Centropen 3064 – Inkoust za mřížemi

Centropen 3064 je jedním z mnoha nenápadných, celobarevných per, která začala firma chrlit v sedmdesátých letech. Konvertor, napevno umístěný pod úchopem pera a odšroubovatelným barelem, tak populární díky „desítkovým“ modelům, se definitivně stal minulostí a nastala éra celoplastových per, kdy účel zvítězil nad vzezřením.

Model 3064 na první ani druhý pohled ničím neoslní. Štíhlé, plastové pero, ozdobené tenkým prstencem okolo ústí víčka, s dlouhou kovovou sponou, která se začala používat už u modelu 10018 z konce šedesátých let.

Vršek víčka je celoplastový, což přináší jistou nevýhodu a to tu, že může prasknout, když se spona příliš vychýlí. K tomu může dojít jak pádem, tak koncentrovanou lidskou silou.

Úchop pera ctí barvu a tak je stejný jako zbytek modelu 3064. Objímá sice obyčejný, ale dobře píšící ocelový hrot velikosti 32. To ovšem při koupi nebylo, hrot škrabal jako naštvaná kočka a tak musel opět přijít ke slovu pohotovostní zásah leštících hadříků.

Asi nejzajímavější částí pera je široké inkoustové okno, které je mřížkované, a tím pádem nejen že zajišťuje kontrolu hladiny inkoustu, ale je jednoduše hezké. Navíc je zajímavé, že závity pro našroubování víčka nejsou v barvě úchopu, tak jak bývalo léta zvykem, ale jsou součástí průhledného plastu inkoustového okna. Tento trend se přenesl i minimálně na jeden následující model.

Tělo pera zdobí, tak jak jsme u československých per zvyklí, název výrobce a číslo typu, plus výrobní pořadí. Otočný závit pohybující pístem je tentokrát schován pod falešnou koncovkou barelu. I ten je v barvě zbytku pera.

Model 3064 existuje ve třech barvách, mnou recenzované světle modré, pak vínové a dle pana Henryho Forda nejoblíbenější barvě, tedy černé. Eleganci modelů 10012 – 10016 se tenhle štíhlý plastikový kousek nepřibližuje ani omylem, ale pokud na něj někdy natrefíte a bude v dobré kondici, nechte si ho.

Výhodou je, že tento typ a i další se chrlily po statisících a tak se dají ještě v jedenadvacátém století sehnat jak v dobré kondici, tak v mnoha kusech. I když se nejedná o nejatraktivnější model z dačického portfolia, je to další z řady nenápadných, ale užitečných per, které, pokud je netrápí nějaká fatální závada, ještě mají šanci popsat několik set až tisíc stránek, než odejdou definitivně do výslužby.

Centropen Shark – žralok do školního batohu

Centropen Shark se vyrábí už delší dobu, ale zatím byly pro mne jeho barevné varianty natolik nezajímavé, že jsem netoužila po něm sáhnout a vyzkoušet ho. To se ale změnilo, a tak jsem se po jednom impulzivním nákupu stala majitelkou fialovo bílého květinového cvalíka. Jaký tedy je školní Centropen pro děti jedenadvacátého století?

Prvně bylo toto pero k mání v pruhovaných dvoubarevných kombinacích. Ty sice nezmizely, ale přibyla k nim bílá s doprovodnou barvou, ještě navíc ozdobená vzorem. Dá se tak sehnat krom celobarevného i Shark květinkový či se zvětšeninou otisku prstu. Musím říct, že tenhle malý, ale viditelný zlepšovák peru dodal na atraktivitě.

Ergonomické tvary táhnou a nevyhnulo se to ani Sharku. Pero je buclaté, trojhranného profilu, se širokou plastovou sponou. Ta je v případě mnou vlastněné varianty ozdobena třemi fialovými kvítky. Riziko ovšem nastává v okamžiku, kdy má školáček nenechavé prstíky (Přiznám se, že já takový ničitel fakt byla!) a se sponou si hraje tak dlouho, až se ucho… tedy spona utrhne. Nebo spíš prachsprostě praskne.

