Centropen 10011 – něco starého, něco nového




S příběhem mého prvního starožitného Centropenu jste se mohli seznámit tady. Model 10010 byl začátkem designové řady, která vládla Československu v obměnách po celá padesátá léta. Ale mezi „desítkou“ s krytým hrotem a „dvanáctkou“ zdobenou podmanivou perletí či proužky v mnoha barevných mutacích se přeci jen skryl ještě jeden typ – 10011.

Uznávám, že je asi trochu zbytečné psát další článek o modelu, který je s drobnými obměnami nemlich to samé jako ten před ním a ty po něm, jenže celá desítková řada je prostě tak dobrá a hodná pozornosti, že i modelu 10011 musím věnovat pár řádků. A nebudou poslední – koneckonců, ještě nemám doma všechny varianty tohoto pera.

I tento Centropen snoubí to nejlepší a hlavně osvědčené z předchozího a nadcházejícího modelu. Ostala tmavá barva i celuloid, zůstaly tři barevné prstence charakterizující už model Barclay 1304 ze začátku padesátých let, ale hrot ztratil krytí. Jinak je mladší bratříček typu 10010 stále tím stejným buclatým perem doutníkového tvaru, na první pohled vlastně dost obyčejným. Osazen je hrotem Centropen Iridium 42, který sice neoplývá zlatem jako hroty Ripet, dostatečně hebký a příjemný pro psaní je i tak. Oválná spona je stejně jako proužky na víčku věčným leitmotivem Centropenů padesátých let a i v tomto případě svou funkci plní na jedničku.

I toto pero má v útrobách skrytý integrovaný pístový konvertor, který se v takřka nezměněné podobě probojoval až do doby o dvacet let později. Když je totiž správně funkční, odvádí velmi dlouho dobrou práci a nejsou třeba další servisní zásahy.

Modely 10010, 10011, 10012 i 10014 sice vypadají tvarově nachlup stejně, ale rozměry by vás často dost překvapily. Netýká se to tolik šířky, která je standardizovaná, aby se do nich vešel konvertor, ale délky, protože se každý kus této řady vyráběl ručně a tak se občas můžeme setkat s rozdílem až několik milimetrů. I proto jsou starožitné Centropeny okouzlující – co kus to originál. Dokonce i spony nikdo nenasekal jako Baťa cvičky.

Není překvapením, že i toto pero jsem získala na Aukru a opět muselo na opravnou a ozdravnou kůru, která mu samozřejmě prospěla a je stejně kvalitním dříčem, jako model 10010 i ty následné. Připočítáme-li si cenu za opravu a pořizovací cenu, vyšlo mne pero na bratru 1500,- Kč.

Protože znám lidi, kterým se kryté hroty opravdu nelíbí, protože dle nich tím krása pera celkově upadá, je dobře, že model 10011 skýtá kompromis v decentním tmavém celuloidu, krytém hrotu a vlastnostech, které poskytnou dobrou službu i po více než šedesáti letech od data výroby. Navíc doba devadesátých let, kdy těchto per měl každý plnou půdu a sklep pomalu končí a to co bylo k mání celkem snadno, už třeba za rok za dva nebude.

Smaragd 1001 – veterán s tajemnou minulostí




Kromě firem J.Brod&Co a Polák & Lukesle z Pardubic a Ripetu bratrů Kroutlových byly po republice rozesety ještě manufaktury menších výrobců per, přičemž minimálně dvě byly i v Praze. Smaragd měl větší štěstí než ony, přežil totiž rok 1948 a pera s tímto názvem se vyráběla cirka do poloviny 50. let.

Můj Smaragd jsem ukořistila opět na Aukru, ale vzhledem k dost zásadním nešvarům (zmrzačený hrot a nesedící víčko) putoval velmi brzy do opravy. Tam bylo vyměněno tělo pera za kus bez označení, osazen hrot Edelstahl Prima, jenže pero mělo velké potíže s dávkováním inkoustu k hrotu a bohužel jsem milý hrot navrch poničila. Doslova po pár dnech tak šlo pero zase do opravy a tentokrát vyšlo definitivně a stoprocentně funkční. Tentokrát pero zdobí hrot Ripedium Point 60, ocelový a mírně flexibilní, každopádně původní hrot mám uschovaný pro strýčka příhodu.

