Pár slov o dostupnosti aneb sypání soli do otevřených ran (1) – plnicí pera

V dnešním článku se budu věnovat plnicím perům, která stojí za pozornost, ale nejsou dostupná v ČR. Jejich dovoz buď znepříjemňuje zaoceánská přirážka nebo rovnou nemožnost z dotyčného obchodu importovat k nám. Naštěstí se velká část uváděných značek dá sehnat v evropských e-shopech a tak se žal trochu tlumí. Snažila jsem se vybrat výrobce, jejichž pera jsou cenově dostupná i pro průměrně vydělávajícího jedince.

TWSBI

TWSBI

Začneme tchajvanským výrobcem, jehož absence na českém trhu mne mrzí asi nejvíc, protože jde o velkokapacitní, cenově velmi příznivá pera s velikou oblibou mezi zákazníky. TWSBI vyrábí jen hrstku modelů – Classic, Diamond 580, Diamond 580 AL (v mini a standardní velikosti), Eco a Vac. Svoje zákazníky si získává tím, že vyrábí časově omezené barevné mutace (ponejvíce u modelu Diamond AL a AL mini), pera osazuje kvalitními německými hroty Jowo a nabízí zajímavou škálu šířek hrotů plus zpracování z kvalitních plastů. Jako poslední krok zvolilo TWSBI inovaci, kdy na trh vypustil model Eco – T, které tvarově vylepšuje již osvědčený koncept původního Eca. Dobrou zprávou je, že je dostupné v Evropě, ať už v Polsku například u www.f-pen.pl nebo v Holandsku u https://www.lacouronneducomte.nl/ a určitě je na starém kontinentu ještě víc prodejců, kteří TWSBI mají v nabídce.

Conklin

Conklin

Sedm typů per plus limitované edice – to je portfolio, které nabízí americká firma Conklin. Sice má v logu rok založení 1898, ale není to ta samá firma, jako na začátku. Původní končí v polovině padesátých let, následovník vzniká až po roce 2000. I tak jsou to pera velmi oblíbená, hlavně modely Duragraph a All American, jako poslední si srdce psavců získala limitovaná číslovaná edice Duraflex. Krom toho nabízejí i pera Mark Twain s obloukovým plněním, což je mechanismus, který už je v současnosti velmi málo k vidění a jen podtrhuje retro smýšlení výrobce. Jejich plusy jsou příznivá cena klasických typů, využívání krásně vzorovaných akrylátů a opět příjemná nabídka šířek hrotů včetně kaligrafických. Mé srdce zaplálo pro oranžový All American a tak doufám, že letos obohatí moji sbírku, i když budu muset nakupovat u přespolních, což ale naštěstí díky tolika lidmi nenáviděné Evropské Unii půjde bez problému.

Edison

Edison

Ještě bohatší nabídku má opět americká firma Edison, založená roku 2007. I přes takové obchodní mládí si Edison získal velkou popularitu, a to opět díky velmi rozmanitým barvám svých per, dobrým hrotům a výrobkům se zabudovaným čerpacím mechanismem za rozumnou cenu. I Edison se dá sehnat v Evropě u různých prodejců, například v mém oblíbeném holandském obchodě, takže úplně bez šance člověk není, jen tam najde pouze základní modely. Edison Vám sice dokáže v mnoha ohledech personalizovat dotyčné pero na velmi zajímavou úroveň, od hrotů po klasické psaní až po potřeby psaní ozdobného, mnoho těchto možností je možných objednat jen na stránkách výrobce, mezi klasické prodejce se vůbec nedostanou. Portfolio hrotů je také štědré i co se materiálů týče, můžete si koupit pero s obyčejným ocelovým hrotem až po variantu z osmnáctikarátového zlata. Samozřejmě si za to zákazník ale náležitě připlatí. Mně osobně se moc líbí tahle jantarová varianta.

Karas Kustoms

Karas Kustoms

V Americe, co se týče domoviny zmiňovaných značek, se zdržíme ještě déle. Firma Karas Kustoms vyrábí prioritně kovová pera, ať už z klasické oceli nebo mosazi či mědi a drží se pravidla, že méně znamená více. Nabízí tři typy per, ale v mnoha barevných variantách. Hrot si v základu můžete vybrat buď ocelový nebo titanový. Druhý zmiňovaný ovšem cenovku pera navýší o čtyřicet dolarů. Základní kolekce od KK se cenově potuluje mezi osmdesáti až sto pěti dolary, což je cenovka, která je opět zahrnuje do kategorie velmi přístupných per i pro běžného smrtelníka. Přímo na stránkách výrobce je portfolio nabízených věcí mnohem zajímavější, krom klasických per jsou opět k mání tzv. signature pens, kde je nabídka hrotů setsakra štědrá. Už v základu se takové pero vyhoupne nad sto šedesát dolarů, výběr hrotu opět může cenovku nafouknout. Co se mně osobně na KK perech líbí je ten nepokrytě industriální design, který korunují dva masivní šroubky, které přichycují sponu k víčku a pěkné gravírování. Krom klasicky vzrostlých per se dají koupit i kapesní varianty nebo s tzv. stonewashed povrchovou úpravou, která se používá třeba i u džín – prostě dotyčnou věc vyperete s kameny. Není ani problém dokoupit nějakou součástku, která se pochroumala nebo totálně poničila. Bohužel v Evropě jsou Karas Kustoms pera zatím nedostupná a pokud chcete přeci jen jeden kousek vlastnit, doporučuji přímo e-shop výrobce.

Tactile Turn

Tactile Turn

Na model Gist jsem pěla ódy tady a na mém názoru se nic nezměnilo. Původně kickstarterový projekt se rozrostl ve velmi sympatického výrobce per s jasnou myšlenkou praktických, nepřezdobených per pro odolné lidi. Tactile Turn získává body hlavně kombinovatelností různých materiálů jak na těle pera, tak co se týče hrotu.

