O dopisech




Korespondence. Kdysi dávno páteř dorozumívání se mezi lidmi. Intriky skryté v zapečetěných obálkách. Milostné dopisy. Udání. Vojenské depeše. Notové zápisy, synopse povídek, konzultace nad chystaným románem. Což o to, samotné dopisy chodí pořád, proseté skrz jedničky a nuly, maximálně opatřené chladnou parafou a razítkem, jedná-li se o úřední dopisy. Psaní dopisů je pro báby a dědky, co pamatujou císařpána a nemají stejně celý boží den co na práci. My mladí na to nemáme čas. Potřebujeme přeci udělat svět lepší nebo horší, podle toho, jak na to koukáte. Naboucháme esemesku nebo e-mail a je vystaráno. Co se prudit s papírem a propiskou, nebo perem.

Už je to pár let, mnohem dřív, než jsem propadla kouzlu plnicích per a těch ošemetností kolem, kdy jsem při rekonstrukci bytu našla malou krabičku od tabáku, která skrývala poklad. Dopisy z roku 1931 od rodiny pro mladou panskou Cecilii Černou, která tehdy v Praze sloužila. Psaní byla ze Svaté Dobrotivé. Tuhle vesnici už na mapě nenajdete, nyní se jmenuje Zaječov. Tehdy ještě netušila, že si vezme mladého dělníka Jana, narozeného stejný rok, tedy 1912 a budou spolu mít dvě krásné děti, Zdenka a Janu. A ti budou mít další krásné a hodné děti, Zdeněk tři dcery, Jana tři dcery a jednoho syna. A že posledním z těch vnoučat, tak trochu nedopečeným, budu já.

Na těch dopisech je fascinující jedna věc. Každý člen rodiny, maminka, tatínek, sourozenci, popsali přesně jednu stranu malinkého formátu. Co je u nich nového, jaká byla pouť, že je pan myslivec záletník, atakdále atakdále.

Dopisy mám schované na bezpečném místě, a dokud budu živa, přísahala jsem si je opatrovat.

Nedávno jsem našla další krabičku, která byla opět plná dopisů. Tentokrát adresované mé mamince, někdy ze šedesátých let. Jelikož mi tenkrát příjemkyně seděla za zády, zdvořile jsem se optala, jestli si ty dopisy smím přečíst. Souhlasila.

Spousta dopisů od chlapců z vojny, některé už si ani nepamatovala, když jsme si pak povídaly. A taky pár od jistého Jaroslava, který se za pár let měl stát jejím manželem. Ty dopisy byly plné krásných, upřímných slov zamilovaného chlapa, který je zrovna sám u Balatonu a stýská se mu po jeho milé, sotva tam dorazil.

Nebylo tedy takovým divem, že jsem si prostě jednoho dne koupila na poště dopisní papíry, přišla domů a napsala dopis. A když jsem sehnala další adresy, bylo těch dopisů víc. Psaní dopisů beru hlavně jako terapii, po náročném dni si sednu a mám pocit, že jsem alespoň na těch pár desítek minut, než doťuknu hrotem pera poslední tečku, hájená před vším. Utřídím si myšlenky, pokud píšu první dopis, přemýšlím, co větami chci říct, pokud už odpovídám, tak zase jak chci odpovědět. Legrační okamžik nastal, když jsem ještě po mnohahodinové procházce se psy sedla ke stolu a napsala dopis. Moje myšlenky byly čisté jako křišťál a moje ruka nebyla při psaní vůbec nervózní. Alespoň se mi to tak zdálo. A můj den tím dosáhl dokonalosti.

Přiznávám, že většina přátel, se kterými si dopisuji, se mnou sdílí i kyberprostor, ale i přes to, že si píšeme téměř denně po síti, máme si co psát i v dopisech. Mám pocit, že je tím poznávám ještě lépe a hlouběji. Třeba skrz jejich rukopis. Někteří mají nádherné písmo, jiní horší, k těm se koneckonců řadím i já, ale všichni oplývají smyslem pro humor, který mi sedí. Tím, že je vyjádřený na papíře, dosahuje pro mne jakési příjemné definitivnosti. A když náhodou máte splín, v práci se vám nevede, rodina se hádá, ale vy najdete v kastlíku dopis jen a jen pro sebe… lidi, takovému pocitu se máloco vyrovná. Jsou to takové ty malé dávky optimismu, které každý člověk potřebuje jako drogu. Navíc mnohem osobnější, než chladná věta na monitoru. Výborné na nich je, že se k nim, pokud si je založíte, můžete vrátit za den, za týden, za rok…

Nebudu se bránit názorům, že to beru moc mysticky, co na tom může být, sednout si na zadek, vzít si do ruky písátko a začít něco smolit. Tak to zkuste, najděte si adresáta, napište mu něco pěkného, počkejte si na odpověď a pak si můžeme popovídat o tom, jestli to s vámi něco udělalo, nebo je to jen další přežitek, co má být zapomenutý a nevyužívaný. Mám zkrátka pocit, že ve zrychleném šílení zdejšího světa, tlakům ze všech stran a křečovitě spokojených životů by si člověk prostě měl sobecky vytvořit nějaké ty oázy klidu, které mu pomohou ten svět snést. Proto máme koníčky, proto máme vášně a nikdo nám nezakazuje si přidávat nové. Tak proč by to nemohla být korespondence. Však to není drahá záležitost, pokud si vystačíte se základem.

Samozřejmě, nemůžu vám zaručit, že váš dopis najde někdo o sedmdesát let později, kdy už zdejší servery a harddisky budou mrtvé a bude slzet nad nálezem kusu historie, který pak doběhne umístit do muzea.

Ale co když třeba ano?