Diamine Smoke on the water a Purple rain – rock v lahvi




První z nich začíná snad nejprofláklejším kytarovým riffem všech dob a díky tomu je rozpoznatelná během pár vteřin. Druhá je sedmi minutovou rockovou baladou, která se v roce 1984 stala nejen titulní písní stejnojmenného alba, ale stala se doslova erbovním songem svého tvůrce. Ano, řeč je o skladbách „Smoke on the water“ od Deep Purple a „Purple rain“ od Prince. A právě tyto dvě nezapomenutelné písně si začátkem roku 2019 vysloužily od britské firmy Diamine vlastní inkoust.

Pojmenovat inkoust po písni je stejně střelené jako ho pojmenovat po fyzikálním jevu (zdravíme Colorverse), ale právě díky těmto bláznovstvím mají fanatici do inkoustů možnost óchat a áchat nad novým úlovkem. V tomto případě dvěma. Oba tyto inkousty byly původně plánovány jako limitované edice pouze pro Německo, díky nátlaku kupujících se nakonec dostaly i mimo Evropu.

Jak Smoke on the water tak Purple rain patří mezi tzv. „sheeing inks“, tedy inkousty stínující. Takové například vyrábí Organics Studios nebo Robert Oster a spousta, spousta dalších. Inkousty seženeme jak v třiceti mililitrovém tak osmdesáti mililitrovém balení. Já disponuji tím větším.

Lahvičky jsou stejné jako u klasických inkoustů, tedy skleněné, čtyřhranné, se zlatým víčkem. Etiketu zdobí krom klasického výtvarného pojetí názvu i pásek, vyvedený v barvě inkoustu. U Smoke on the water je tyrkysový s růžovými písmeny a u Purple Rain fialový se zlatým písmem. Stejné provedení mají i nadpisové štítky na krabičkách.

Smoke on the water svou temně tyrkysovou barvou, přecházející na světle do růžova, hodně připomíná Emerald of Chivor od J. Herbina, ale postrádá zlaté třpytky a je mnohem temnější. Možná se někomu bude zdát taková kombinace nevkusná, ale není tomu tak. Růžová je totiž taky celkem tmavá a tak žádné řvavě barvy nehrozí.

Purple rain má základovou barvu temně fialovou, přecházející do zlatavých odstínů. Ty jsou opět hodně tmavé a podtrhují decentnost tohoto výběru. Stejně jako u blyštivých inkoustú, tak i ty stínované si člověk víc užije při psaní širšími hroty, případně kaligrafickými. Dobrou vizitkou je i to, že pero píše i po týdenní pauze, jako by se nechumelilo.

Oba tyto inkousty bezesporu patří mezi to lepší, co z britské továrny na inkousty vyšlo. Nevysychají, nehrudkují, nezpůsobují škobrtavé starty při psaní, což jsem otestovala na perech, která jsem nechala týden na pokoji a pak s nimi hned mohla psát. Též disponují krásným stínováním a vydrží díky osmdesáti mililitrovému objemu skutečně dlouho. U nás je sice neseženete, ale například němečtí Papier und Stift mají obě barvy. Třiceti mililitrová vás vyjde na tři eura padesát, osmdesáti mililitrová na rovných devět euro.

KWZ Walk over Vistula – jak poctít řeku

Na podzim minulého roku polský výrobce inkoustů KWZ vyslal do světa tři barvy, které jsou originální poctou Polsku – Baltic Memories, Warszaw Dreaming a Walk over Vistula. A právě barva posledně jmenovaného mne zaujala nejvíc – je totiž nepřekvapivě modrá. Ale teprve tenhle rok se vyskytl čas a příležitost tento inkoust získat.

Visla si jako jeden z evropských veletoků a přes tisíc kilometrů dlouhá srdeční tepna Baltu určitě poctu zaslouží, však živila a živí generace polských lidí, pobírá při tání sníh z Karpat a protéká jedněmi z nejdůležitějších míst v Polsku jako Varšavou, Krakovem či přístavním městem Gdaňsk.