Noodler´s

Noodlers

Malá americká manufaktura vyrábějící jak pera, konkrétně čtyři typy (Ahab, Konrad, Nib Creaper a Neponset) a velkokapacitní inkousty zahrnující jak klasické barvy, tak specialitky jako inkoust viditelný pouze pod UV lampičkou. Krom krásných akrylátů, které Noodler´s používá pro výrobu, jsou tato pera velmi žádaná kvůli tzv. flex hrotům, po kterých lidé šílejí už pěknou řádku let. Model Ahab je velmi levný (lehce nad dvacet dolarů), ale dle referencí mých přátel je jeho flex hrot dost tuhý a pro komfortnější hrot se člověk musí poohlédnout po dražších modelech, nejlépe po Neponsetu. I tak může být koupě sázkou do loterie, protože se může stát, že pero nebude psát dobře nebo nebude psát vůbec. Což by byl při dovozu z Ameriky dost troufalý risk, ovšem Noodler´s je v nabídce britského Purepens.com a cenová investice by nemusela tolik bolet, jen by si měl člověk pospíšit, protože po Brexitu to bude asi větší svízel. Ale upřímně – pokud hledáte fakt dobré pero s příjemným flex hrotem, Noodler´s je ověnčený dost neopodstatněným hype a bude lepší pátrat u jiných výrobců.

BENU pens

Benu

Pokud máte rádi fazety a flitry, bude pro vás nabídka ruského výrobce BENU Pens rájem na Zemi. V nabídce tohoto výrobce jsou čtyři typy, a to fazetová Briolette, Chameleon, Essence a trpasličí Minima, všechny doutníkového tvaru plus kónické Supreme. Cenově se pera pohybují od padesáti devíti do sto šedesáti devíti euro za kus. Dle recenzí zahraničních penvlogerů jsou funkčně velmi solidní, ale co se týče designu, je jim často vytýkán malý hrot a tenký úchop vzhledem k masivnímu zbytku pera. Nejmenší kontrast v tomto vidím u kapesní Minimy. Celkově tato pera vnímám jako roztomile nevkusná, což však neberte jako zápor, pokud se někomu z mých čtenářů zalíbí, jen do toho, navíc k modelu Briolette je možné si dokoupit za pětadvacet euro svítící podstaveček. Opět v tomto odkážu na mé oblíbené Le Couronne du Comte.

Monteverde

Monteverde

Opět americká firma, která nabízí opravdu velmi bohatou škálu typů, od decentnějších po veselé barevné. Za velmi povedenou považuji kolekci věnovanou významným horám světa, elegantní Invincii nebo odvázanější Regattu či superlevnou transparentní Monzu. Bohužel v Evropě se Monteverde shání hodně svízelně. Už měsíce toužím po modelu Impressa v bílomodré mutaci, která se však už pomalu vyprodává a za konkrétními nabídkami je nejlepší zajít na eBay.

Fountain Pen Revolution

FPR

Pokud jsem haněla flex hroty u Noodler´s, je fér nabídnout adekvátní alternativu. Tím je model Himalaya od indického výrobce se zkratkou FPR. Ne, že by k mání nebyly ještě další modely jako třeba levný Jaipur či decentní Darjeeling, ale přeci jen Himalaya vypadá lépe, a i když stojí víc než Jaipur, pořád má velmi příznivou cenovku osmadvaceti euro. Největší devize je však v možnosti si za pouhá tři eura poručit velmi slušný flex hrot, určitě mnohem pružnější než u Noodler´s Ahab. Himalaya se navíc vyrábí jak v syrově ebonitových verzích, tak v barevnějších, akrylátových. U Le Couronne du Comte je navíc úžasná možnost si pořídit Himalayu za poštovné standardně náležicí inkoustům a zápisníkům, jen ji nedostanete v krabičce. Ovšem flex hrot jde samozřejmě přikoupit i k levnějšímu Jaipuru.

Pera pro lidi luxusem posedlé

Vždycky mne pobaví popisky prodejců per, kteří dokážou jako luxusní označit něco, co do této sorty opravdu nepatří. Pokud máte přeci jen prostředky udělat si radost nějakým luxusnějším kouskem, níže uvedu pár značek, kde se takové úrovně dočkáte. No a my s prázdnějším měšcem se můžeme aspoň drobátek pokochat.

Pera s tzv. maki-e úpravou povrchu, což je starodávná japonská tradice, jsou neskonale drahá a neskonale krásná. Za zmínku určitě stojí AP Pens, takto upravené kousky od Sailoru, případně urushi od Faggionata a další a další možnosti, kterých jsou po internetech mraky. Stačí zadat do vyhledávače heslo „maki-e“ a „urushi“. A jak se takové maki-e pero vyrábí? Koukněte sem. A recenze na jeden takový kousek čeká zde.

Lidé jsou často naprostí blázni do limitovaných edic. V tomhle je určitě nejnápadnější Montblanc, který věnuje své limitky různým osobnostem od literárního, politického přes hudební svět a dál. Některé se povedou, některé ne, ale to už záleží na vkusu každého člověka. Bezesporu barevně nejbláznivější speciální edice je věnovaná Beatles, limitka je decentnější a mnohem, mnohem dražší. Speciálky se většinou na trhu drží déle, limitky jsou časově ale více kusově omezeny. Zajímavé kousky vypouští do světa i italské Visconti, limitované edice vycházející z modelu Homo Sapiens jsou velmi krásné. Velmi pěkné má i německý Pelikan, například řada věnující se divům světa je opravdu neskonale půvabná. A taky pěkně drahá.

Montblanc Miles Davies

London Fog

Zatímco Visconti můžeme označit jako Ferrari ve světě per, a německý Montblanc budeme přirovnávat k Mercedesu, David Oscarson je nefalšovaným Rolls Roycem. Superdrahá a superluxusní, to jsou pera od tohoto výrobce. Nejlevnější modely seženete od dvou tisíc dolarů, nejdražší za cenu solidního domku. Taková pera jsou už hlavně díky použitým materiálům investicí do budoucna než psacím nástrojem, ale i svou základní funkci by měla zastávat na výbornou.

David Oscarson

Stejně jako pera, tak i inkousty u nás nejsou dostupné v takové šíři, jaké by mohly a této tematice se budu věnovat v dalším díle.