Víčko je nasazovací a za úchop dosedne s uspokojivým cvaknutím. Dá se samozřejmě na pero nasadit a díky specifickému profilu školního pera nikam neočekávaně neodcestuje.

Boky plnicího pera z obou stran zdobí široké fialové pruhy, takže pořádkumilovné děti mohou při zavření doslova držet čáru. Pokud však v rychlosti pisatel pero zacvakne tak, že pruhy nebudou navazovat, krom estetické újmy se nic nestane. Výhoda trojhranného profilu. Na jednom z boků se skví natištěný název modelu a výrobce, nikoliv však číslo typu, jako bývalo kdysi dávno zvykem.

Úchop pera je pogumovaný, takže při psaní nebude v dětských prstech klouzat. Gumový „ostrůvek“ na úchopu není sice nijak drážkován, ale je vyroben z matného materiálu a pero drží při psaní jak helvétská víra. Navíc jsem nikde nenašla žádné plastové otřepky, což je příjemné zjištění.

Hrot Sharku je ocelový, malý a hranatý, šířky F. Proti baculatému zbytku pera působí drobet směšně, ale je dobře vyladěný, spouští, jak má, a i když je stopa tenká, pero píše sytě. Což je nejen pro školáka ideální stav. V základu se pero prodává bez obalu, do papírnictví se většinou dodává v krabičkách po deseti. Součástí Sharku je klasická centropení modrá bombička. Já místo ní použila bombičku naplněnou inkoustem KWZ Gumijagodowy, protože do fialového pera prostě patří i fialový inkoust. Malinkatým, vtipným bonusem bylo, že hopsinkový inkoust je skoro totožný s odstínem pruhů a kytiček.

Centropen Shark je ideálním mezníkem mezi plnicími pery Herlitz k mání za pár kaček v každém Tescu a dražšími školními pery jako jsou třeba Pilot Kaküno či Lamy abc. Stojí méně než dvě stovky (mě konkrétně 179,- Kč), díky ergonomickému řešení nebude vašemu potomkovi kazit úchop a už něco vydrží. No a když po něm sáhne dospělý, i pro něj tenhle školní dravec může za velmi snesitelné peníze udělat dobrou službu.

Centropen Barclay 304 – plast a kov

Dnes vám představím posledního představitele této kovové řady, který nejen že oproti předchůdcům přišel o čtyřmístné číslo, ale je od nich diametrálně odlišný i vzhledem. Jeho vznik se totiž datuje do sedmdesátých let, kde otočným konvertorům téměř odzvonilo a nahradily je hlavně bombičky a písty.

Barclay 304 je celkem zajímavý míšenec. Na první pohled zaujme klasickým kovovým leskem a gravírováním, ale pod tímto honosným kabátkem zejí vnitřnosti, které v základu patří školnímu peru.

Prvně jsem toto pero měla v nekompletním stavu, chyběl vršek víčka a spona, takže tam zela díra jako trám a pero vysychalo. Při druhém pokusu se mi ho podařilo sehnat v setu s větší a menší propiskou se stejným gravírováním. Ty zatím odpočívají v šuplíku, ale hlavně kvůli tomu, že si musím najít čas jim opatřit ty správné náplně, pokud se ještě vyrábějí.

Oproti modelům 1304 je „třistačtyřka“ nejen štíhlejší, ale i o kus delší. Víčko je nasazovací a nezasahuje až k barelu, takže je vidět i část inkoustového okna, kde je vyryto číslo modelu. Vršek víčka je chráněn kovovým plíškem, pod nímž je navařena spona.

Když však víčko odejmeme, zjistíme, že rezervoár pro inkoust je bez jakýchkoliv předělů spojen hned s úchopem. Plastový píst, kterým se do pera natahuje inkoust, a který chrání kovový zdobený barel, je úplně stejný, jako používal Centropen po minimálně celá osmdesátá léta do školních per Centropen 2130 (i když ta mají zase jinak řešenu úchopovou část).