Samotné pero je celočerné s pozlacenými doplňky, sestávajícími ze spony, ozdobného kroužku na víčku a ploškou zakončující odšroubovatelný kryt vespod těla pera, který ukrývá závit otočného mechanismu. Čerpání je integrované, a co se mi na Smaragdu líbí, je velkorysý a čirý rezervoár na inkoust. I s nenasazeným víčkem je pero uspokojivě dlouhé a tak se neztratí ani v mužské ruce. Je však širší, kratší a těžší než poválečné Centropeny, ovšem ne o tolik, aby zbytečně unavovalo pisatelovu ruku.

Po poslední opravě pero píše krásně, stopa je mokrá a díky semiflex hrotu si při psaní můžete i trochu hrát. Smaragd se bez potíží spřátelil s polským inkoustem KWZ.

Dost se mi ověřuje, že čím nenápadnější pero, tím uvnitř zajímavější. U tohoto to platí též. Pokud tedy na nějaký Smaragd narazíte, klidně ho kupte a nechte si ho opravit, pak máte totiž možnost získat pero, které můžete nosit jako předmět denní potřeby a ono bude pracovat, tak jak má. Mně to vždycky po uplynuvších desítkách let od data výroby přijde jako malý, nekončící zázrak.

Penco 40 – krátkou dobu na výsluní




Po válce, v květnu 1945, byl zatčen spolumajitel Imperialu Alfred Gerlach a zatímco trávil nastupující léto ve vězení, továrny se chopili sami zaměstnanci a pod značkou Penco začali plnit lukrativní kontrakt, který jim byl brzy zadán – vyrábět pera pro důstojníky Rudé armády. Samotná značka zůstala v platnosti až do poloviny padesátých let, kdy byla v rámci znárodnění definitivně strávena Centropenem.

Model Penco 40 se vyráběl jak v černé variantě, tak i barevných. Jedná se o velké plnicí pero s vestavěným čerpacím systémem a velkoryse pojatým inkoustovým oknem, kde si člověk může kontrolovat, kolik mu na psaní ještě zbývá inkoustu. Čerň „čtyřicítky“ doplňují zlaté elegantní prvky, jako jsou plošky s černými kamínky na vršku víčka i spodu barelu, plochá pružná spona a dva tenké prstence u ústí víčka. Tělo pera končí odšroubovatelným krytem, který skrývá otočný závit pro pohyb pístu. Tvarově je Penco 40 hodně podobné jak modelu Smaragd 1001, tak modelu Barclay Vacuum 1302, o kterém si povíme něco v další recenzi. Zkrátka dlouhé černé pero, které při prvním pohledu úplně neoslní.

Když jsem pero poprvé naplnila, zjistila jsem, že mezi úchopem a závitem z mikroskopické škvírky uniká inkoust, což mne iritovalo, protože jsem měla díky tomu pořád špinavé prsty. Pero sice šlo na opravu, protože teklo i spodem, ale po navrácení se únik okolo úchopu pořád nedařilo vyřešit. Lámala jsem si hlavu, jak se k bolístce pořádně dostat, až jsem se odhodlala zkusit odšroubovat úchop. Některá pera s vestavěným pístem ho nemají napevno spojený se zbytkem těla, některá mají. Tady naštěstí fungovala varianta první, a tak s pomocí mírné brutality se povedlo pero rozdělat, namazat zevnitř silikonovým gelem a nepříjemná inkontinence byla fuč.

Po absolvování této procedury se z Penca 40 stal sice na první pohled fádní, ale velmi dobrý pracovní nástroj. Může za to ocelový hrot Warranted Iridum Point 60R, který je velikostně srovnatelný se současnými hroty číslo 5. Co do šířky hrotu bych tipovala někam mezi F a M. Opět, tak jak je tomu u kupovaných per stává, musel být hrot zabroušen, aby psal dobře, tentokrát se o to nepostarala moje maličkost, ale toto bylo ošetřeno při opravě.

Spolu s výše zmíněnými poslední dobou Penco 40 hodně využívám v práci či při soukromých zápiscích a po opravě funguje už několik měsíců tak, jak má. Jeho devizou jsou hebký, nevynechávající hrot, velká kapacita pro inkoust a příznivé rozměry i pro majitele větších dlaní. Pero mne stálo čtyři stovky plus nějaké drobné za opravu. Nepochybuji, že barevné verze Penca byly určitě lákavější, ale pokud chce člověk důstojného, ne tak křiklavého veterána, není toto pero vůbec špatnou volbou.