Pelikan Edelstein – tekuté drahokamy




Pěkné pero potřebuje pěkný inkoust a pokud jsem spokojena s určitou značkou, proč jí nebýt věrná i co se inkoustů týče? Proto se dnes podíváme na inkousty Pelikan Edelstein – prémiovou řadu německého výrobce.

Barvy řady Edelstein jsou inspirovány tím nejbarevnějším z nerostných pokladů planety Země, a tak jsou tyto inkousty pojmenovány po drahokamech a polodrahokamech. Můžete tak psát onyxově černou, safírově modrou, od loňského roku i barvou kouřového křemene. Barevných variant je i s letošním olivínem patnáct.

K dostání jsou jak v dlouhých bombičkách, tak v reprezentativních lahvičkách. Náplně jsem už měla možnost vyzkoušet, koupíte je v krásné kovové krabičce po šesti kusech. Lahvičky jsou ovšem mnohem reprezentativnější a mnohem objemnější. Samozřejmě, že i násobně dražší.

Inkousty Edelstein jsou baleny v papírové krabičce s molitanovými výstelkami, což je skvělé jištění při exportu. Mimochodem – inkousty se nesmí přepravovat letecky, jen povrchovou a vodní dopravou. Samotné lahvičky jsou obdélníkové, z masivního skla a velmi reprezentativní, takže dostanete hezký doplněk na stůl a smrtící zbraň v jednom. Já mám k dispozici barvu Smoky Quartz, získanou při loňském Pelikan Hubu a Sapphire, se kterým jsem měla už tu čest skrz náplně.

Lahvička Edelsteinu stojí přes čtyři sta korun a jen atraktivními barvami a padesátimililtrovým objemem se taková cenovka těžko omluví. Proč má vlastně smysl kupovat drahé inkousty?

Většinou proto, že jsou vyrobeny z kvalitnějších ingrediencí, než jsou ty levnější a konkrétně u Edelsteinů jsou to ještě speciální přísady, které zajišťují hladké psaní (tedy inkoust nevysychá a nehrudkuje, jak se mi stává třeba u hnědých a oranžových inkoustů Diamine) a starají se o vnitřní mechaniku pera. Zkrátka a dobře, něco jako když tankujete benzin s aditivy. A pokud máte pero za x tisíc, což je třeba u modelů Souverän od Pelikanu záležitost běžná, určitě do nich nebudete cpát levné inkousty. Jasně, pero by psalo i s Koh-i-Noorem za šestnáct kaček z papírnictví, ale výsledek by asi žádná sláva nebyl. Proto jsem dvoustovku i dvěstěpětku natankovala Edelsteiny, hned jak to bylo možné. Navíc jsem bombičky i lahvový Smoky Quartz vyzkoušela i ve veteránech a potykal si s nimi velmi obstojně.

Navíc jsou inkousty Edelstein velmi často vypuštěny do světa i s plnicím perem ve stejné barvě. Svět se tak dočkal akvamarínového či ametystového modelu M205 a M200 v barvě dýmového křemene, která byla limitovanou edicí pro loňský rok. A když si to propočítáme, tak objem rezervoáru modelu Pelikan Classic M200/205 je 1,2 ml čili při padesáti mililitrovém objemu stačí jedna lahvička na skoro dvaačtyřicet načerpání, přičemž mililitr inkoustu stojí 8,18,- Kč. Není to levný pohon pro pera, ale je zkrátka kvalitní. Proto si s největší pravděpodobností časem pořídím ještě další inkousty z této řady.

Centropen 10012/10014 (1953/1954) – Perleťová padesátá




Zatímco lidé se v padesátých letech po počáteční euforii z nástupu nové síly k moci pomalu propracovávali k deziluzi, podpořené vykonstruovanými politickými procesy a v roce 1953 zlodějskou měnovou reformou, Centropen v Dačicích, nyní už národní podnik, dál dělal to, v čem byl nejlepší.

Vyráběl psací potřeby a mezi nimi i plnicí pera.

Kulatých tvarů se pera od Centropenu nezbavila po celá padesátá léta. K drobným inovacím ale přeci jen došlo. Modely 10012 a 10014 už hýřily mnoha barevnými vzory. Zelené, červené, modré, hnědé, šedé… k mání byly jak perletově vzorované, tak i decentně pruhované, či snobárna nejvyššího kalibru – stříbrná Barclay pera, pro nemajetnější bylo možno zakoupit hliníková. Ovšem tvarově si oba prvně zmiňované typy doslova z oka vypadly, jen 10014 je o kousíček větší a i rozměry transparentních vršků víčka a těla se liší. Plus pokovení hrotů. Spona je totožná s modelem 10010 – oválná plastová. Modely 10012 s jedním prstencem dnes nejsou téměř k sehnání, s největší pravděpodobností potkáte totožné víčko, co se týče zdobení, jako u 10014, čili s jedním silnějším a dvěma tenčími prstenci. Na těle per je vyrytý název výrobku, typ a pořadové číslo výroby. Ty zlacené nejsou, ale bývaly.

Krom přenádherného vzoru na celuloidových částech jsou velmi líbivým prvkem transparentní konce, které jsou lemovány tenkou červenou linkou.

Co ale mají obě pera takřka totožné, jsou útroby. Obě pera jsou vybavena pístovým čerpacím mechanismem, obě byla z tohoto pohledu nepoškozena.

A jak tahle smečka píše?

Po pár peripetiích se ve všech perleťových uhnízdil klasický ocelový hrot velikosti 42, který píše dost hebce na to, aby člověka neomrzelo pera brát opakovaně do ruky.

A cena? Pro pero v opravdu top kondici si připravte pár tisíc.

Hodíme se k sobě, miláčku? aneb pár slov ke kompatibilitě




Myšlenkou, že by snad do plnicího pera nacpali kaligrafický inkoust, své čtenáře urážet nehodlám. Přesto mne však za těch pár chvil, co plním pera inkoustem k tomu určeným, pár zajímavých překvapení potkalo a tak doufám, že tímto článkem je ušetřím ostatním, alespoň částečně.