Není na něm samozřejmě nic špatného, inkoust se s ním do pera natáhne rychle a čistě, navíc je tyčinka pístu z měkkého, ohebného plastu, takže ji jen tak člověk nezlomí. Plus je rezervoár pro inkoust solidně objemný, takže inkoust déle vydrží. Navíc jsem zjistila, že pokud do něj dám třpytivý inkoust, dělá to v peru moc pěkné efekty. Co je ale pak trochu svízelnější, je čištění, protože píst jede dolů víc ztuha než nahoru, a proto si člověk lehce zaposiluje.

A navíc má tohle pero naprosto skvělý hrot. Je to sice „jen“ ocelový Centropen 32, ale píše velmi hebce a není problém pero rozepsat i po pauze ve psaní.

Podtrženo sečteno sice není „třistačtyřka“ úplným technickým skvostem, ale píše krásně, gravírovaný kovový povrch má v mých očích velký půvab a pobere hodně inkoustu, mnou používaný kus neteče, a to je na cesty ideální stav. Takže pokud ji někde v dobrém stavu a třeba i za pár stovek někde zahlédnete, doporučuji tohle pero koupit, vypláchnout, naplnit a psát. Nu a pokud je získáte v setu s propiskami, k nim seženete tuhy, tak máte dobrý pracovní tým, který si poradí s jakýmkoliv papírem.

Centropen 10011 – něco starého, něco nového




S příběhem mého prvního starožitného Centropenu jste se mohli seznámit tady. Model 10010 byl začátkem designové řady, která vládla Československu v obměnách po celá padesátá léta. Ale mezi „desítkou“ s krytým hrotem a „dvanáctkou“ zdobenou podmanivou perletí či proužky v mnoha barevných mutacích se přeci jen skryl ještě jeden typ – 10011.

Uznávám, že je asi trochu zbytečné psát další článek o modelu, který je s drobnými obměnami nemlich to samé jako ten před ním a ty po něm, jenže celá desítková řada je prostě tak dobrá a hodná pozornosti, že i modelu 10011 musím věnovat pár řádků. A nebudou poslední – koneckonců, ještě nemám doma všechny varianty tohoto pera.

I tento Centropen snoubí to nejlepší a hlavně osvědčené z předchozího a nadcházejícího modelu. Ostala tmavá barva i celuloid, zůstaly tři barevné prstence charakterizující už model Barclay 1304 ze začátku padesátých let, ale hrot ztratil krytí. Jinak je mladší bratříček typu 10010 stále tím stejným buclatým perem doutníkového tvaru, na první pohled vlastně dost obyčejným. Osazen je hrotem Centropen Iridium 42, který sice neoplývá zlatem jako hroty Ripet, dostatečně hebký a příjemný pro psaní je i tak. Oválná spona je stejně jako proužky na víčku věčným leitmotivem Centropenů padesátých let a i v tomto případě svou funkci plní na jedničku.

I toto pero má v útrobách skrytý integrovaný pístový konvertor, který se v takřka nezměněné podobě probojoval až do doby o dvacet let později. Když je totiž správně funkční, odvádí velmi dlouho dobrou práci a nejsou třeba další servisní zásahy.

Modely 10010, 10011, 10012 i 10014 sice vypadají tvarově nachlup stejně, ale rozměry by vás často dost překvapily. Netýká se to tolik šířky, která je standardizovaná, aby se do nich vešel konvertor, ale délky, protože se každý kus této řady vyráběl ručně a tak se občas můžeme setkat s rozdílem až několik milimetrů. I proto jsou starožitné Centropeny okouzlující – co kus to originál. Dokonce i spony nikdo nenasekal jako Baťa cvičky.

Není překvapením, že i toto pero jsem získala na Aukru a opět muselo na opravnou a ozdravnou kůru, která mu samozřejmě prospěla a je stejně kvalitním dříčem, jako model 10010 i ty následné. Připočítáme-li si cenu za opravu a pořizovací cenu, vyšlo mne pero na bratru 1500,- Kč.