Sagitta 2030 – poslední nádechy před zánikem




Válka sice skončila, ale sotva si lidi oddechli od tíhy protektorátního jha, už se chystalo nebezpečí nové – drtivé vítězství Komunistické strany Československa. A právě v této době o sobě dává vědět modelem Sagitta firma, která válku přežila, s největší pravděpodobností díky německým kontraktům, ale u Vítězného únoru už se jí to nepovedlo.

Firma Polák&Lukesle byla jedním z významných výrobců plnicích per, sídlící podobně jako konkureční firma J.Brod a spol. v Pardubicích. Vznikla roku 1938 odkupem od pánů Picka a Ganze (kteří v prostorách předtím vyráběli ručně soustružené luxusní zboží). V roce 1941 pánové Polák a Lukesle firmu rozšiřují a ta i během války funguje až do roku 1948, kdy je, tak jako spousta dalších soukromých podniků, znárodněna.

Výroba modelu Sagitta 2030 byla zahájena v roce 1946 jako start nové generace plnicích per. Vyrábělo se ve dvou verzích, s polokrytým a zcela odkrytým hrotem, celočerné s tzv. guilloche vzorem na víčku i v mnoha barevných mutacích. Já osobně jsem viděla krom mé šedomodré ještě zelenou verzi, věřím však, že škála musela být mnohem pestřejší. Zajímavostí budiž fakt, že celuloid pro tato pera dodávala firma UMA, taktéž sídlící v Pardubicích.

Tento konkrétní kus jsem získala před Vánoci 2015, ale dlouho jsem na něj zanevřela, protože bylo pero mírně zdeformované (pádný důkaz toho, proč není radno nechávat celuloidová pera na sluníčku) a pístový mechanismus nefungoval, tak jak měl a ani zásah mého dvorního opraváře nepomohl. Což mi bylo strašně líto a tak jsem jednoho dne, inspirována postupem jednoho japonského restaurátora, který jsem tou dobou viděla, dostala bláznivý nápad zkusit pero narovnat. Nahřála jsem celuloid opatrně nad sporákem, párkrát zakroutila pístem, aby si to zase správně „sedlo“ a voilá – pero fungovalo! Ale přiznám se, že tehdy jsem měla asi víc štěstí než rozumu.

I tak bych ale pero do svého „every day carry“ setu moc nezařazovala, protože sice neteče, ale je mokré jak blázen a dost rychle vysychá. Je ale pravdou, že u per koupených na aukčních portálech může být člověk nezřídka rád, že vůbec, byť malou svépomocí, fungují.

Největším lákadlem je na Sagittě samozřejmě povrch, nádherné vlny šedé a modré perleti, které se do sebe vmíchávají do hypnotických vzorů. Už chápu slova mého vrchního restaurátora, když říká, že poválečné Centropeny jsou mnohem ošklivější, než válečné či předválečné modely.

Spona je pružná, ale ne křehká, vršek víčka vyplňuje mírně zašpičatělá, odšroubovatelná koncovka, u ústí víčka najdeme elegantní zlatavý prstenec. Úchop pera přechází rovnou v překryt hrotu, který je nepozlacený. Zde jsem musela také trochu zasáhnout a hrot „doladit“ pomocí MicroMesh plátýnek. Teď už tedy píše dostatečně hebce. Šířku bych hodnotila dle moderních měřítek jako M. Za úchopem trůní široké okno, kde vidíme kolik inkoustu nám zbývá do konce. Je už dost matné a poškrábané, přesto skrz něj vidět je.

Tělo pera je zakončeno černou krytkou, pod níž je schován otočný závit, který pohybuje vnitřním pístem. Ten po riskantní operaci funguje tak jak má.

Je paradoxem, že objevujeme úžasnou, ale v moderní době skoro ztracenou epochu předválečných, válečných a poválečných per, která jako kdyby se s nástupem socialismu doslova vypařila. Jako bezesporu hořkou tečku za dnešním článkem ještě přidávám příběh firmy J.Brod a spol., kterou fatálně poznamenala nejen druhá světová válka, ale i vítězství dělnické třídy. Přesto bych ráda skončila optimisticky. Modelu 2030 je jedenasedmdesát let a přesto se tato pera mezi sběrateli objevují, jsou opravována a používána. Což si myslím, že by se pánům Polákovi s Lukeslem náramně líbilo.

