Imperial (40. léta) – napsáno sklem




Dnes vám představím zajímavého veterána, kterého jsem získala na Vánoce roku 2015. Jedná se o Imperial z válečných let, vyrobený v Pardubicích. I když se sama pofiderním vlastencům dost často směji, zatím se ve vyhledávání starožitných kousků specializuji hlavně na pera československá. Tohle je nejstarší z nich, čilý sedmdesátník zelené barvy se skleněným hrotem. Tato pera se prý používala jako průpisová, protože vydržela větší tlak rukou. A samozřejmě, na rozdíl od klasického hrotu, není co rozskřípat.

Na první pohled vypadá pero velmi decentně. Tmavozelený vzor na celuloidových částech je díky restaurátorskému umu předchozího majitele sytý a kontrastní i po mnoha desetiletích od data výroby. Koncové části víčka a těla pera sice drobet zašly, ale aspoň mi to připomíná, kdy se tenhle střízlík opravdu narodil. Je to zasloužená historická patina. Předpokládám, že kdysi byly černé, nyní zhnědly.

Spona je celkem tuhá a zdobená geometrickými tvary. Víčko je ještě ozdobeno dvěma tenkými prstenci, kdysi zřejmě „zlacenými“.

Hrot pera je skleněný, opatřený drobnými svažujícími se drážkami až k otvoru, kterým vytéká inkoust ven. Ještě dnes se dají sehnat i celoskleněná pera, ale pouze jako dip pen, čili namáčecí pera. Imperial zásobník na inkoust má. Někdy se ale může stát, že starožitné pero má neopravitelný čerpací mechanismus a stejně se namáčení nevyhnete. Tak dopadlo mé druhé pero se skleněným hrotem. Hroty se vyráběly žluté, oranžové, mléčné, i čiré bílé.

Čerpací mechanismus je tlačítkový. Nad úchopovou částí je vak, který pojímá inkoust a je stlačován tlačítkem v zadní části krytu těla pera. Dnes už se takovýto mechanismus nepoužívá, narazíte spíše na pístový, nebo sice váčkový, ale se stlačením ze stran, kde je kovový kryt vaku. Starožitná pera často trpí zpuchřelostí těchto vaků.

Psaní skleněným hrotem je až šokantně příjemné, nechává šťavnatou, tmavou stopu. Jediným dlouhodobějším nešvarem je kumulace inkoustu u hrotu, když začnu psát. To řeším odsáním do ubrousku. Takže ano, psaní není bezchybné, protože se často dočkáte nějaké té kapky na papíře, ale skleněný hrot je dnes už tak neobvyklý, že to za trochu proplýtvaného inkoustu stojí.

A cena? To se liší kus od kusu, ale toto opravené a plně funkční mne přišlo na sedm set.

Pero jako součást vaší identity




Pokud už jste se napevno rozhodli, že do toho „praštíte“ a pořídíte si plnicí pero, je třeba si uvědomit, že tak získáte společníka na několik let, pokud nejste extrémně nedbalí a nezašantročíte ho hned druhý den. Proto je třeba si promyslet několik faktorů, které do výsledného nákupu a užívání pera budou bezesporu mluvit.

Cena a značka

Holdujete luxusu a i psací potřeba je součástí vašeho společenského statutu? Pak určitě začnete hned pokukovat po značkách kalibru Visconti, Montblanc nebo Omas. Nic proti tomu, ale pak si připravte několik desítek až stovek tisíc. Nenechte se obalamutit vírou v to, že jedinou luxusní značkou per, jak je již dlouhá léta proklamováno, je Parker. Už dávno tomu tak není. Ne, že by se tam pořád nenašla pěkná pera, ale ve stejné cenové hladině zkrátka vyberete i kvalitnější kusy od jiných značek, co do zpracování, tak funkčnosti i estetické hodnoty. Proto je dobré si hned zkraje stanovit cenový strop, nad který už jít nechcete. Klidně si vybírejte pero do maxima tohoto limitu. Ale je dobré si rozhodnout, jestli hledáte spolehlivého tahouna na služební cesty nebo blyštivou krásku do vitrínky.

Materiál a barva

Plast? Kov? Tvrzená pryskyřice? Nebo je libo celozlaté pero? Pokud si koupím mosazné pero, jak moc mi bude oxidovat v ruce? Laciný plast… to hned praskne. Ale zase na druhou stranu je takové pero lehké, a když s sebou člověk tahá málo věcí, tolik se nepronese.

Pokud je to alespoň trochu možné, ohmatejte si různá pera. Plastová bývají standardně hodně lehká a skladná, ale zranitelná při pádu. Bojíte se, že budete pod kovovým perem trpět, protože máte slabé nebo netrénované zápěstí? Není problém si najít štíhlejší typ. Plastová pera však v mnoha případech nejsou levnější než ta kovová. „Plasťáci“ z nižších cenových pater mívají také křiklavější barvy, i když výjimky se najdou tím i tím směrem. Třeba kovový Pilot Middle Range má ve své nejnovější edici velmi pestré barvy, zatímco plastové Kaweco Sport má i usedlejší, dospělejší barevnou škálu.