Inkousty KWZ mám v oblibě už od loňska, kdy jsem si na polské penshow koupila první tři – limitovanou edici určenou jedině pro tuto akci, příjemně červený višňový a vesele fialový hopsinkový. Letos na jaře díky laskavosti kamarádky přibyla nová limitka, opět pro katovickou akci a teď na podzim, zcela záměrně do páru pro modré TWSBI Eco, konečně Procházka kolem Visly.

Na první pohled se jedná o standardní balení, na které jsme od polského výrobce zvyklí čili bílou krabičku s logem výrobce a na vrchu se samolepkou označující kód, název a barvu inkoustu. I samotný tvar lahvinky je pořád stejný, baňatá, pádesáti mililitrová s širokým hrdlem a černým víčkem. To je taky veliké plus, pero i prsty si v klidu opřete a bez potíží naplníte.

Etiketa je však oproti tradicím lesklá, což kvituji s povděkem, protože si je jen tak lehce nezašpiním a hlavně ozdobená půvabným obrázkem Siekierkowskeho mostu ve Varšavě od polské výtvarnice Kingy Spiczko.

Pod víčkem čeká nádherná tmavě tyrkysová tekutina, kterou jsem krom výše zmiňovaného TWSBI natankovala i do starožitného Barclay. Obě pera si s inkoustem rozumí bez problémů, nikde se nic neucpává, žádné hrudkování nebo tuhé starty po delší pauze. Walk over Vistula v kličkách přebíhá od velmi tmavých do světlejších tónu, které dávají pak písmu živější vyznění. Koneckonců, i samotná říční voda nemá jen jeden odstín a tak je taková proměnnost velmi pěknou nadstavbou.

V našich končinách mívá pár lahviček KWZ třeba pražské papírnictví Kaš-mi-daš, ale zrovna tenhle a ani dva další z polské trojice odkazující na známá místa tam nenajdete. Pro české zákazníky je nejoptimálnější variantou vzít nějakou tu lahvinku z Polska, já inkoust kupovala (a zároveň si odbyla nákupní premiéru) u mých oblíbených https://www.lacouronneducomte.nl/.

Inkoustům od KWZ z mnoha důvodů jako jsou výborné reakce se starými i novými pery, pěkné, syté barvy, velkorysý obsah a příznivá cena, ráda zachovám přízeň i dále a možná se konečně rozhodnu i pro nějakou z duběnkových variant.

J. Herbin 1670 Emerald of Chivor – potěšení v luxusním balení




I když už jsem měla tu čest zkusit inkousty Herbin a to jejich klasickou i parfémovanou řadu, mé srdce toužilo hlavně po lahvičce jejich nejimpozantnější řady a to té, která nese letopočet 1670, tedy rok vzniku Herbinova podniku. Do ní patří pět různých barev. Každá má stejné lákadlo pro zákazníky – půvabné balení, které chrání nehorázně zajímavý inkoust.

S Emerald of Chivor jsem se nesetkala poprvé, již loni jsem získala malý vzoreček od kamarádky. Ten mi stačil absolutně k přesvědčení, že jednou, až nazraje čas, budu chtít celou lahvičku této barvy. No a letos se tak stalo, díky laskavosti té samé kamarádky.

Už honosně vyzdobené balení vám napovídá, že jste dostali do rukou něco nevšedního. Krabička je chráněna i igelitovou folií, což mám ráda, protože inkousty jsou choulostivé na transport. Vroubkovaný karton krabičky je velmi pěkným, i když nijak důležitým rozptýlením, zato metalickými kresbičkami se člověk pokochá trochu déle, než vůbec sáhne k rozbalení, protože jsou vyvedeny ve zlaté barvě a na sluníčku se krásně blyští. Samotný letopočet je nakreslený jako kdyby byl spletený z lodních lan.

Uvnitř krabičky čeká jak samotná lahvička, tak i propagační letáček, což mne celkem překvapilo, protože na ty jsem zvyklá pouze u plnicích per. Ale přeci jen, teď už se člověk soustředí hlavně na samotný inkoust.