Senator Regent – nenápadná poctivost




Německá značka Senator sice není tak známá jako titáni typu Montblanc, Kaweco nebo Pelikan, přesto vyráběla kvalitní plnicí pera. Objekt dnešní recenze, typ Regent, je toho důkazem. Vraťme se tedy v duchu do šedesátých let a zjistěme, čím je toto elegantní, ale trochu konzervativní pero zajímavé.

Pero se ke mně dostalo jako dar přítele Petera s drobným varováním, že dávkovač inkoustu pod hrotem nefunguje tak jak má – chvilku píše dobře, chvilku pouští do stopy extrémně moc inkoustu. OK, řekla jsem si a pár dní jsem nechala pero tak jak leží a běží, dokud mne nenapadlo vyndat hrot a dávkovač ven, vyčistit a opatrně, ale pořádně ho zarazit zpátky. Od té doby se problém s pliváním inkoustu neobjevil a já mohla vychutnávat devizy tohoto vínového psacího nástroje.

Můj Regent je vyveden ve vínové barvě, velmi podobné „burgundy red“ u Montblancu Classic. K dostání jsou i varianty zelená a černá, tuším, že jsem viděla i modrou. Spona je elegantní s vyraženým názvem výrobce a celý vrchlík nad ní je odšroubovatelný, pokud byste náhodou sponu zlomili, ale opravdu netuším, co byste museli dělat, aby se vám to povedlo, přijde mi dost tuhá a bytelná.

Regent disponuje integrovaným pístovým systémem, který funguje na sto procent. Otočný závit je schovaný pod odšroubovatelnou zadní částí těla, kdy musím ocenit řemeslné zpracování, protože když kryt zašroubujete, není ani památky po nějaké spáře. Nejvýraznějším prvkem pera je krásné, široké inkoustové okno, kde vidíte, kolik vám zbývá „šťávy“ do konce.

Pero je osazeno „jen“ Iridium Point Germany hrotem, tedy klasickým ocelovým, ale ten je hebký a velmi sympaticky mokrý. Můj kus má šířku hrotu M. Mírně pruží, takže při tahu dolů dokáže udělat širší linku, ale jako semiflex nebo dokonce flex bych ho asi neoznačovala.

A cena? U mého kusu nemohu soudit, neb jsem ho dostala darem, ale na eBay se cena modelu Regent pohybuje kolem jednoho a půl tisíce korun a výš, přičemž máte šanci koupit celý set včetně dobového inkoustu a příslušenství.
Pokud tedy chcete starožitné pero, ale zároveň s ním chcete psát a vyžadujete, aby se vám během provozu nijak fatálně nepokazilo, je Senator Regent dobrou volbou. Designově sympaticky konzervativní, spolehlivé a s klidným srdcem mohu říct, že jako startovní pero do vaší budoucí starožitné kolekce by to nebyla špatná volba.

Centropen Barclay 1306 a verzatilka – do kapsy či do dlaně




Dnes si představíme rovnou tři kousky z padesátých let minulého století – kapesní plnicí pera Centropen Barclay 1306 plus versatilku, kterou jsem s jedním získala v krásném setu.

Šperkařský podnik Kovotep Praha (1954-1957), jehož název se skví na obalu onoho setu, vznikl v době celostátního znárodňování a to nepřekvapivě sloučením soukromých kovotepeckých firem. A právě tento podnik měl na starosti zdobení kovových variant jinak běžných celuloidových či bakelitových per, zvaných Barclay. Existovaly verze z ryzího stříbra, ale i hliníku, buď též ryzího, nebo se zlatým nádechem a i různých velikostí. My si dnes obhlédneme modely nejmenší, doslova trpasličí, označené číslem 1306. Dokonce i toto trpasličí pero existovalo i v klasické, černé verzi.

