťové verze mi přišly mnohem atraktivnější.

U modré dvěstěpětky jsou plast víčka, úchopu a koncovky těla černé, u hnědé dvoustovky tyto části dostaly barvu hořké čokolády. Při umělém světle je vidět jen nepatrný rozdíl. Vezměte ale oba Pelikany na sluníčko a ukážou se v celé své nádheře. A právě tohle mne na perleťových perech baví nejvíc – povrch melírování jako kdyby ožil vlastním životem, který je ještě podtržen drobným třpytem.

Modely Classic M 200/205 jsou malá pera, zavřené mají na výšku pod dvanáct a půl centimetru, s nasazeným víčkem lehce nad čtrnáct a půl centimetru. Úchop je dost krátký, ale naštěstí plynule přechází v inkoustové okno, takže se dá pohodlně držet celá tato část, máte-li širší prsty. Nádrž pojme 1,2 ml inkoustu, což není žádný rekord, ale na pár desítek stránek vám vydrží.

U modrého pera jsem si hrot nevybírala, tam mi byla přisouzena šířka M a vůbec mi to nevadí, stopa je hezky mokrá a sytá. U hnědého už jsem si poručila šířku B. Co mne ale u obou hrotů dost nepříjemně překvapilo, byl fakt, že zezačátku dost škrabaly. Pár tahů na brusném hadříku celou věc napravilo, ale u per s cenovkou nad sto euro je to dost nemilý problém, zvlášť pro člověka, který by nevěděl, co s tím. Snad jsem měla jen tak trochu smůlu. Každopádně příjemným faktem je, že se dají do obou verzí za sedm a osm set dokoupit hroty, takže si pak člověk může hrát dle libosti se šířkami stopy.

V českých korunách za obě pera zaplatíte do tří tisíc, modré vyjde na necelých 2700,- Kč, hnědé na bez pár korun 2900,-. Nejsou z nejlevnějších, ale zase je třeba si připočíst vestavěný píst, v tomto případě atraktivní provedení a zavedenou německou značku. Modrá varianta u nás zatím není k mání, ale hnědá a zelená ano. K těmto perům nejen já, ale i výrobce doporučuje inkousty Pelikan Edelstein, o kterých si víc povíme v jiném článku.

Centropen 10011 – něco starého, něco nového

S příběhem mého prvního starožitného Centropenu jste se mohli seznámit tady. Model 10010 byl začátkem designové řady, která vládla Československu v obměnách po celá padesátá léta. Ale mezi „desítkou“ s krytým hrotem a „dvanáctkou“ zdobenou podmanivou perletí či proužky v mnoha barevných mutacích se přeci jen skryl ještě jeden typ – 10011.

Uznávám, že je asi trochu zbytečné psát další článek o modelu, který je s drobnými obměnami nemlich to samé jako ten před ním a ty po něm, jenže celá desítková řada je prostě tak dobrá a hodná pozornosti, že i modelu 10011 musím věnovat pár řádků. A nebudou poslední – koneckonců, ještě nemám doma všechny varianty tohoto pera.

I tento Centropen snoubí to nejlepší a hlavně osvědčené z předchozího a nadcházejícího modelu. Ostala tmavá barva i celuloid, zůstaly tři barevné prstence charakterizující už model Barclay 1304 ze začátku padesátých let, ale hrot ztratil krytí. Jinak je mladší bratříček typu 10010 stále tím stejným buclatým perem doutníkového tvaru, na první pohled vlastně dost obyčejným. Osazen je hrotem Centropen Iridium 42, který sice neoplývá zlatem jako hroty Ripet, dostatečně hebký a příjemný pro psaní je i tak. Oválná spona je stejně jako proužky na víčku věčným leitmotivem Centropenů padesátých let a i v tomto případě svou funkci plní na jedničku.

I toto pero má v útrobách skrytý integrovaný pístový konvertor, který se v takřka nezměněné podobě probojoval až do doby o dvacet let později. Když je totiž správně funkční, odvádí velmi dlouho dobrou práci a nejsou třeba další servisní zásahy.

Modely 10010, 10011, 10012 i 10014 sice vypadají tvarově nachlup stejně, ale rozměry by vás často dost překvapily. Netýká se to tolik šířky, která je standardizovaná, aby se do nich vešel konvertor, ale délky, protože se každý kus této řady vyráběl ručně a tak se občas můžeme setkat s rozdílem až několik milimetrů. I proto jsou starožitné Centropeny okouzlující – co kus to originál. Dokonce i spony nikdo nenasekal jako Baťa cvičky.

Není překvapením, že i toto pero jsem získala na Aukru a opět muselo na opravnou a ozdravnou kůru, která mu samozřejmě prospěla a je stejně kvalitním dříčem, jako model 10010 i ty následné. Připočítáme-li si cenu za opravu a pořizovací cenu, vyšlo mne pero na bratru 1500,- Kč.

Protože znám lidi, kterým se kryté hroty opravdu nelíbí, protože dle nich tím krása pera celkově upadá, je dobře, že model 10011 skýtá kompromis v decentním tmavém celuloidu, krytém hrotu a vlastnostech, které poskytnou dobrou službu i po více než šedesáti letech od data výroby. Navíc doba devadesátých let, kdy těchto per měl každý plnou půdu a sklep pomalu končí a to co bylo k mání celkem snadno, už třeba za rok za dva nebude.