Není bombička jako bombička

Koupíte si nové plnicí pero. Třeba na eBay. Koupíte k němu bombičky. Tady. Pak zjistíte, že ten malý špunt, co má přivést inkoust ke špičce hrotu je jinačí než profil bombičky. A ono to tam… jaksi… do háje… vůbec nepasuje! Naprostým expertem je na to japonská firma Pilot. Nejen, že u nás se určité modely jmenují ne Metropolitan ale Middle Range nebo ne Vanishing Point, ale Capless. Zakopaný pes není jen v jiných názvech, ale i koncovkách pro nasazovatelné konvertory či výše zmiňované bombičky. Proto je třeba si při koupi dávat pozor. Pokud je v peru již přítomen konvertor se správným otvorem, není problém. Pokud se ovšem konvertor rozsype nebo budete chtít koupit bombičky v tuzemských shopech k peru koupenému mimo Evropu, asi dost ostrouháte. To, co napíšu, bude znít hrozně ošklivě, ale s pery koupenými v Evropě se spletete minimálně. Pokud si koupíte něco za oceánem, zjistěte si, co písátko skutečně baští, případně berte kousky s konvertorem ve výbavě nebo s integrovaným plněním. Většina evropských značek ale razí rovnostářský režim a prodává standardní evropské náplně i za velkou louží.

Pero a inkoust stejné značky? To k sobě prostě musí jít!

Haha. Jaká naivita. To jsem takhle koupila černý Parker Quink, napojila jím starožitný Parker 61 a… vono to nepsalo. S řidšími inkousty od Diamine pero problém nemělo. Mimochodem, s černými je vůbec dost nehezká svízel. Dobrou černou aby člověk pohledal a Diamine Jet Black to v tomto případě fakt není. Já mám ty inkousty hrozně ráda, bez uzardění je cpu i do starožitných per, ale černá není sytě černá ani omylem. Nejlepší černou, kterou jsem měla možnost ozkoušet, byl inkoust Noodler´s Heart of Darkness, který byl darem od kamaráda Petera, ale tady ho bohužel neseženete. Dá se tu však za drobet… ok… zkrátka nadstandardní cenovku najít třeba Sailor Kiwaguro nebo Sailor Jentle Ink, ovšem mručení uživatelů je velmi pochvalné. A když už se dotýkám tématu ceny – dražší inkousty jsou jako dražší paliva. Dobře tečou, promazávají útroby pera, tolik nezasychají a jejich světlostálost je jinde než u „lowcostových“ inkoustů. Ale třeba řada 4001 od Pelikanu je skvělá (tyrkysový pořád cpu do starožitného Centropenu 10012 a okoštoval ho i Esterbrook J), jenže pak zkusíte něco z jejich řady Edelstein a už je ten dojem zase někde jinde.

Další celkem nepříjemnou svízelí je hrudkování. Zjistila jsem, že touhle lapálií trpí hlavně oranžové a hnědé inkousty od Diamine, když s perem natankovaným takovou tekutinou dlouho nepíšete. To pak musíte vzít ubrousek, hrudku z hrotu sejmout, nejlíp odkápnout nějakou tu kapku zmaru do kapesníku… a funguje se dál. Široká paleta barev je zkrátka u těchto Angličanů vykupována drobnými svízelemi, které nikoho nepotěší, ale jsou otravné. A protřepávání lahvičky shimmer inku je pak to nejmenší. Přiznám se, že jsem ještě nezkusila jejich dokumentní a výroční barvy, tak uvidíme, zdali budu překvapená, nebo rozpačitá.

Pokus – omyl…

se zkrátka stává. Při představě, že bych razila heslo: „do starožitných per jen starožitný inkoust!“ tak bych se na své poklady asi jen dívala smutně do nějaké vitrínky. Jenže já svoje pera prostě chci mít v provozu. Takže zkouším, stopuju a zapisuju si za uši, co kterému peru chutná a co ne. Třeba s polskými inkousty KWZ, které jsem si přivezla z Katovic, nemají problém ani se stařečci, ani mladíci. Jsem kacíř a do Montblanc Classic klidně zapíchnu shimmer ink od Diamine v dlouhé bombičce od Pelikanu Edelstein, do Centropenu Montblanc nebo KWZ, ve TWSBI Eco je tou dobou Diamine Apple Glory, stejně jako v zelené 10012. Většinou je tahle mezinárodní spolupráce náramně vyhovující, když ne, vypláchneme a načepujeme něčím jiným. I proto má smysl mít víc inkoustů různých značek, i když si, porovnáme-li objem standardního konvertoru a klasické lahvičky, zakládáte na dlouhodobé zásoby. Není zločin začít levnými 4001 nebo Diamine a pak to přes Edelstein, případně inkousty od Visconti a Sailor Jentle Ink dotáhnout třeba až k Pilotu Iroshizuku. Kvalitě se totiž musí přivyknout… pokud to tedy vaše pero vůbec spolkne.

Centropen 10010 (1951) – socialistický elegán




Česká firma Centropen byla založena v roce 1940 a již v prvních letech své existence začala krom jiných kancelářských potřeb vyrábět i plnicí pera. My se zaměříme až na léta padesátá, kdy začal československá papírnictví zaplavovat model 10010, kopie slavného Angličana – Parkeru 51. Koneckonců, z tohoto designu dodnes vychází kvantum levných čínských per.

Centropen 10010 jsem získala za pár stovek ve velmi žalostném stavu – celuloidový povrch byl velmi zašlý, pero mělo poškozený čerpací mechanismus a jak se později ukázalo, i zlomený hrot. Nechala jsem se nakonec přemluvit na celkovou repasi, což sice vyšlo na vysokou částku, ale při zpětném ohlédnutí toho nelituji. Pero se mi vrátilo vyleštěné, s obnoveným zlacením, funkčním čerpacím mechanismem a naprosto bezchybným hrotem.