Jako první si prohlédneme set rytého plnicího pera a verzatilky, které jsou vyrobeny z hliníku. Zabaleny byly v dvoumístném rudém pouzdře s nápisem Kovotep Praha. Obě psací potřeby jsou gravírovány tenkými svislými a přetínány silnějšími vodorovnými proužky. Verzatilka je stiskací, ale nemá šroubovací tlačítko a v něm skryté krouhátko, jak jsme bývali zvyklí u větších kousků ze školy. Špice se odšroubovává a odkryje nám celý mechanismus posuvu tuhy. Ten je bezproblémový a funkční, což je u starších kousků vždy důvod k radosti. Nad stiskacím tlačítkem je pohyblivý, jemně gravírovaný úchyt modrého střapečku. Verzatilka píše velmi pěkně, ale vzhledem k nedostatku takhle malých tuh si ji budu muset šetřit.

Druhým kouskem ze sady je stejně designově řešené plnicí pero Centropen Barclay 1306, maličký, ale plně funkční kousek. Osazen je čtrnáctikarátovým hrotem Ripet, který po odborném zásahu píše hebce a nevynechává. Plnicí systém je stiskací, zakončen malou skleněnou nádržkou na inkoust. U tohoto pera se odšroubovává pouze spodní část krytu těla, kde je schován právě onen rezervoár. S výdrží nelze čekat žádné zázraky, tohle pero je hlavně reklamní suvenýrek, takže mnoho stránek s ním nepopíšete.

Sólová 1306 se od té v setu liší na první pohled daleko víc, než by se zdálo. Jistě, absence ozdobného střapce je patrná hned na první pohled, ale rozdíly jsou i pod víčkem a tělem. Zatímce první pero mělo zlatý Ripet, zde je „jen“ Centropen Iridium velikosti 32, který ale také píše velmi uspokojivě. U tohoto pera se odšroubovává celý kryt těla, ale systém pod ním je zcela totožný s první 1306. Také funguje tak jak má, ale opět, výdrž je minimální, tak den dva, když s ním napíšete jen pár větiček. Jak set, tak druhé pero jsem získala na Aukru za pár stovek, ale je pravdou, že onen set jsem tam už od svého nákupu neviděla, spíše jsou k dostání pouze samostatná Barclay 1306.

Nejen pera, ale i verzatilka jsou důkazem velmi vysoké rukodělné úrovně, kterou jsme si i po nástupu komunismu dokázali udržet a následovali jsme ne sovětskou, ale německou konstrukční školu. Pořád mne nepřestane fascinovat, že právě v padesátých letech, době kolchozů, politických procesů, zlodějské finanční reformy a malých či větších lidských tragédií se u nás vyráběla jedna z nejkrásnějších československých plnicích per a i Barclay 1306, které člověk schová v dlani, mi tuto fascinaci jenom prohlubuje.

Papi pen Blue Hyacinth a Blue Brava – vysocháno na přání

Bylo nebylo, v jedné facebookové skupině se sešla banda nadšenců, které jistý šikovný člověk, říkejme mu třeba papi, nabídl, že vyrobí pera. Účastníci tohoto podniku si vyberou materiál, z kterého chtějí, aby pero bylo, taky hrot, co se barvy a šířky stopy týče, penízky se přesunou a bude se čekat, jak to všechno dopadne, přičemž zprávy z bojiště jsou v ceně.

On už ten výběr je věc naprosto neuvěřitelně pekelná, zvlášť když je k mání taková paleta vzorů a barev jako tady. Takže počítejte s tím, že pokud do takového dobrodružství půjdete, s výběrem strávíte několik hodin. Bez přehánění. Pak ještě hrot, který se vybíral zde. Hroty JOWO jsou dostatečně solidní a dobře zpracované, aby tam nehrozilo riziko nějakého nepodarku a velikost 6 je dostatečně rozměrná na to, aby v masivním peru nevypadala nepatřičně. Čerstvě jsou k výběru i barevné varianty, i když ty mohou působit dost kolotočářsky.

Jelikož je mou oblíbenou barvou modrá, volby automaticky padly tam. Po tvrdém boji jsem si vybrala materiály Blue Hyacinth a Blue Brava. Upřímně, jen jsem si vybírala hezké vzory, takže mne celkem překvapilo, jak v reálu opravdu ty materiály vypadají a chovají se. Zkrátka a dobře, nakonec můžete dostat příjemné bonusy navíc.