Ten se skrývá v masivní skleněné čtyřhranné lahvičce, jež je kolem hrdla obmotána zlatým provázkem, který pokračuje přes hranu dolů až na stěnu lahvičky, kde ho jistí masivní (v tomto případě tyrkysová) pečeť s vyraženým letopočtem. Navíc i víčko je máčené ve vosku, takže vám po něm jen tak prsty klouzat nebudou. Něco tak krásného, a přitom důstojného jen tak nepotkáte, a tak bude i po vypotřebování inkoustu lahvička velmi reprezentativním předmětem na vašem ať už domácím nebo pracovním stole.

Ale hlavní, o co kráčí je samozřejmě tekutina samotná. Emerald of Chivor se v základu představuje velmi tmavou tyrkysovou barvou. Jenže to je jen jedna z jejích tváří. Ta druhá se ukáže po zatřepání lahvičkou a naplnění do pera a ta třetí až po napsání. Inkousty řady 1670 a nově i 1798 jsou totiž jak blýskavé, tak velmi výrazně stínující.

O blýskavých inkoustech, například od anglické firmy Diamine, se často zmiňuji. Emerald of Chivor má za prvé tmavé, velmi elegantní barvy a za druhé evidentně méně metalických, v tomto případě zlatých částeček než Shimmer Inks, což velmi výrazně ohraničuje linii mezi sice metalickým, ale stále důstojným inkoustem a veselou zábavou, kterou byste si ale na podpisovou listinu asi nikdy nevzali.

Posledním bonusem je výrazné stínování, které u tyrkysového Emerald of Chivor přechází až do purpurové barvy. Tenhle efekt, ale i onu blýskavou část si užijete nejvíc, když máte pero se širším (minimálně M, optimálně B), opravdu pěkně šťavnatým hrotem, protože právě skrz něj vám inkousty řady 1670 a 1798 ukážou svůj potenciál v plné síle. Proto jsem si pro test vybrala Centropen 10010, který přesně takovým hrotem disponuje.

Cena řady 1670 je kolem čtyř set korun, což umožňuje tuhle nádheru získat klidně jako narozeninový či vánoční dárek, aniž byste brutálně zbankrotovali. Bohužel nejsou k dostání u nás, ale u sousedů v Polsku si je můžete bez problémů objednat, i když ne aktuálně všechny.

Pelikan Edelstein – tekuté drahokamy




Pěkné pero potřebuje pěkný inkoust a pokud jsem spokojena s určitou značkou, proč jí nebýt věrná i co se inkoustů týče? Proto se dnes podíváme na inkousty Pelikan Edelstein – prémiovou řadu německého výrobce.

Barvy řady Edelstein jsou inspirovány tím nejbarevnějším z nerostných pokladů planety Země, a tak jsou tyto inkousty pojmenovány po drahokamech a polodrahokamech. Můžete tak psát onyxově černou, safírově modrou, od loňského roku i barvou kouřového křemene. Barevných variant je i s letošním olivínem patnáct.

K dostání jsou jak v dlouhých bombičkách, tak v reprezentativních lahvičkách. Náplně jsem už měla možnost vyzkoušet, koupíte je v krásné kovové krabičce po šesti kusech. Lahvičky jsou ovšem mnohem reprezentativnější a mnohem objemnější. Samozřejmě, že i násobně dražší.

Inkousty Edelstein jsou baleny v papírové krabičce s molitanovými výstelkami, což je skvělé jištění při exportu. Mimochodem – inkousty se nesmí přepravovat letecky, jen povrchovou a vodní dopravou. Samotné lahvičky jsou obdélníkové, z masivního skla a velmi reprezentativní, takže dostanete hezký doplněk na stůl a smrtící zbraň v jednom. Já mám k dispozici barvu Smoky Quartz, získanou při loňském Pelikan Hubu a Sapphire, se kterým jsem měla už tu čest skrz náplně.

Lahvička Edelsteinu stojí přes čtyři sta korun a jen atraktivními barvami a padesátimililtrovým objemem se taková cenovka těžko omluví. Proč má vlastně smysl kupovat drahé inkousty?