Protože znám lidi, kterým se kryté hroty opravdu nelíbí, protože dle nich tím krása pera celkově upadá, je dobře, že model 10011 skýtá kompromis v decentním tmavém celuloidu, krytém hrotu a vlastnostech, které poskytnou dobrou službu i po více než šedesáti letech od data výroby. Navíc doba devadesátých let, kdy těchto per měl každý plnou půdu a sklep pomalu končí a to co bylo k mání celkem snadno, už třeba za rok za dva nebude.

Centropen 4164 – decentní pracant

Šedesátá léta se nesla v duchu povolování ledů a nesla s sebou naději na pozvolnou demokratizaci, kterou však v srpnu 1968 rozdrtily pásy vojsk Varšavské smlouvy. Mnoho lidí usoudilo, že je to pro ně poslední možnost emigrovat, než klec natvrdo na dalších dvacet let spadne. A v dačickém podniku jsou dál vyráběna pera, protože psát je potřeba, ať už vládne kdokoliv.

Tento Centropen jsem získala na před pár lety na Aukru, měl však poškozený plnicí mechanismus a hrot. Následovala tedy oprava. Pak jsem ho odprodala kamarádce, ale shodou okolností se mi do sbírky vrátil a to letos za neskutečně směšnou cenu – padesát korun.

Centropen 4164 už jde naprosto jiným designovým směrem než předchůdci. Decentní stříbročerná kombinace, větší, masivnější spona hranatého tvaru a hlavně plně vestavěný čerpací mechanismus. Odšroubovatelný je, krom víčka, jen kryt otočného umělohmotného šroubu čerpacího mechanismu. Hladinu inkoustu pisatel kontroluje skrz průhledné, dvěma stříbrnými pruhy lemované „okýnko“ v první třetině krytu pístu.

Víčko je na vrcholu zdobeno černou tlustou ploškou, kryt šroubu je naopak opatřen ploškou stříbrnou. A právě rozumně nakombinované křížení kovových částí s plastovými činí toto pero v ruce dobře vyváženým a příjemným na úchop.

Hrot tohoto Centropenu je velmi nepoddajný, ostatně písmenko T za číslem 42 znamená tuhý. Přesto však píše velmi pěkně a nevynechává.

Centropeny z pozdních šedesátých a pak dalších let už zkrátka nejsou tak podmanivě krásné, jako když se používal perleťovaný celuloid, přesto se jedná, alespoň v případě 4164, o pěkné náčiní, které ještě odvede dobrou práci.

Centropen 10016 – hypnotické vlny perleťových vzorů

V roce 1964 podnik Centropen oficiálně zanikl, ale výrobna v Dačicích spadala pod značku Koh-i-noor Hardmuth, která se tak stala monopolním výrobcem školních potřeb pro československé děti. Dačický podnik nevyráběl jen pomůcky pro psaní. Pera Centropen svůj název neztratila, právě naopak, nosí jej až do současnosti. Navíc vešel do výroby systém, který používáme i v jedenadvacátém století – bombičkové pero.

Model 10016 byl posledním celuloidovým perem s perleťovým vzorem, který byl tak oblíbený na perech předchozí dekády. Sehnat se dal v modré, tyrkysové, šedé, hnědé verzi. Ubyly oblé konce, přibyly stříbrné či zlaté plošky, kvalitní psaní však zůstalo. I Centropen 10016 má integrovaný čerpací mechanismus. Dnes se člověk nejvíce setká s možností odnímatelného pístového, či membránového konvertoru.

Trvalo mi pár let, než jsem ke svému modrému jedináčkovi dokázala získat další tři variety, ale v duchu hesla „Dostaň je všechny“ se mi to nakonec opravdu povedlo.

Modely 10016 nejsou tak výrazně opalizující jako 10012, perleťové vlny jsou spíš decentnější. Pera mají samozřejmě nějaké škrábance, ostatně, je jim kolem padesáti let.

Vršek víčka a konec takzvaného barelu zdobí kulaté stříbrné, případně zlaté plošky plošky, na vrchní si někdo z bývalých majitelů vyryl písmenko H. Těžko říct, zdali šlo o muže, či ženu, případně chlapce nebo dívku. Ústí víčka zdobí stříbrný prstenec, který při koupi chyběl.