Blue Hyacinth je totiž nejen částečně perleťový, ale i poloprůhledný, takže je vidět do víčka, jak se tam otáčí hrot, když šroubujete. Je to blbinka, která nemá na funkci vliv, ale já se na ni hrozně ráda koukám. Blue Brava mne prvně zklamala, protože je oproti obrázku hodně tyrkysová, jenže taky oplývá perleťovým nádechem, vzor vypadá jak rozbouřené moře a na určitých ploškách přechází až do zelena. Paradoxně jsem z ní nakonec mnohem víc uchvácená než z Hyacinthu.

Pero má krom kovového hrotu i kovový úchop a prstenec se závity na víčku, takže je to celkem pořez. Tvar je jednoduše válcovitý, bez spony či rollstopu, což mi nevadí, protože je obě nosím v pouzdře a ta stručná tvarová čistota se mi zkrátka líbí. Čeho jsem se trochu bála, je výrazný schod mezi tělem pera a úchopem, ale zjistila jsem, že mi při psaní nevadí a nepřekáží. U obou per víčko na tělo nenasadíte a to pro mne byl zprvu trochu nezvyk. Jsou však dostatečně velká, že s nimi nemá problém ani velká mužská tlapa (ozkoušeno tátou), takže jediné, na co si třeba dát pozor, je víčka neztratit.

Hroty jsem si vybrala F (šedý) a M (černý), ovšem první už jsem si upravila ke komfortu svému a tak nemá tenkou stopu ani náhodou. Oba hroty píšou skvěle a velká výhoda je, že si můžete klidně další přiobjednat a měnit si je podle nálady.

Papi pera jsou tak skvělá nejen na psaní, ale i na kochání se a chlubení ostatním, hodně oceňuji možnost si vybrat jak materiál, tak hrot doslova na míru, což u českých výrobců není až takovou samozřejmostí. A jestli si myslíte, že jsou to poslední custom pera od papiho, která v mé sbírce zakotví, tak správně tušíte, že nebudou.

Pilot Petit – veselý trpaslík

Další pero ukořistěné na eBay, protože není, a osobně to prostě nechápu, u nás k sehnání. Pilot Petit je jedním z tzv. kapesních per. Vejde se vám nejen u kapsičky u košile, ale i té u džín (osobně vyzkoušeno). Navíc je k mání ve spoustě krásných, veselých barev.

Já jsem si trochu nezvykle vybrala oranžovou verzi. K ní jsem ještě dostala tři bombičky stejné barvy. To je hodně fajn krok, protože se tu neprodává jak samotný Petit, tak i krátké pilotí bombičky. Aby to totiž nebylo tak jednoduché, evropské Piloty a asijské Piloty mají trochu jiný tvar bombičky a otvoru v samotném peru.

Petit patří mezi tzv. demonstratory, či transparentní pera. Jsou v nich tedy průhledné části, které v běžném peru nevidíte. Hlavně se to týká dávkovače inkoustu pod a za hrotem. Kromě těla hrotu se šířkou F jsou všechny části Petitu plastové, a to včetně trubičky, která přivádí inkoust k hrotu. Hrot pera je velice stručný, ale proč plýtvat na víc, když to není potřeba. Píše příjemně, ale není úplně jemný, občas i škrábe. Není to však nic katastrofálního.

Tělo Pilotu Petit je malé a buclaté. To znamená, že vy, kdo máte silnější, či delší prsty a větší dlaně, nebudete moci psát s Pilotem Petit bez víčka nasazeného na těle. Teprve pak dostává toto pero délku, která je akceptovatelná pro většinu lidí. Velmi hezkým a i praktickým prvkem je systém, díky kterému víčko na těle pera drží. Jsou to malé výstupky po obvodu šasi pera, do kterých přesně zapadne prstencová prohlubnička na víčku pera.

Vzhledem k tomu, že je pero plastové, i spona je z tohoto materiálu a tak bych si s ní být vámi moc nepohrávala. Ne, že by se rozsypala při prvním dotyku, ale tady ztrácí pevnost na úkor pružnosti.

Pilot Petit může být takzvanou „kápézetkou“ v oblasti plnících per. Díky plastům vám nebude trhat kapsu, přesto dobře píše a díky ceně lehce nad dvě stovky je možné sehnat poněkud střelenou psací potřebu, se kterou může psát jak dítě, student, tak dospělák.