Většinou proto, že jsou vyrobeny z kvalitnějších ingrediencí, než jsou ty levnější a konkrétně u Edelsteinů jsou to ještě speciální přísady, které zajišťují hladké psaní (tedy inkoust nevysychá a nehrudkuje, jak se mi stává třeba u hnědých a oranžových inkoustů Diamine) a starají se o vnitřní mechaniku pera. Zkrátka a dobře, něco jako když tankujete benzin s aditivy. A pokud máte pero za x tisíc, což je třeba u modelů Souverän od Pelikanu záležitost běžná, určitě do nich nebudete cpát levné inkousty. Jasně, pero by psalo i s Koh-i-Noorem za šestnáct kaček z papírnictví, ale výsledek by asi žádná sláva nebyl. Proto jsem dvoustovku i dvěstěpětku natankovala Edelsteiny, hned jak to bylo možné. Navíc jsem bombičky i lahvový Smoky Quartz vyzkoušela i ve veteránech a potykal si s nimi velmi obstojně.

Navíc jsou inkousty Edelstein velmi často vypuštěny do světa i s plnicím perem ve stejné barvě. Svět se tak dočkal akvamarínového či ametystového modelu M205 a M200 v barvě dýmového křemene, která byla limitovanou edicí pro loňský rok. A když si to propočítáme, tak objem rezervoáru modelu Pelikan Classic M200/205 je 1,2 ml čili při padesáti mililitrovém objemu stačí jedna lahvička na skoro dvaačtyřicet načerpání, přičemž mililitr inkoustu stojí 8,18,- Kč. Není to levný pohon pro pera, ale je zkrátka kvalitní. Proto si s největší pravděpodobností časem pořídím ještě další inkousty z této řady.

Hodíme se k sobě, miláčku? aneb pár slov ke kompatibilitě




Myšlenkou, že by snad do plnicího pera nacpali kaligrafický inkoust, své čtenáře urážet nehodlám. Přesto mne však za těch pár chvil, co plním pera inkoustem k tomu určeným, pár zajímavých překvapení potkalo a tak doufám, že tímto článkem je ušetřím ostatním, alespoň částečně.

Není bombička jako bombička

Koupíte si nové plnicí pero. Třeba na eBay. Koupíte k němu bombičky. Tady. Pak zjistíte, že ten malý špunt, co má přivést inkoust ke špičce hrotu je jinačí než profil bombičky. A ono to tam… jaksi… do háje… vůbec nepasuje! Naprostým expertem je na to japonská firma Pilot. Nejen, že u nás se určité modely jmenují ne Metropolitan ale Middle Range nebo ne Vanishing Point, ale Capless. Zakopaný pes není jen v jiných názvech, ale i koncovkách pro nasazovatelné konvertory či výše zmiňované bombičky. Proto je třeba si při koupi dávat pozor. Pokud je v peru již přítomen konvertor se správným otvorem, není problém. Pokud se ovšem konvertor rozsype nebo budete chtít koupit bombičky v tuzemských shopech k peru koupenému mimo Evropu, asi dost ostrouháte. To, co napíšu, bude znít hrozně ošklivě, ale s pery koupenými v Evropě se spletete minimálně. Pokud si koupíte něco za oceánem, zjistěte si, co písátko skutečně baští, případně berte kousky s konvertorem ve výbavě nebo s integrovaným plněním. Většina evropských značek ale razí rovnostářský režim a prodává standardní evropské náplně i za velkou louží.

Pero a inkoust stejné značky? To k sobě prostě musí jít!

Haha. Jaká naivita. To jsem takhle koupila černý Parker Quink, napojila jím starožitný Parker 61 a… vono to nepsalo. S řidšími inkousty od Diamine pero problém nemělo. Mimochodem, s černými je vůbec dost nehezká svízel. Dobrou černou aby člověk pohledal a Diamine Jet Black to v tomto případě fakt není. Já mám ty inkousty hrozně ráda, bez uzardění je cpu i do starožitných per, ale černá není sytě černá ani omylem. Nejlepší černou, kterou jsem měla možnost ozkoušet, byl inkoust Noodler´s Heart of Darkness, který byl darem od kamaráda Petera, ale tady ho bohužel neseženete. Dá se tu však za drobet… ok… zkrátka nadstandardní cenovku najít třeba Sailor Kiwaguro nebo Sailor Jentle Ink, ovšem mručení uživatelů je velmi pochvalné. A když už se dotýkám tématu ceny – dražší inkousty jsou jako dražší paliva. Dobře tečou, promazávají útroby pera, tolik nezasychají a jejich světlostálost je jinde než u „lowcostových“ inkoustů. Ale třeba řada 4001 od Pelikanu je skvělá (tyrkysový pořád cpu do starožitného Centropenu 10012 a okoštoval ho i Esterbrook J), jenže pak zkusíte něco z jejich řady Edelstein a už je ten dojem zase někde jinde.