Když se podíváme na tvar Centropenu 10010, je úsporný, elegantní a zlacené prvky razí heslo „méně znamená více“. Spona je protáhle oválná, plastová a pružná. Víčko je zdobeno jedním zlatým proužkem, ale dalo se sehnat pero i s dvěma proužky. Vršek víčka je zakulacený a propůjčuje tak peru příjemný aerodynamický tvar. Konec krytu těla pera je též kulatý, ale protáhlejší. Jeho povrch zdobí název výrobku a pořadové číslo. Zlacené prvky však po určité době opět zmatněly.

Co je na tomto peru ale nesporně zajímavé, je chování použitého materiálu. To pero používám takřka denně a po nějaké době začalo opět hnědnout. Byla jsem z toho celkem vyděšená, protože ho přímému slunci opravdu nevystavuji, ale dostalo se mi ujištění, že je to norrmální a pero časem opět ztmavne. Zatím je spíše takové legračně kropenaté, tmavohnědé až černé.

Hrot je až na špičku skrytý a jeho vlastnosti jsou naprosto vynikající. Nevynechává, krásně pouští inkoust, zanechává sytou stopu a hlavně je to ten nejhebčí hrot (tedy naprosto bez odporu a neslyšně klouže po papíře), který zatím ve sbírce mám. Díky tomu ho velmi často beru do ruky a psaní s ním si hodně užívám.

Čerpací mechanismus je pístový, přičemž píst se posunuje otáčením podlouhlého černého závitu. Po opravě je přiměřeně tuhý a zcela těsní. Cena vč. pořízení a opravy se nakonec vyšplhala na 2750,- Kč, což je věru dost, ale pero za takovou láci opravdu stojí.

Ručně vyráběná pera – láska ke psaní zkřížená s řemeslem




Na fakt, že si můžeme nechat ušít oblek nebo vyrobit boty na míru, jsme si už zvykli. Ale pokud chcete odbočit od masově vyráběných plnicích per a koupit si něco originálnějšího, máte vůbec možnost? Odpověď zní ano. I když v českých luzích a hájích byste spočítali výrobce ručně vyráběných per na prstech jedné ruky, v zahraničí jde o velmi oblíbenou a dlouholetou disciplínu. Ale pozor, i zde se nacházejí různá úskalí.

Výrobce a většinou i prodejce v jedné osobě u tohoto bezesporu zajímavého odvětví můžeme rozdělit na dvě skupiny. Na ty, kteří vyrobí celé pero ať už z akrylátu, dřeva nebo kovu doslova od A až do Z a ty, kteří si kupují tzv. kity. Většinou se jedná o kovové části pera a ručně zhotovené jsou jen víčko a tělo pera. Tam se často používají barevné akryláty, exotické dřevo a různé další kombinace. Právě díky použití kitů mohou být i ručně vyrobená pera relativně levná (třeba do dvou tisíc korun), s mírou vlastní práce vložené do výrobku pochopitelně cena roste. Drobným handicapem bývá, že jsou pera již vyrobena, často osazena obyčejným IPG (Iridium Point Germany) hrotem a bez možnosti si zvolit šířku stopy. Ale jsou i výrobci, kteří udělají pero doslova „na přání“. Vyberete si vzor a barvu materiálu, šířku a barvu hrotu a pak… čekáte, až se vám pero vyrobí. Takováhle maximální optimalizace je příjemná, ale samozřejmě sáhnete hlouběji do peněženky.

Tactile-turn-gist

Dobré je si i na YouTube najít recenze (byť většinou v angličtině) na handmade pera, jejich kvalitu, zpracování, cenu a dostupnost, protože co si budeme říkat, cena per od výrobců z USA nabobtná ještě o poštovné a clo. I bez těchto dodatečných nákladů jsou občas ceny přemrštěné a je třeba pozorně vybírat a promýšlet, případně se poradit s někým zkušenějším, například na tematickém diskusním fóru.

Karas-kustoms

Stejně jako svět starožitných a moderních per, je i ten okolo ručně vyráběných kousků fascinující a zajímavý, ale i plný pastí a ošemetností. Níže připojuji seznam vybraných (jistě je jich po světě víc) výrobců handmade per z různých koutů světa, kde zjistíte, že někteří krom plnicích per vyrábějí i pera kuličková či jiné vychytávky například do domácnosti nebo jenom na ozdobu. Jednoho českého výrobce jsem vynechala a to z důvodu, že se mu budu věnovat v samostatném článku – recenzi dvou per, která jsem si od něj nechala vyrobit.

Čeští výrobci

http://peranovak.cz/

https://www.fler.cz/ceska-pera

www.kayu.cz

Irsko

http://www.donegalpens.com/

USA

https://karaskustoms.com/

https://www.pensbyron.com/

https://www.lanierpens.com/

http://www.handhpens.com/

http://www.fountainpenstudios.com/

https://www.djwooddesigns.com/

https://scriptoriumpens.com/

http://www.jcwoodpens.com/

https://www.cadillacpens.com/

http://www.kingpencraft.com/

http://www.jebspens.com/

http://www.broadwellstudios.com/

http://www.oceanviewhandcraftedpens.com/

http://www.tactileturn.com/

Japonsko

http://www.nakaya.org/en/

Indie

http://stores.ebay.com/rangahandmadepens

Imperial (40. léta) – napsáno sklem




Dnes vám představím zajímavého veterána, kterého jsem získala na Vánoce roku 2015. Jedná se o Imperial z válečných let, vyrobený v Pardubicích. I když se sama pofiderním vlastencům dost často směji, zatím se ve vyhledávání starožitných kousků specializuji hlavně na pera československá. Tohle je nejstarší z nich, čilý sedmdesátník zelené barvy se skleněným hrotem. Tato pera se prý používala jako průpisová, protože vydržela větší tlak rukou. A samozřejmě, na rozdíl od klasického hrotu, není co rozskřípat.

Na první pohled vypadá pero velmi decentně. Tmavozelený vzor na celuloidových částech je díky restaurátorskému umu předchozího majitele sytý a kontrastní i po mnoha desetiletích od data výroby. Koncové části víčka a těla pera sice drobet zašly, ale aspoň mi to připomíná, kdy se tenhle střízlík opravdu narodil. Je to zasloužená historická patina. Předpokládám, že kdysi byly černé, nyní zhnědly.