Což je další atribut, podle kterého budeme vybírat. Hlavně ženy, přiznejme si to, na barvy jsme zkrátka vysazenější, i když nemusí to tak mít všechny. Já osobně samozřejmě pasu hlavně po modrých perech, ale je-li lepší pero k mání například „jen“ ve stříbrné či černé barvě, nebráním se ani důstojnějším odstínům. Proč by se ženě nemohlo pero hodit k odstínu bot, rtěnky nebo nehtů? A na druhou stranu – proč by muselo.

Hrot a systém plnění

Jedny z nejpodstatnějších atributů. Máte rádi extrémně tenké linky? Nebo naopak silnou, šťavnatou stopu? Pak je důležité si vybrat adekvátní šířku, případně typ hrotu.

EF – extra fine (velmi tenký hrot)

F – fine (tenký hrot)

M – medium (středně silný hrot)

B – broad (silnější hrot)

BB – double broad (velmi silný hrot)

Stub – rovný hrot, na hrotu chybí kulička z tvrdé slitiny

Oblique – hrot zkosený

Fude – hrot je na konci špičky zahnutý nahoru, vhodné hlavně pro kaligrafické psaní

Flex – plátky hrotu takového pera jsou měkčí a při větším tlaku se rozevřou, přičemž nechávají na papíru širší stopu

Samozřejmě platí, že čím silnější hrot, tím více vynikne případná barva inkoustu. Ale pokud někdo píše drobnějším, uzavřenějším písmem, zřejmě bude pást po tenší lince, zatímco rozmáchlejšímu písmu to bude ladit se šťavnatou, silnou stopou. Opět je třeba si tohle ozkoušet. Jak se vám jaká šířka líbí, jak působí v kontextu s vaším písmem.

Pokud jsme zmínili inkousty, je třeba zmínit i systém plnění, tedy jakým způsobem budeme své pero krmit. Většina moderních per má univerzální systém plnění. Ve vnitřku úchopové části je tyčinka, na kterou se narazí buď bombička, nebo nasadí konvertor.

Bombičky – jsou výhodnější v tom, že se s nimi neumažete, narazíte, necháte chvilku stéct do pera a píšete. Dělají se dva kapacitně odlišné typy – krátké a dlouhé. Značek a barev si můžete vybrat kvanta, i dokumentní inkoust je v těchto zásobnících k mání. Bombičky jsou vhodné na cesty a do prostor, kde si prostě nemůžete rozložit pero s konvertorem, lahvičku s inkoustem a ubrousky.

Konvertor – většinou je k dokoupení a mívá větší kapacitu než bombičky. Mínusem je, že je třeba prostor pro naplnění inkoustu z lahvičky a když vám inkoust dojde někde, kde s sebou patřičné propriety nemáte, jste nahraní. Nahrazení konvertoru bombičkou je samozřejmě možné. Konvertorů existují různé druhy – pístové, membránové, šroubovací. Též se můžete setkat s pery se zabudovaným čerpáním, ale těch je v moderní době méně, protože většina výrobců myslí na variabilitu.

Věk

Chcete si koupit nejnovější limitovanou barvu per Lamy nebo pátráte po stařičkém Parkeru Duofold? Možná se k této otázce doberete později – zkrátka přes pera moderní objevíte kouzlo těch starožitných. Tady je ale důležité si umět vybrat, nekupovat za nelidské peníze nějakou havárku, případně mít člověka, který vám za sice vyšší cenu, ale prodá pero, které je zrestaurované a tím pádem bude s největší pravděpodobností dlouho bez závad. Starožitná pera jsou překrásná. Snoubí se v nich duch doby, kvalitní zpracování a hlavně historie, která ale nám, posledním majitelům, zůstane už nadobro skryta. A půvabná pera se nevyráběla jen v zahraničí, ale i u nás, v bývalém Československu. Výhodou je, že spousta nyní již veteránů byla ve své době obyčejnou masovou výrobou a tak je jich k mání doslova jako hub po dešti.

Vybráno? Pokud ano, nezbývá než popřát, aby vám váš nový přítel vydržel co nejdéle, vykonával dobrou službu a možná vás nahlodal ke koupi dalších vydařených kousků.