Další celkem nepříjemnou svízelí je hrudkování. Zjistila jsem, že touhle lapálií trpí hlavně oranžové a hnědé inkousty od Diamine, když s perem natankovaným takovou tekutinou dlouho nepíšete. To pak musíte vzít ubrousek, hrudku z hrotu sejmout, nejlíp odkápnout nějakou tu kapku zmaru do kapesníku… a funguje se dál. Široká paleta barev je zkrátka u těchto Angličanů vykupována drobnými svízelemi, které nikoho nepotěší, ale jsou otravné. A protřepávání lahvičky shimmer inku je pak to nejmenší. Přiznám se, že jsem ještě nezkusila jejich dokumentní a výroční barvy, tak uvidíme, zdali budu překvapená, nebo rozpačitá.

Pokus – omyl…

se zkrátka stává. Při představě, že bych razila heslo: „do starožitných per jen starožitný inkoust!“ tak bych se na své poklady asi jen dívala smutně do nějaké vitrínky. Jenže já svoje pera prostě chci mít v provozu. Takže zkouším, stopuju a zapisuju si za uši, co kterému peru chutná a co ne. Třeba s polskými inkousty KWZ, které jsem si přivezla z Katovic, nemají problém ani se stařečci, ani mladíci. Jsem kacíř a do Montblanc Classic klidně zapíchnu shimmer ink od Diamine v dlouhé bombičce od Pelikanu Edelstein, do Centropenu Montblanc nebo KWZ, ve TWSBI Eco je tou dobou Diamine Apple Glory, stejně jako v zelené 10012. Většinou je tahle mezinárodní spolupráce náramně vyhovující, když ne, vypláchneme a načepujeme něčím jiným. I proto má smysl mít víc inkoustů různých značek, i když si, porovnáme-li objem standardního konvertoru a klasické lahvičky, zakládáte na dlouhodobé zásoby. Není zločin začít levnými 4001 nebo Diamine a pak to přes Edelstein, případně inkousty od Visconti a Sailor Jentle Ink dotáhnout třeba až k Pilotu Iroshizuku. Kvalitě se totiž musí přivyknout… pokud to tedy vaše pero vůbec spolkne.

O dopisech




Korespondence. Kdysi dávno páteř dorozumívání se mezi lidmi. Intriky skryté v zapečetěných obálkách. Milostné dopisy. Udání. Vojenské depeše. Notové zápisy, synopse povídek, konzultace nad chystaným románem. Což o to, samotné dopisy chodí pořád, proseté skrz jedničky a nuly, maximálně opatřené chladnou parafou a razítkem, jedná-li se o úřední dopisy. Psaní dopisů je pro báby a dědky, co pamatujou císařpána a nemají stejně celý boží den co na práci. My mladí na to nemáme čas. Potřebujeme přeci udělat svět lepší nebo horší, podle toho, jak na to koukáte. Naboucháme esemesku nebo e-mail a je vystaráno. Co se prudit s papírem a propiskou, nebo perem.

Už je to pár let, mnohem dřív, než jsem propadla kouzlu plnicích per a těch ošemetností kolem, kdy jsem při rekonstrukci bytu našla malou krabičku od tabáku, která skrývala poklad. Dopisy z roku 1931 od rodiny pro mladou panskou Cecilii Černou, která tehdy v Praze sloužila. Psaní byla ze Svaté Dobrotivé. Tuhle vesnici už na mapě nenajdete, nyní se jmenuje Zaječov. Tehdy ještě netušila, že si vezme mladého dělníka Jana, narozeného stejný rok, tedy 1912 a budou spolu mít dvě krásné děti, Zdenka a Janu. A ti budou mít další krásné a hodné děti, Zdeněk tři dcery, Jana tři dcery a jednoho syna. A že posledním z těch vnoučat, tak trochu nedopečeným, budu já.