Spona je hranatá, opět buď stříbrná nebo zlatá.

Jak již bylo zmíněno, opět nechybí vestavěný čerpací mechanismus.

Hrot všech verzí je standardní 42, příjemně píše. Tak jako u modelu 10012, tak i zde se snažím najít inkoust, který pasuje k barvě pera. Cena se kus od kusu lišila, některý jsem získala za tři sta, některý za padesát korun a ve vynikající kondici.

Centropen Barclay 1304 – Hliníkový švihák z Dačic

Dnes se podíváme na plnicí pero, které bylo vyrobeno sice též v padesátých letech, ale z úplně jiného materiálu, než je celuloid. Přivítejte Barclay 1304, další chloubu dačické továrny.

Barclay 1304 se vyrábělo ve čtyřech verzích – z tvrzené gumy, celuloidové, hliníkové a stříbrné. Mnou ukořistěný je zdobený krásným proužkováním. Samozřejmě se přes šedesát let svého života neubránil nějakým odřeninám – povrch u otvoru víčka je prošoupaný až na základ.

Designově se dá říct, že se jedná o hybrid mezi modelem 10010 se svými oblými konci víčka a těla a 10016 s již hranatou, kovovou sponou. Barclay byla věcí výhradně padesátých let – pak už se nenašel zlatník, který by je tak kvalitně potahoval drahými kovy a ryl.

Když sundáme blyštivý kabátek, zbude nám klasický centropenovský čerpací systém, který jsme viděli i předtím. Nejzajímavější je na tomto peru ale hrot. S největší pravděpodobností nebude originální, protože Barclay se při výrobě osazovaly výhradně hroty od p. Kroutla. I tak mi dělá radost, protože se jedná o hrot 42 S tedy soft. Je ohebný, čili se můžeme bavit o tzv. flex hrotu, který po mírnějším zatlačení od sebe oddálí obě části hrotu a pero tak píše silnější stopou. Když píšete zlehka, pero píše takřka standardní stopou.

Jelikož mne můj kamarád a velká inspirace ohledně per (děkuji Peter) velmi inspiruje, moc jsem si takovýto hrot nebo něco jemu podobného chtěla vyzkoušet a už chápu, proč je s ním taková zábava. Teď už se jen naučit psát hezky ozdobně.

Ač proti svým celuloidovým bratříčkům vypadá Barclay drobet štíhleji, váhou vyhrává na plné čáře. Ne, že by byla celuloidová pera nějak nepříjemně lehká, aby vyskakovala při psaní z ruky, ale kov je kov, i když „jen“ hliník. Malým problémem je poněkud neukotvené víčko, když ho nasadím na tělo pera. Zkrátka ho tam musím poctivě narazit. Ale i tak je 1304 je stabilní, těžší pero, které je radost používat a já ho považuji za velmi reprezentativní šperk mezi svými pery.

Po pár měsících od nákupu stříbrné 1304 se mi podařilo získat i zlatou, jinak vzorkovanou, která měla úplně stejný hrot jako hliníkové pero, takže se potěšení a radost z kvalitního psacího zážitku zdvojnásobila.

Centropen 10012/10014 (1953/1954) – Perleťová padesátá




Zatímco lidé se v padesátých letech po počáteční euforii z nástupu nové síly k moci pomalu propracovávali k deziluzi, podpořené vykonstruovanými politickými procesy a v roce 1953 zlodějskou měnovou reformou, Centropen v Dačicích, nyní už národní podnik, dál dělal to, v čem byl nejlepší.

Vyráběl psací potřeby a mezi nimi i plnicí pera.