Příběh jednoho Centropenu




Na podzim roku 2015 jsem se rozhodla sehnat si své první starožitné pero. Dívala jsem se na Aukro, ale tam mne zatím žádné neoslnilo, hlavně kvůli ceně, natolik, abych podlehla. Problém u starožitných per je v tom, že jsou často nefunkční. Mají rozbitý pístový mechanismus, často pokřivený hrot a mohou být i zašlá, jako můj první kousek, Centropen 10010. Ten jsem ukořistila díky dotazu a odezvě jednoho pána za 250,- Kč. Samozřejmě byl ve špatném stavu a ten stav zahrnoval všechny věci, které jsem vyjmenovala výše. Ale já ho chtěla opravit. Takže – co s tím?

První možnost byla zkontaktovat přímo firmu Centropen. Ta sice už takováto dražší pera nevyrábí, pouze levné plasťáky pro školy, ale na specializovaném fóru jeden z uživatelů psal, že mu tam pero opravili. Měl víc štěstí, než já. Přišla mi odpověď, která mi alespoň něco objasnila, ale jinak nepotěšila:

Vážená paní,

přijali jsme Váš dotaz na opravu starého plnící pera a jen nás potěšilo, že
ještě vůbec píše.

S politováním ale musím sdělit, že ani dodání náhradního dílu ani oprava
není v našich současných silách. Toto pero se vyrábělo v 60tých letech
minulého století a podle nemnoha dostupných informací z té doby jeho výroba
byla ukončena v roce 1962.
Určitě, i kdyby tento díl byl k dispozici, z pohledu vlastností plastů a
dávné doby výroby(dochází k jisté molekulární degradaci a křehnutí, což
ostatně potvrzuje i u Vás vzniklý problém), že by byl nepoužitelný.

Je mi i osobně líto, že nemůžeme vyhovět. Je to opravdu hodně a hodně dávno.

Přeji hezké dny

Takže tudy cesta nepovede. Je vůbec jiná možnost, jak pero přivést zpět k životu?

Writing sample

Kamarád Peter, který je mým rádcem a dobrou duší ohledně plnicích per, mi říkal o pánovi, který žije v Praze a velmi pěkně mu opravil hroty jeho per. Poprosila jsem ho tedy o kontakt a pánovi hned napsala. Peter mne upozornil, ať jsem trpělivá, že může reakce chvilku trvat.

Odpověď došla hned další den. Pán je cizinec, ale odpověděl mi velmi obstojnou češtinou.

Následující sobotu, šestadvacátého září, jsme se sešli v kavárně na Floře. Dozvěděla jsem se pak, kdy bylo pero opravdu vyrobeno. Srpen 1951. Pán mi řekl, co může opravit. Buď jen pístový mechanismus, nebo celé pero za cenu, při které ve mně trochu hrklo. Ale souhlasila jsem s celkovou renovací. Říkala jsem mu, ať nespěchá a on odhadoval, že vše zvládne do listopadu.

V pátek šestnáctého října mi volal, že je pero hotové. Sešli jsme se tedy v sobotu sedmnáctého a pero mi předal.

Ta změna mi vyrazila dech. Ale nejpodstatnější opravy se udály uvnitř. Pero mělo i zlomený hrot, prasklý čerpací mechanismus. Opraveno. Navíc bylo vyleštěno a obnoveno zdobení zlatou barvou.

Takhle vypadalo, když si ho před čtyřiašedesáti lety koupil první majitel. Nebo mu bylo darováno… to už nezjistím.

Predtim

Potom

A samozřejmě tou renovací získalo pero na hodnotě. I když mne celá ta legrace stála dva a půl tisíce, neplánuju ho prodat, ale hýčkat ho a psát s ním. Protože i když je to pero z dob socialismu, je to krásný kus práce a jsem hrdá, že ho konečně mám ve stavu, ve kterém si zaslouží být.

Navíc v klubu veteránů nebude sám. V době, kdy bylo pero v opravě, se mi podařilo získat Centropen 4164 z roku 1968 a Imperial se skleněným hrotem ze čtyřicátých let minulého století. Ty však neprojdou celkovou obnovou, ale „jen“ opravou čerpacího mechanismu a případně hrotu.

Ale o těch někdy jindy.

O dopisech




Korespondence. Kdysi dávno páteř dorozumívání se mezi lidmi. Intriky skryté v zapečetěných obálkách. Milostné dopisy. Udání. Vojenské depeše. Notové zápisy, synopse povídek, konzultace nad chystaným románem. Což o to, samotné dopisy chodí pořád, proseté skrz jedničky a nuly, maximálně opatřené chladnou parafou a razítkem, jedná-li se o úřední dopisy. Psaní dopisů je pro báby a dědky, co pamatujou císařpána a nemají stejně celý boží den co na práci. My mladí na to nemáme čas. Potřebujeme přeci udělat svět lepší nebo horší, podle toho, jak na to koukáte. Naboucháme esemesku nebo e-mail a je vystaráno. Co se prudit s papírem a propiskou, nebo perem.