Spona je celkem tuhá a zdobená geometrickými tvary. Víčko je ještě ozdobeno dvěma tenkými prstenci, kdysi zřejmě „zlacenými“.

Hrot pera je skleněný, opatřený drobnými svažujícími se drážkami až k otvoru, kterým vytéká inkoust ven. Ještě dnes se dají sehnat i celoskleněná pera, ale pouze jako dip pen, čili namáčecí pera. Imperial zásobník na inkoust má. Někdy se ale může stát, že starožitné pero má neopravitelný čerpací mechanismus a stejně se namáčení nevyhnete. Tak dopadlo mé druhé pero se skleněným hrotem. Hroty se vyráběly žluté, oranžové, mléčné, i čiré bílé.

Čerpací mechanismus je tlačítkový. Nad úchopovou částí je vak, který pojímá inkoust a je stlačován tlačítkem v zadní části krytu těla pera. Dnes už se takovýto mechanismus nepoužívá, narazíte spíše na pístový, nebo sice váčkový, ale se stlačením ze stran, kde je kovový kryt vaku. Starožitná pera často trpí zpuchřelostí těchto vaků.

Psaní skleněným hrotem je až šokantně příjemné, nechává šťavnatou, tmavou stopu. Jediným dlouhodobějším nešvarem je kumulace inkoustu u hrotu, když začnu psát. To řeším odsáním do ubrousku. Takže ano, psaní není bezchybné, protože se často dočkáte nějaké té kapky na papíře, ale skleněný hrot je dnes už tak neobvyklý, že to za trochu proplýtvaného inkoustu stojí.

A cena? To se liší kus od kusu, ale toto opravené a plně funkční mne přišlo na sedm set.

Pero jako součást vaší identity




Pokud už jste se napevno rozhodli, že do toho „praštíte“ a pořídíte si plnicí pero, je třeba si uvědomit, že tak získáte společníka na několik let, pokud nejste extrémně nedbalí a nezašantročíte ho hned druhý den. Proto je třeba si promyslet několik faktorů, které do výsledného nákupu a užívání pera budou bezesporu mluvit.

Cena a značka

Holdujete luxusu a i psací potřeba je součástí vašeho společenského statutu? Pak určitě začnete hned pokukovat po značkách kalibru Visconti, Montblanc nebo Omas. Nic proti tomu, ale pak si připravte několik desítek až stovek tisíc. Nenechte se obalamutit vírou v to, že jedinou luxusní značkou per, jak je již dlouhá léta proklamováno, je Parker. Už dávno tomu tak není. Ne, že by se tam pořád nenašla pěkná pera, ale ve stejné cenové hladině zkrátka vyberete i kvalitnější kusy od jiných značek, co do zpracování, tak funkčnosti i estetické hodnoty. Proto je dobré si hned zkraje stanovit cenový strop, nad který už jít nechcete. Klidně si vybírejte pero do maxima tohoto limitu. Ale je dobré si rozhodnout, jestli hledáte spolehlivého tahouna na služební cesty nebo blyštivou krásku do vitrínky.

Materiál a barva

Plast? Kov? Tvrzená pryskyřice? Nebo je libo celozlaté pero? Pokud si koupím mosazné pero, jak moc mi bude oxidovat v ruce? Laciný plast… to hned praskne. Ale zase na druhou stranu je takové pero lehké, a když s sebou člověk tahá málo věcí, tolik se nepronese.

Pokud je to alespoň trochu možné, ohmatejte si různá pera. Plastová bývají standardně hodně lehká a skladná, ale zranitelná při pádu. Bojíte se, že budete pod kovovým perem trpět, protože máte slabé nebo netrénované zápěstí? Není problém si najít štíhlejší typ. Plastová pera však v mnoha případech nejsou levnější než ta kovová. „Plasťáci“ z nižších cenových pater mívají také křiklavější barvy, i když výjimky se najdou tím i tím směrem. Třeba kovový Pilot Middle Range má ve své nejnovější edici velmi pestré barvy, zatímco plastové Kaweco Sport má i usedlejší, dospělejší barevnou škálu.

Což je další atribut, podle kterého budeme vybírat. Hlavně ženy, přiznejme si to, na barvy jsme zkrátka vysazenější, i když nemusí to tak mít všechny. Já osobně samozřejmě pasu hlavně po modrých perech, ale je-li lepší pero k mání například „jen“ ve stříbrné či černé barvě, nebráním se ani důstojnějším odstínům. Proč by se ženě nemohlo pero hodit k odstínu bot, rtěnky nebo nehtů? A na druhou stranu – proč by muselo.

Hrot a systém plnění

Jedny z nejpodstatnějších atributů. Máte rádi extrémně tenké linky? Nebo naopak silnou, šťavnatou stopu? Pak je důležité si vybrat adekvátní šířku, případně typ hrotu.

EF – extra fine (velmi tenký hrot)

F – fine (tenký hrot)

M – medium (středně silný hrot)

B – broad (silnější hrot)

BB – double broad (velmi silný hrot)

Stub – rovný hrot, na hrotu chybí kulička z tvrdé slitiny

Oblique – hrot zkosený

Fude – hrot je na konci špičky zahnutý nahoru, vhodné hlavně pro kaligrafické psaní

Flex – plátky hrotu takového pera jsou měkčí a při větším tlaku se rozevřou, přičemž nechávají na papíru širší stopu

Samozřejmě platí, že čím silnější hrot, tím více vynikne případná barva inkoustu. Ale pokud někdo píše drobnějším, uzavřenějším písmem, zřejmě bude pást po tenší lince, zatímco rozmáchlejšímu písmu to bude ladit se šťavnatou, silnou stopou. Opět je třeba si tohle ozkoušet. Jak se vám jaká šířka líbí, jak působí v kontextu s vaším písmem.

Pokud jsme zmínili inkousty, je třeba zmínit i systém plnění, tedy jakým způsobem budeme své pero krmit. Většina moderních per má univerzální systém plnění. Ve vnitřku úchopové části je tyčinka, na kterou se narazí buď bombička, nebo nasadí konvertor.