Na začátku jsem říkala, že pilotí bombičky tu nejsou k mání a že jsem obdržela tři s oranžovým inkoustem. Tak jak je možné, že v něm mám růžový Noodler´s Saguaro Wine? To vám prozradím v některém z pozdějších článků.

TWSBI Eco – naháč s velkou nádrží

Čirá plnicí pera, takzvané demonstrátory, jsou tak trochu jako pornohvězdy – ukážou se vám v celé své nahotě. Pokud jste jako děti milovali takové ty obrázky, které odhalovaly, jak co pracuje, tak demonstrátory fungují na naprosto stejném principu. Původně sloužily obchodním zástupcům pro ukázky fungování různých čerpacích systémů, dnes má demonstrátory v portfoliu skoro každý větší výrobce plnicích per. V následujících řádcích si představíme asijského zástupce čirých per – TWSBI Eco.

Taiwanská firma TWSBI má své heslo jednoznačné – inspirováno psaním. K tomu se vztahuje i název značky. První tři písmena jsou reversem čínského pojmu „San Wen Tong“, který odkazuje na památku, vystavěnou na počest třem mistrovským dílům čínské kaligrafie. Písmeny „BI“ jsou myšleny psací potřeby. Podpořena mnohaletou zkušeností v opracovávání plastů a kovů, firma TaShin Precison se rozhodla vsadit na vlastní značku plnicích per a vzhledem k tomu, že jsou velmi populární jak v Americe, tak v Evropě, učinila správně.

Model TWSBI Eco je sice z nabízených modelů nejlevnější, ale v žádném případě se nejedná o laciný šunt. TaShin Precision si zakládá na použití kvalitních materiálů, konkrétně u Eca akrylátů, které by při pádu z rozumné výšky (třeba ze stolu) nemělo prasknout. Trochu nechtěně to mám ozkoušeno, protože mi jedna z mých koček při malé chvilce nepozornosti pero shodila na zem. Přežilo, i naplněné, bez ztráty kytičky.

V balení, jež sestává z plastové krabičky schované pod papírovým obalem, najdeme krom pera i klíč k povolování pístu, silikonový gel a návod, co s těmi věcmi dělat. Před prvním načerpáním je totiž nutno odšroubovat píst, natřít jej silikonem a zašroubovat zpět, aby se zabránilo průniku vzduchu na nevhodných místech a pero tak nekapalo. Pokud tak neuděláte, může vás pod víčkem čekat dost nepříjemné překvapení v podobě malé inkoustové potopy.

Eco je zkratkou slova economy a má nabídnout hybrid mezi přijatelnou cenou a kvalitním zpracováním, neřku-li funkčností. Pero je k dostání ve čtyřech variantách – komplet čiré, s černým, bílým nebo limetkově zeleným víčkem a otáčením pístu. Já si vybrala posledně jmenovanou barvu. Je hodně výrazná a nápadná, to přiznávám, ale konzervativní barvy mám plus mínus u všech ostatních per, tak proč nezkusit změnu…

Hexagonální tvar víčka sice připomíná německé Kaweco, ale u Eca končí kulatým prstencem, takže se pero při položení kutálí, dokud se nezarazí o sponku. Ta je stručná, s výřezem uprostřed, ale dostatečně pružná na to, aby plnila funkci. Na vršku je víčko ozdobeno rudým znakem s logem výrobce. Co oceňuji, je odšroubování víčka na jeden obrat, takže zbytečně neztrácíte čas. Eco je dost velké na to, abyste psali bez nasazeného víčka. Pokud však víčko nasadíte, můžete mít lehké potíže s disbalancí, protože se bude pero díky váze navíc sklánět dozadu. O to, aby na peru zezadu víčko drželo, se stará gumový O kroužek.

Přiznám se, že při koupi na polské Penshow jsem neměla vůbec na vybranou, co se týče tloušťky hrotu, takže jsem vzala, co bylo a tím pádem moje Eco disponuje hrotem šířky B. To však není takový průšvih, alternativy se dají dokoupit. Oproti jiným modelům od TWSBI (například Diamond AL 580 nebo Vac) není odšroubovatelný, ale je možné ho vytáhnout ven. Vzhledem ke křehkosti distribuční části je třeba tuto operaci dělat pomalu a opatrně, například pokud chcete vystřídat hroty z důvodu poškození či změny tloušťky stopy. Hrot je německý ocelový od firmy JOWO, píše však dostatečně hebce a mokře. Zajímavým zjištěním ale je, že taiwanský B hrot je jakýmsi mezitypem mezi evropským B a asijským B, který bývá (například u Pilotu nebo Sailoru) o stupeň nižší, čili asijský hrot B bývá evropský M. Níže na obrázku porovnání s evropským B u pera Kaweco Classic Sport Chess. Rozdílná tloušťka hrotu je patrná.