Kulatých tvarů se pera od Centropenu nezbavila po celá padesátá léta. K drobným inovacím ale přeci jen došlo. Modely 10012 a 10014 už hýřily mnoha barevnými vzory. Zelené, červené, modré, hnědé, šedé… k mání byly jak perletově vzorované, tak i decentně pruhované, či snobárna nejvyššího kalibru – stříbrná Barclay pera, pro nemajetnější bylo možno zakoupit hliníková. Ovšem tvarově si oba prvně zmiňované typy doslova z oka vypadly, jen 10014 je o kousíček větší a i rozměry transparentních vršků víčka a těla se liší. Plus pokovení hrotů. Spona je totožná s modelem 10010 – oválná plastová. Modely 10012 s jedním prstencem dnes nejsou téměř k sehnání, s největší pravděpodobností potkáte totožné víčko, co se týče zdobení, jako u 10014, čili s jedním silnějším a dvěma tenčími prstenci. Na těle per je vyrytý název výrobku, typ a pořadové číslo výroby. Ty zlacené nejsou, ale bývaly.

Krom přenádherného vzoru na celuloidových částech jsou velmi líbivým prvkem transparentní konce, které jsou lemovány tenkou červenou linkou.

Co ale mají obě pera takřka totožné, jsou útroby. Obě pera jsou vybavena pístovým čerpacím mechanismem, obě byla z tohoto pohledu nepoškozena.

A jak tahle smečka píše?

Po pár peripetiích se ve všech perleťových uhnízdil klasický ocelový hrot velikosti 42, který píše dost hebce na to, aby člověka neomrzelo pera brát opakovaně do ruky.

A cena? Pro pero v opravdu top kondici si připravte pár tisíc.

Centropen 10010 (1951) – socialistický elegán




Česká firma Centropen byla založena v roce 1940 a již v prvních letech své existence začala krom jiných kancelářských potřeb vyrábět i plnicí pera. My se zaměříme až na léta padesátá, kdy začal československá papírnictví zaplavovat model 10010, kopie slavného Angličana – Parkeru 51. Koneckonců, z tohoto designu dodnes vychází kvantum levných čínských per.

Centropen 10010 jsem získala za pár stovek ve velmi žalostném stavu – celuloidový povrch byl velmi zašlý, pero mělo poškozený čerpací mechanismus a jak se později ukázalo, i zlomený hrot. Nechala jsem se nakonec přemluvit na celkovou repasi, což sice vyšlo na vysokou částku, ale při zpětném ohlédnutí toho nelituji. Pero se mi vrátilo vyleštěné, s obnoveným zlacením, funkčním čerpacím mechanismem a naprosto bezchybným hrotem.

Když se podíváme na tvar Centropenu 10010, je úsporný, elegantní a zlacené prvky razí heslo „méně znamená více“. Spona je protáhle oválná, plastová a pružná. Víčko je zdobeno jedním zlatým proužkem, ale dalo se sehnat pero i s dvěma proužky. Vršek víčka je zakulacený a propůjčuje tak peru příjemný aerodynamický tvar. Konec krytu těla pera je též kulatý, ale protáhlejší. Jeho povrch zdobí název výrobku a pořadové číslo. Zlacené prvky však po určité době opět zmatněly.

Co je na tomto peru ale nesporně zajímavé, je chování použitého materiálu. To pero používám takřka denně a po nějaké době začalo opět hnědnout. Byla jsem z toho celkem vyděšená, protože ho přímému slunci opravdu nevystavuji, ale dostalo se mi ujištění, že je to norrmální a pero časem opět ztmavne. Zatím je spíše takové legračně kropenaté, tmavohnědé až černé.

Hrot je až na špičku skrytý a jeho vlastnosti jsou naprosto vynikající. Nevynechává, krásně pouští inkoust, zanechává sytou stopu a hlavně je to ten nejhebčí hrot (tedy naprosto bez odporu a neslyšně klouže po papíře), který zatím ve sbírce mám. Díky tomu ho velmi často beru do ruky a psaní s ním si hodně užívám.

Čerpací mechanismus je pístový, přičemž píst se posunuje otáčením podlouhlého černého závitu. Po opravě je přiměřeně tuhý a zcela těsní. Cena vč. pořízení a opravy se nakonec vyšplhala na 2750,- Kč, což je věru dost, ale pero za takovou láci opravdu stojí.