Bombičky – jsou výhodnější v tom, že se s nimi neumažete, narazíte, necháte chvilku stéct do pera a píšete. Dělají se dva kapacitně odlišné typy – krátké a dlouhé. Značek a barev si můžete vybrat kvanta, i dokumentní inkoust je v těchto zásobnících k mání. Bombičky jsou vhodné na cesty a do prostor, kde si prostě nemůžete rozložit pero s konvertorem, lahvičku s inkoustem a ubrousky.

Konvertor – většinou je k dokoupení a mívá větší kapacitu než bombičky. Mínusem je, že je třeba prostor pro naplnění inkoustu z lahvičky a když vám inkoust dojde někde, kde s sebou patřičné propriety nemáte, jste nahraní. Nahrazení konvertoru bombičkou je samozřejmě možné. Konvertorů existují různé druhy – pístové, membránové, šroubovací. Též se můžete setkat s pery se zabudovaným čerpáním, ale těch je v moderní době méně, protože většina výrobců myslí na variabilitu.

Věk

Chcete si koupit nejnovější limitovanou barvu per Lamy nebo pátráte po stařičkém Parkeru Duofold? Možná se k této otázce doberete později – zkrátka přes pera moderní objevíte kouzlo těch starožitných. Tady je ale důležité si umět vybrat, nekupovat za nelidské peníze nějakou havárku, případně mít člověka, který vám za sice vyšší cenu, ale prodá pero, které je zrestaurované a tím pádem bude s největší pravděpodobností dlouho bez závad. Starožitná pera jsou překrásná. Snoubí se v nich duch doby, kvalitní zpracování a hlavně historie, která ale nám, posledním majitelům, zůstane už nadobro skryta. A půvabná pera se nevyráběla jen v zahraničí, ale i u nás, v bývalém Československu. Výhodou je, že spousta nyní již veteránů byla ve své době obyčejnou masovou výrobou a tak je jich k mání doslova jako hub po dešti.

Vybráno? Pokud ano, nezbývá než popřát, aby vám váš nový přítel vydržel co nejdéle, vykonával dobrou službu a možná vás nahlodal ke koupi dalších vydařených kousků.

Příběh jednoho Centropenu




Na podzim roku 2015 jsem se rozhodla sehnat si své první starožitné pero. Dívala jsem se na Aukro, ale tam mne zatím žádné neoslnilo, hlavně kvůli ceně, natolik, abych podlehla. Problém u starožitných per je v tom, že jsou často nefunkční. Mají rozbitý pístový mechanismus, často pokřivený hrot a mohou být i zašlá, jako můj první kousek, Centropen 10010. Ten jsem ukořistila díky dotazu a odezvě jednoho pána za 250,- Kč. Samozřejmě byl ve špatném stavu a ten stav zahrnoval všechny věci, které jsem vyjmenovala výše. Ale já ho chtěla opravit. Takže – co s tím?

První možnost byla zkontaktovat přímo firmu Centropen. Ta sice už takováto dražší pera nevyrábí, pouze levné plasťáky pro školy, ale na specializovaném fóru jeden z uživatelů psal, že mu tam pero opravili. Měl víc štěstí, než já. Přišla mi odpověď, která mi alespoň něco objasnila, ale jinak nepotěšila:

Vážená paní,

přijali jsme Váš dotaz na opravu starého plnící pera a jen nás potěšilo, že
ještě vůbec píše.

S politováním ale musím sdělit, že ani dodání náhradního dílu ani oprava
není v našich současných silách. Toto pero se vyrábělo v 60tých letech
minulého století a podle nemnoha dostupných informací z té doby jeho výroba
byla ukončena v roce 1962.
Určitě, i kdyby tento díl byl k dispozici, z pohledu vlastností plastů a
dávné doby výroby(dochází k jisté molekulární degradaci a křehnutí, což
ostatně potvrzuje i u Vás vzniklý problém), že by byl nepoužitelný.

Je mi i osobně líto, že nemůžeme vyhovět. Je to opravdu hodně a hodně dávno.

Přeji hezké dny

Takže tudy cesta nepovede. Je vůbec jiná možnost, jak pero přivést zpět k životu?

Writing sample

Kamarád Peter, který je mým rádcem a dobrou duší ohledně plnicích per, mi říkal o pánovi, který žije v Praze a velmi pěkně mu opravil hroty jeho per. Poprosila jsem ho tedy o kontakt a pánovi hned napsala. Peter mne upozornil, ať jsem trpělivá, že může reakce chvilku trvat.

Odpověď došla hned další den. Pán je cizinec, ale odpověděl mi velmi obstojnou češtinou.

Následující sobotu, šestadvacátého září, jsme se sešli v kavárně na Floře. Dozvěděla jsem se pak, kdy bylo pero opravdu vyrobeno. Srpen 1951. Pán mi řekl, co může opravit. Buď jen pístový mechanismus, nebo celé pero za cenu, při které ve mně trochu hrklo. Ale souhlasila jsem s celkovou renovací. Říkala jsem mu, ať nespěchá a on odhadoval, že vše zvládne do listopadu.

V pátek šestnáctého října mi volal, že je pero hotové. Sešli jsme se tedy v sobotu sedmnáctého a pero mi předal.

Ta změna mi vyrazila dech. Ale nejpodstatnější opravy se udály uvnitř. Pero mělo i zlomený hrot, prasklý čerpací mechanismus. Opraveno. Navíc bylo vyleštěno a obnoveno zdobení zlatou barvou.

Takhle vypadalo, když si ho před čtyřiašedesáti lety koupil první majitel. Nebo mu bylo darováno… to už nezjistím.

Predtim

Potom

A samozřejmě tou renovací získalo pero na hodnotě. I když mne celá ta legrace stála dva a půl tisíce, neplánuju ho prodat, ale hýčkat ho a psát s ním. Protože i když je to pero z dob socialismu, je to krásný kus práce a jsem hrdá, že ho konečně mám ve stavu, ve kterém si zaslouží být.