Na těch dopisech je fascinující jedna věc. Každý člen rodiny, maminka, tatínek, sourozenci, popsali přesně jednu stranu malinkého formátu. Co je u nich nového, jaká byla pouť, že je pan myslivec záletník, atakdále atakdále.

Dopisy mám schované na bezpečném místě, a dokud budu živa, přísahala jsem si je opatrovat.

Nedávno jsem našla další krabičku, která byla opět plná dopisů. Tentokrát adresované mé mamince, někdy ze šedesátých let. Jelikož mi tenkrát příjemkyně seděla za zády, zdvořile jsem se optala, jestli si ty dopisy smím přečíst. Souhlasila.

Spousta dopisů od chlapců z vojny, některé už si ani nepamatovala, když jsme si pak povídaly. A taky pár od jistého Jaroslava, který se za pár let měl stát jejím manželem. Ty dopisy byly plné krásných, upřímných slov zamilovaného chlapa, který je zrovna sám u Balatonu a stýská se mu po jeho milé, sotva tam dorazil.

Nebylo tedy takovým divem, že jsem si prostě jednoho dne koupila na poště dopisní papíry, přišla domů a napsala dopis. A když jsem sehnala další adresy, bylo těch dopisů víc. Psaní dopisů beru hlavně jako terapii, po náročném dni si sednu a mám pocit, že jsem alespoň na těch pár desítek minut, než doťuknu hrotem pera poslední tečku, hájená před vším. Utřídím si myšlenky, pokud píšu první dopis, přemýšlím, co větami chci říct, pokud už odpovídám, tak zase jak chci odpovědět. Legrační okamžik nastal, když jsem ještě po mnohahodinové procházce se psy sedla ke stolu a napsala dopis. Moje myšlenky byly čisté jako křišťál a moje ruka nebyla při psaní vůbec nervózní. Alespoň se mi to tak zdálo. A můj den tím dosáhl dokonalosti.

Přiznávám, že většina přátel, se kterými si dopisuji, se mnou sdílí i kyberprostor, ale i přes to, že si píšeme téměř denně po síti, máme si co psát i v dopisech. Mám pocit, že je tím poznávám ještě lépe a hlouběji. Třeba skrz jejich rukopis. Někteří mají nádherné písmo, jiní horší, k těm se koneckonců řadím i já, ale všichni oplývají smyslem pro humor, který mi sedí. Tím, že je vyjádřený na papíře, dosahuje pro mne jakési příjemné definitivnosti. A když náhodou máte splín, v práci se vám nevede, rodina se hádá, ale vy najdete v kastlíku dopis jen a jen pro sebe… lidi, takovému pocitu se máloco vyrovná. Jsou to takové ty malé dávky optimismu, které každý člověk potřebuje jako drogu. Navíc mnohem osobnější, než chladná věta na monitoru. Výborné na nich je, že se k nim, pokud si je založíte, můžete vrátit za den, za týden, za rok…

Nebudu se bránit názorům, že to beru moc mysticky, co na tom může být, sednout si na zadek, vzít si do ruky písátko a začít něco smolit. Tak to zkuste, najděte si adresáta, napište mu něco pěkného, počkejte si na odpověď a pak si můžeme popovídat o tom, jestli to s vámi něco udělalo, nebo je to jen další přežitek, co má být zapomenutý a nevyužívaný. Mám zkrátka pocit, že ve zrychleném šílení zdejšího světa, tlakům ze všech stran a křečovitě spokojených životů by si člověk prostě měl sobecky vytvořit nějaké ty oázy klidu, které mu pomohou ten svět snést. Proto máme koníčky, proto máme vášně a nikdo nám nezakazuje si přidávat nové. Tak proč by to nemohla být korespondence. Však to není drahá záležitost, pokud si vystačíte se základem.

Samozřejmě, nemůžu vám zaručit, že váš dopis najde někdo o sedmdesát let později, kdy už zdejší servery a harddisky budou mrtvé a bude slzet nad nálezem kusu historie, který pak doběhne umístit do muzea.

Ale co když třeba ano?