Úchop je hladký, bez drážkování, ale zakončený nad bází hrotu drobnými růžky, které zabrání sklouznutí. Pístový mechanismus pera je po ošetření vazelínou hladký a bezproblémový. Rezervoár Eca pojme impozantních 1,78 ml inkoustu, takže jako podpisové pero na autogramiádě, či dlouhé, nepřerušované psaní, je více než ideální. Pro test jsem zvolila další kořist z polské akce – inkoust od firmy KWZ a to limitovanou edici s názvem „Liquid words“. Pero si s ním rozumí dobře, takže předpokládám i standardně dobrou interakci jak s evropskými, tak asijskými inkousty.

Taiwanský výrobce je jedním z těch, kteří do České Republiky své výrobky nevyváží, takže pokud od něj nějaké pero chcete, je třeba objednat buď v zahraničních obchodech (třeba v Nizozemsku nebo Velké Británii) nebo na eBay. Model Eco by vás měl vyjít kolem tisíce korun.

Kaweco Ice Sport – s úctou zimním sportům

Řadu Sport jsem již představila v podobě modelu věnovaného šachistům, jelikož jde ale o vlajkovou řadu německé firmy Kaweco, jeho verzí je obrovské množství. Hliníkové, mosazné, dozdobené karbonem, neprůhledné plastové a průhledné, kterému se budu věnovat v dnešní recenzi. Jako poctu zimním sportům, které miluji (obzvláště hokej a curling) jsem si je nemohla nenechat ujít.

Není překvapením, že jsem si koupila modrou verzi, protože se mi odstín této barvy, ať už u modelu Sport nebo Student zkrátka líbí. Jinak má i tento kousek stále stejné tvary jako model Classic Sport Chess, čili oktagonální víčko zdobené kovovým plíškem s logem výrobce na vrchu a krátké válečkovité tělo. V případě Ice Sportu jsou víčko a úchopová část vyvedeny v barvě, kterou si vyberete, barel, kde se skrývá bombička nebo konvertor je tentokrát z čirého plastu. Hrot u edice Ice Sport není pozlacený, ale je klasický ocelový, proto pero stojí o stokorunu méně.

Při starém je i koupě v základu bez spony, jakožto připomínka válečných let, kdy kvůli vyhlášce měly všechny německé firmy odevzdat veškeré použitelné kovy k armádním účelům. Můžete si vybrat v případě retro klipu ze tří barev (bronzová, chromová a zlatá), v případě moderního, po kterém jsem sáhla tentokrát, je k mání zlatá a chromová varianta. Upřímně, líbí se mi oba klipy.

V případě Ice Sport jsem si vybrala EF hrot, tedy nejtenčí z vyráběných. Pero píše hebce, plynule, je spíš sušší, což zase může šetřit inkoust. Místo bombiček jsem do tohoto i jeho staršího bratříčka nainstalovala miniaturní pístový konvertor, který je jak roztomilý, tak praktický a funguje bez chybičky. V transparentním těle Ice Sportu naplněný zabírá skoro celou výšku těla pera.

Je pravdou, že i když v základu stojí Kaweco Ice Sport rovných šest set korun, s pořízením klipu (retro 140,- Kč, moderní 60,- Kč) a konvertoru (doporučuji pístový za 140,- Kč, ten stiskací je celkem k ničemu) už se ale můžete dostat k devíti stům korunám. Sympatické je, že každá z těchto investic navíc je jen a jen na vaší rozvaze.
¨
Asi nebude překvapením, že mi Ice Sport sedí jak zpracováním, tak barvou a vlastnostmi při psaní. V plastovém provedení jde stále o lowcostové modely, kovové a měděné už jsou dražší, tím pádem ale i reprezentativnější. Pravdou je, že takový AL Sport ve Stonewashed Blue by se mi líbil, to už by byla investice lehce pod dva tisíce.