Navíc v klubu veteránů nebude sám. V době, kdy bylo pero v opravě, se mi podařilo získat Centropen 4164 z roku 1968 a Imperial se skleněným hrotem ze čtyřicátých let minulého století. Ty však neprojdou celkovou obnovou, ale „jen“ opravou čerpacího mechanismu a případně hrotu.

Ale o těch někdy jindy.

O dopisech




Korespondence. Kdysi dávno páteř dorozumívání se mezi lidmi. Intriky skryté v zapečetěných obálkách. Milostné dopisy. Udání. Vojenské depeše. Notové zápisy, synopse povídek, konzultace nad chystaným románem. Což o to, samotné dopisy chodí pořád, proseté skrz jedničky a nuly, maximálně opatřené chladnou parafou a razítkem, jedná-li se o úřední dopisy. Psaní dopisů je pro báby a dědky, co pamatujou císařpána a nemají stejně celý boží den co na práci. My mladí na to nemáme čas. Potřebujeme přeci udělat svět lepší nebo horší, podle toho, jak na to koukáte. Naboucháme esemesku nebo e-mail a je vystaráno. Co se prudit s papírem a propiskou, nebo perem.

Už je to pár let, mnohem dřív, než jsem propadla kouzlu plnicích per a těch ošemetností kolem, kdy jsem při rekonstrukci bytu našla malou krabičku od tabáku, která skrývala poklad. Dopisy z roku 1931 od rodiny pro mladou panskou Cecilii Černou, která tehdy v Praze sloužila. Psaní byla ze Svaté Dobrotivé. Tuhle vesnici už na mapě nenajdete, nyní se jmenuje Zaječov. Tehdy ještě netušila, že si vezme mladého dělníka Jana, narozeného stejný rok, tedy 1912 a budou spolu mít dvě krásné děti, Zdenka a Janu. A ti budou mít další krásné a hodné děti, Zdeněk tři dcery, Jana tři dcery a jednoho syna. A že posledním z těch vnoučat, tak trochu nedopečeným, budu já.

Na těch dopisech je fascinující jedna věc. Každý člen rodiny, maminka, tatínek, sourozenci, popsali přesně jednu stranu malinkého formátu. Co je u nich nového, jaká byla pouť, že je pan myslivec záletník, atakdále atakdále.

Dopisy mám schované na bezpečném místě, a dokud budu živa, přísahala jsem si je opatrovat.

Nedávno jsem našla další krabičku, která byla opět plná dopisů. Tentokrát adresované mé mamince, někdy ze šedesátých let. Jelikož mi tenkrát příjemkyně seděla za zády, zdvořile jsem se optala, jestli si ty dopisy smím přečíst. Souhlasila.

Spousta dopisů od chlapců z vojny, některé už si ani nepamatovala, když jsme si pak povídaly. A taky pár od jistého Jaroslava, který se za pár let měl stát jejím manželem. Ty dopisy byly plné krásných, upřímných slov zamilovaného chlapa, který je zrovna sám u Balatonu a stýská se mu po jeho milé, sotva tam dorazil.

Nebylo tedy takovým divem, že jsem si prostě jednoho dne koupila na poště dopisní papíry, přišla domů a napsala dopis. A když jsem sehnala další adresy, bylo těch dopisů víc. Psaní dopisů beru hlavně jako terapii, po náročném dni si sednu a mám pocit, že jsem alespoň na těch pár desítek minut, než doťuknu hrotem pera poslední tečku, hájená před vším. Utřídím si myšlenky, pokud píšu první dopis, přemýšlím, co větami chci říct, pokud už odpovídám, tak zase jak chci odpovědět. Legrační okamžik nastal, když jsem ještě po mnohahodinové procházce se psy sedla ke stolu a napsala dopis. Moje myšlenky byly čisté jako křišťál a moje ruka nebyla při psaní vůbec nervózní. Alespoň se mi to tak zdálo. A můj den tím dosáhl dokonalosti.

Přiznávám, že většina přátel, se kterými si dopisuji, se mnou sdílí i kyberprostor, ale i přes to, že si píšeme téměř denně po síti, máme si co psát i v dopisech. Mám pocit, že je tím poznávám ještě lépe a hlouběji. Třeba skrz jejich rukopis. Někteří mají nádherné písmo, jiní horší, k těm se koneckonců řadím i já, ale všichni oplývají smyslem pro humor, který mi sedí. Tím, že je vyjádřený na papíře, dosahuje pro mne jakési příjemné definitivnosti. A když náhodou máte splín, v práci se vám nevede, rodina se hádá, ale vy najdete v kastlíku dopis jen a jen pro sebe… lidi, takovému pocitu se máloco vyrovná. Jsou to takové ty malé dávky optimismu, které každý člověk potřebuje jako drogu. Navíc mnohem osobnější, než chladná věta na monitoru. Výborné na nich je, že se k nim, pokud si je založíte, můžete vrátit za den, za týden, za rok…

Nebudu se bránit názorům, že to beru moc mysticky, co na tom může být, sednout si na zadek, vzít si do ruky písátko a začít něco smolit. Tak to zkuste, najděte si adresáta, napište mu něco pěkného, počkejte si na odpověď a pak si můžeme popovídat o tom, jestli to s vámi něco udělalo, nebo je to jen další přežitek, co má být zapomenutý a nevyužívaný. Mám zkrátka pocit, že ve zrychleném šílení zdejšího světa, tlakům ze všech stran a křečovitě spokojených životů by si člověk prostě měl sobecky vytvořit nějaké ty oázy klidu, které mu pomohou ten svět snést. Proto máme koníčky, proto máme vášně a nikdo nám nezakazuje si přidávat nové. Tak proč by to nemohla být korespondence. Však to není drahá záležitost, pokud si vystačíte se základem.

Samozřejmě, nemůžu vám zaručit, že váš dopis najde někdo o sedmdesát let později, kdy už zdejší servery a harddisky budou mrtvé a bude slzet nad nálezem kusu historie, který pak doběhne umístit do muzea.

Ale co když třeba ano?