Příběh jednoho Centropenu




Na podzim roku 2015 jsem se rozhodla sehnat si své první starožitné pero. Dívala jsem se na Aukro, ale tam mne zatím žádné neoslnilo, hlavně kvůli ceně, natolik, abych podlehla. Problém u starožitných per je v tom, že jsou často nefunkční. Mají rozbitý pístový mechanismus, často pokřivený hrot a mohou být i zašlá, jako můj první kousek, Centropen 10010. Ten jsem ukořistila díky dotazu a odezvě jednoho pána za 250,- Kč. Samozřejmě byl ve špatném stavu a ten stav zahrnoval všechny věci, které jsem vyjmenovala výše. Ale já ho chtěla opravit. Takže – co s tím?

První možnost byla zkontaktovat přímo firmu Centropen. Ta sice už takováto dražší pera nevyrábí, pouze levné plasťáky pro školy, ale na specializovaném fóru jeden z uživatelů psal, že mu tam pero opravili. Měl víc štěstí, než já. Přišla mi odpověď, která mi alespoň něco objasnila, ale jinak nepotěšila:

Vážená paní,

přijali jsme Váš dotaz na opravu starého plnící pera a jen nás potěšilo, že
ještě vůbec píše.

S politováním ale musím sdělit, že ani dodání náhradního dílu ani oprava
není v našich současných silách. Toto pero se vyrábělo v 60tých letech
minulého století a podle nemnoha dostupných informací z té doby jeho výroba
byla ukončena v roce 1962.
Určitě, i kdyby tento díl byl k dispozici, z pohledu vlastností plastů a
dávné doby výroby(dochází k jisté molekulární degradaci a křehnutí, což
ostatně potvrzuje i u Vás vzniklý problém), že by byl nepoužitelný.

Je mi i osobně líto, že nemůžeme vyhovět. Je to opravdu hodně a hodně dávno.

Přeji hezké dny

Takže tudy cesta nepovede. Je vůbec jiná možnost, jak pero přivést zpět k životu?

Writing sample

Kamarád Peter, který je mým rádcem a dobrou duší ohledně plnicích per, mi říkal o pánovi, který žije v Praze a velmi pěkně mu opravil hroty jeho per. Poprosila jsem ho tedy o kontakt a pánovi hned napsala. Peter mne upozornil, ať jsem trpělivá, že může reakce chvilku trvat.

Odpověď došla hned další den. Pán je cizinec, ale odpověděl mi velmi obstojnou češtinou.

Následující sobotu, šestadvacátého září, jsme se sešli v kavárně na Floře. Dozvěděla jsem se pak, kdy bylo pero opravdu vyrobeno. Srpen 1951. Pán mi řekl, co může opravit. Buď jen pístový mechanismus, nebo celé pero za cenu, při které ve mně trochu hrklo. Ale souhlasila jsem s celkovou renovací. Říkala jsem mu, ať nespěchá a on odhadoval, že vše zvládne do listopadu.

V pátek šestnáctého října mi volal, že je pero hotové. Sešli jsme se tedy v sobotu sedmnáctého a pero mi předal.

Ta změna mi vyrazila dech. Ale nejpodstatnější opravy se udály uvnitř. Pero mělo i zlomený hrot, prasklý čerpací mechanismus. Opraveno. Navíc bylo vyleštěno a obnoveno zdobení zlatou barvou.

Takhle vypadalo, když si ho před čtyřiašedesáti lety koupil první majitel. Nebo mu bylo darováno… to už nezjistím.

Predtim

Potom

A samozřejmě tou renovací získalo pero na hodnotě. I když mne celá ta legrace stála dva a půl tisíce, neplánuju ho prodat, ale hýčkat ho a psát s ním. Protože i když je to pero z dob socialismu, je to krásný kus práce a jsem hrdá, že ho konečně mám ve stavu, ve kterém si zaslouží být.

Navíc v klubu veteránů nebude sám. V době, kdy bylo pero v opravě, se mi podařilo získat Centropen 4164 z roku 1968 a Imperial se skleněným hrotem ze čtyřicátých let minulého století. Ty však neprojdou celkovou obnovou, ale „jen“ opravou čerpacího mechanismu a případně hrotu.

Ale o těch někdy jindy.