Smaragd 1001 – veterán s tajemnou minulostí

Kromě firem J.Brod&Co a Polák & Lukesle z Pardubic a Ripetu bratrů Kroutlových byly po republice rozesety ještě manufaktury menších výrobců per, přičemž minimálně dvě byly i v Praze. Smaragd měl větší štěstí než ony, přežil totiž rok 1948 a pera s tímto názvem se vyráběla cirka do poloviny 50. let.

Můj Smaragd jsem ukořistila opět na Aukru, ale vzhledem k dost zásadním nešvarům (zmrzačený hrot a nesedící víčko) putoval velmi brzy do opravy. Tam bylo vyměněno tělo pera za kus bez označení, osazen hrot Edelstahl Prima, jenže pero mělo velké potíže s dávkováním inkoustu k hrotu a bohužel jsem milý hrot navrch poničila. Doslova po pár dnech tak šlo pero zase do opravy a tentokrát vyšlo definitivně a stoprocentně funkční. Tentokrát pero zdobí hrot Ripedium Point 60, ocelový a mírně flexibilní, každopádně původní hrot mám uschovaný pro strýčka příhodu.

Samotné pero je celočerné s pozlacenými doplňky, sestávajícími ze spony, ozdobného kroužku na víčku a ploškou zakončující odšroubovatelný kryt vespod těla pera, který ukrývá závit otočného mechanismu. Čerpání je integrované, a co se mi na Smaragdu líbí, je velkorysý a čirý rezervoár na inkoust. I s nenasazeným víčkem je pero uspokojivě dlouhé a tak se neztratí ani v mužské ruce. Je však širší, kratší a těžší než poválečné Centropeny, ovšem ne o tolik, aby zbytečně unavovalo pisatelovu ruku.

Po poslední opravě pero píše krásně, stopa je mokrá a díky semiflex hrotu si při psaní můžete i trochu hrát. Smaragd se bez potíží spřátelil s polským inkoustem KWZ.

Dost se mi ověřuje, že čím nenápadnější pero, tím uvnitř zajímavější. U tohoto to platí též. Pokud tedy na nějaký Smaragd narazíte, klidně ho kupte a nechte si ho opravit, pak máte totiž možnost získat pero, které můžete nosit jako předmět denní potřeby a ono bude pracovat, tak jak má. Mně to vždycky po uplynuvších desítkách let od data výroby přijde jako malý, nekončící zázrak.

Penco 40 – krátkou dobu na výsluní

Po válce, v květnu 1945, byl zatčen spolumajitel Imperialu Alfred Gerlach a zatímco trávil nastupující léto ve vězení, továrny se chopili sami zaměstnanci a pod značkou Penco začali plnit lukrativní kontrakt, který jim byl brzy zadán – vyrábět pera pro důstojníky Rudé armády. Samotná značka zůstala v platnosti až do poloviny padesátých let, kdy byla v rámci znárodnění definitivně strávena Centropenem.

Model Penco 40 se vyráběl jak v černé variantě, tak i barevných. Jedná se o velké plnicí pero s vestavěným čerpacím systémem a velkoryse pojatým inkoustovým oknem, kde si člověk může kontrolovat, kolik mu na psaní ještě zbývá inkoustu. Čerň „čtyřicítky“ doplňují zlaté elegantní prvky, jako jsou plošky s černými kamínky na vršku víčka i spodu barelu, plochá pružná spona a dva tenké prstence u ústí víčka. Tělo pera končí odšroubovatelným krytem, který skrývá otočný závit pro pohyb pístu. Tvarově je Penco 40 hodně podobné jak modelu Smaragd 1001, tak modelu Barclay Vacuum 1302, o kterém si povíme něco v další recenzi. Zkrátka dlouhé černé pero, které při prvním pohledu úplně neoslní.

Když jsem pero poprvé naplnila, zjistila jsem, že mezi úchopem a závitem z mikroskopické škvírky uniká inkoust, což mne iritovalo, protože jsem měla díky tomu pořád špinavé prsty. Pero sice šlo na opravu, protože teklo i spodem, ale po navrácení se únik okolo úchopu pořád nedařilo vyřešit. Lámala jsem si hlavu, jak se k bolístce pořádně dostat, až jsem se odhodlala zkusit odšroubovat úchop. Některá pera s vestavěným pístem ho nemají napevno spojený se zbytkem těla, některá mají. Tady naštěstí fungovala varianta první, a tak s pomocí mírné brutality se povedlo pero rozdělat, namazat zevnitř silikonovým gelem a nepříjemná inkontinence byla fuč.

Po absolvování této procedury se z Penca 40 stal sice na první pohled fádní, ale velmi dobrý pracovní nástroj. Může za to ocelový hrot Warranted Iridum Point 60R, který je velikostně srovnatelný se současnými hroty číslo 5. Co do šířky hrotu bych tipovala někam mezi F a M. Opět, tak jak je tomu u kupovaných per stává, musel být hrot zabroušen, aby psal dobře, tentokrát se o to nepostarala moje maličkost, ale toto bylo ošetřeno při opravě.

Spolu s výše zmíněnými poslední dobou Penco 40 hodně využívám v práci či při soukromých zápiscích a po opravě funguje už několik měsíců tak, jak má. Jeho devizou jsou hebký, nevynechávající hrot, velká kapacita pro inkoust a příznivé rozměry i pro majitele větších dlaní. Pero mne stálo čtyři stovky plus nějaké drobné za opravu. Nepochybuji, že barevné verze Penca byly určitě lákavější, ale pokud chce člověk důstojného, ne tak křiklavého veterána, není toto pero vůbec špatnou volbou.