Už je to pár let, mnohem dřív, než jsem propadla kouzlu plnicích per a těch ošemetností kolem, kdy jsem při rekonstrukci bytu našla malou krabičku od tabáku, která skrývala poklad. Dopisy z roku 1931 od rodiny pro mladou panskou Cecilii Černou, která tehdy v Praze sloužila. Psaní byla ze Svaté Dobrotivé. Tuhle vesnici už na mapě nenajdete, nyní se jmenuje Zaječov. Tehdy ještě netušila, že si vezme mladého dělníka Jana, narozeného stejný rok, tedy 1912 a budou spolu mít dvě krásné děti, Zdenka a Janu. A ti budou mít další krásné a hodné děti, Zdeněk tři dcery, Jana tři dcery a jednoho syna. A že posledním z těch vnoučat, tak trochu nedopečeným, budu já.

Na těch dopisech je fascinující jedna věc. Každý člen rodiny, maminka, tatínek, sourozenci, popsali přesně jednu stranu malinkého formátu. Co je u nich nového, jaká byla pouť, že je pan myslivec záletník, atakdále atakdále.

Dopisy mám schované na bezpečném místě, a dokud budu živa, přísahala jsem si je opatrovat.

Nedávno jsem našla další krabičku, která byla opět plná dopisů. Tentokrát adresované mé mamince, někdy ze šedesátých let. Jelikož mi tenkrát příjemkyně seděla za zády, zdvořile jsem se optala, jestli si ty dopisy smím přečíst. Souhlasila.

Spousta dopisů od chlapců z vojny, některé už si ani nepamatovala, když jsme si pak povídaly. A taky pár od jistého Jaroslava, který se za pár let měl stát jejím manželem. Ty dopisy byly plné krásných, upřímných slov zamilovaného chlapa, který je zrovna sám u Balatonu a stýská se mu po jeho milé, sotva tam dorazil.

Nebylo tedy takovým divem, že jsem si prostě jednoho dne koupila na poště dopisní papíry, přišla domů a napsala dopis. A když jsem sehnala další adresy, bylo těch dopisů víc. Psaní dopisů beru hlavně jako terapii, po náročném dni si sednu a mám pocit, že jsem alespoň na těch pár desítek minut, než doťuknu hrotem pera poslední tečku, hájená před vším. Utřídím si myšlenky, pokud píšu první dopis, přemýšlím, co větami chci říct, pokud už odpovídám, tak zase jak chci odpovědět. Legrační okamžik nastal, když jsem ještě po mnohahodinové procházce se psy sedla ke stolu a napsala dopis. Moje myšlenky byly čisté jako křišťál a moje ruka nebyla při psaní vůbec nervózní. Alespoň se mi to tak zdálo. A můj den tím dosáhl dokonalosti.

Přiznávám, že většina přátel, se kterými si dopisuji, se mnou sdílí i kyberprostor, ale i přes to, že si píšeme téměř denně po síti, máme si co psát i v dopisech. Mám pocit, že je tím poznávám ještě lépe a hlouběji. Třeba skrz jejich rukopis. Někteří mají nádherné písmo, jiní horší, k těm se koneckonců řadím i já, ale všichni oplývají smyslem pro humor, který mi sedí. Tím, že je vyjádřený na papíře, dosahuje pro mne jakési příjemné definitivnosti. A když náhodou máte splín, v práci se vám nevede, rodina se hádá, ale vy najdete v kastlíku dopis jen a jen pro sebe… lidi, takovému pocitu se máloco vyrovná. Jsou to takové ty malé dávky optimismu, které každý člověk potřebuje jako drogu. Navíc mnohem osobnější, než chladná věta na monitoru. Výborné na nich je, že se k nim, pokud si je založíte, můžete vrátit za den, za týden, za rok…

Nebudu se bránit názorům, že to beru moc mysticky, co na tom může být, sednout si na zadek, vzít si do ruky písátko a začít něco smolit. Tak to zkuste, najděte si adresáta, napište mu něco pěkného, počkejte si na odpověď a pak si můžeme popovídat o tom, jestli to s vámi něco udělalo, nebo je to jen další přežitek, co má být zapomenutý a nevyužívaný. Mám zkrátka pocit, že ve zrychleném šílení zdejšího světa, tlakům ze všech stran a křečovitě spokojených životů by si člověk prostě měl sobecky vytvořit nějaké ty oázy klidu, které mu pomohou ten svět snést. Proto máme koníčky, proto máme vášně a nikdo nám nezakazuje si přidávat nové. Tak proč by to nemohla být korespondence. Však to není drahá záležitost, pokud si vystačíte se základem.

Samozřejmě, nemůžu vám zaručit, že váš dopis najde někdo o sedmdesát let později, kdy už zdejší servery a harddisky budou mrtvé a bude slzet nad nálezem kusu historie, který pak doběhne umístit do muzea.

Ale co když třeba ano?