Platinum 3776 Century Chartres Blue – Inspirace vitráží




Model 3776 Century japonské firmy Platinum je její vlajkovou lodí, která je k dispozici v mnoha různých variantách, ať už z poloprůhledné nebo průhledné pryskyřice, případně ebonitu, v různých barevných mutacích, případně vyzdobena starou japonskou úpravou urushi maki-e. My se dnes podíváme na variantu Chartres Blue, která byla inspirována vitrážovými okny jedné francouzské katedrály.

Katedrála v Chartres je jednou ze tří nejvýznamnějších francouzských katedrál a také jednou z největších gotických vůbec. Byla vybudována jako druhá ze tří a proto je větší než Notre-Dame v Paříži, která byla dostavěna jako první. I přes pozoruhodnou architektonickou podobu jsou nejznámější právě modré vitráže, jejichž barva inspirovala dnes recenzované pero. Je fascinující, že stavební styl na jedné straně zeměkoule inspiruje k naprosto odlišnému počinu někoho na druhém konci světa.

Model 3776 Century nenese tuto číslovku jen tak zbůhdarma, je to výška hory Fuji, jednoho z nejznámějších japonských přírodních klenotů. Varianta Chartres Blue je vyrobena z poloprůhledné sytě modré pryskyřice. K mání je buď pero se zlatými nebo pochromovanými doplňky.

Pero má hladký, doutníkovitý tvar. Víčko je zakončeno zaoblenou špičkou ze stejného materiálu, jako je zbytek pera. Pod ní je umístěn prstenec s plochou, širokou sponou. U ústí zdobí víčko silný prstenec s vyrytým názvem výrobce, zemí původu a číslem typu. Též je pozlacený.

Úchop pera je vyroben opět ze stejného materiálu jako ostatní části pera. Disponuje dostatečnou šířkou a i když nemá žádné drážky, drží se dobře. Za úchopem jsou závity na našroubování víčka. U hrotu lemuje ústí úchopu plastový prstýnek.

Barel se na úchop také našroubovává a stejně jako víčko, i on končí zaoblenou špičkou, ozdobenou tenkým zlatým prstencem. K peru je přibalen Platinum konvertor.

Hrot modelu 3776 Century je vyroben ze čtrnáctikarátového zlata a bohatě gravírován. Můj kus je vybaven variantou soft fine, což je měkký hrot s tenkou stopou. Pracuje na podobném principu jako flex hrot, tedy že se při tahu dolů plátky hrotu roztáhnou a dostaneme tak širší stopu. Zatímco flex je koncipován na co největší roztažení plátků a co nejširší stopu, soft fine hrot má své limity a přílišný tlak by mohl hrot nenávratně poškodit. Je to sofistikovanější nástroj a přiznám se, že mi ještě chvíli potrvá, než se s ním naučím obstojně psát. Takovýto druh hrotu je vhodný například na psaní písma Copperplate nebo Spencerian.

Pokud si na takhle speciální hrot člověk netroufá, tak jsou k mání samozřejmě i konzervativnější varianty v podobě klasických hrotů šířky F, M nebo B. Pro ještě větší fajnšmekry je k mání i tzv. music nib pro další stupně kaligrafie.

Platinum 3776 je možno koupit například v pražském Penshopu, cena se liší podle materiálu. Varianta Chartres Blue stojí necelých pět a půl tisíce korun.

Za poskytnutí pera děkuji Peteru Kotrčkovi

Centropen 5270 – zlatočerný luxus

Koncem sedmdesátých let se v dačickém podniku začala vyrábět řada plnicích per s charakteristickým dlouhým černým úchopem a polokrytým hrotem. Jednalo se o prototyp Streamline bez číselného zařazení, model 3770 s ocelovým hrotem i víčkem a jeho luxusnější obdobu 5270 se zlatými doplňky. A právě na posledně jmenovaný se zaměříme v dnešním článku.

Tak jak bylo v šedesátých a sedmdesátých letech zvykem, plnicí pera Centropen se často prodávala ve dvojici s propiskou. Já jsem získala místo propisky modely 5270 dva. Je to doslova dvojnásobné potěšení, protože tento model byl jedním z posledních, který byl osazen flexibilním hrotem Ripet.

Vrchní část 5270 je vyrobena z celočerného lesklého plastu, bez zvýrazněného úchopu. Přechod mezi úchopem a tělem pera je pouze ozdoben kovovým prstencem, který jistí víčko při zavření. To je zlaté, s matným povrchem, stříbřitě kovovým vrškem a ocelovou sponou. Ústí víčka je lemováno prstencem vyleštěným do hladka, což s matnou většinou víčka působí zajímavě kontrastně.

Tělo pera zdobí název a číslo typu pera, tentokrát však chybí to výrobní. Konec je opět uzavřen stříbrným „tlačítkem“, podobným tomu na sponě, jen je menší, protože se tato část zužuje. Tělo skrývá klasický vestavěný pístový konvertor, který je do většiny Centropenů dáván už od padesátých let. Nedá se vyšroubovat, tak jako to bývá u moderních per. Oba mnou vlastněné exempláře jej mají naštěstí plně funkční.

Jak jsem již zmínila výše, 5270 píší díky starým dobrým Ripetům, čtrnáctikarátovým zlatým hrotům, které byly v drtivě většině flexibilní, takže si s nimi člověk užije víc zábavy, když může psát směrem dolů jinou šířkou stopy než směrem nahoru. Chce to ale trochu jemného, opatrného cvičení, než se s ním člověk naučí zacházet, protože těžká ruka flex hrotům neprospívá. Částečnou ochranou je v tomto případě úchop, protože maličko přesahuje na úroveň boků hrotu a shora jej z poloviny zakrývá. Odpůrci polokrytých a celokrytých hrotů často lamentují, že není tím pádem vidět jedna z nejkrásnějších částí pera, ale na druhou stranu se tím posiluje elegantní, u krytých hrotů až proudnicový tvar.

5270 je dostatečně dlouhá, aby se dalo psát bez víčka, to se však samozřejmě nasadit dá. Vzhledem k tomu, že je pero takřka celoplastové, bez víčka je velmi lehké. Ale i když je víčko kovové, má relativně tenké stěny a tak se pero nijak brutálně nepřevažuje.

Černozlatý Centropen je dnes nabízen na aukčních portálech za až nesmyslnou cenu, já měla obrovské štěstí a získala oba kusy ještě s jedním plnicím perem (o kterém bude řeč v některém z dalších článků) za symbolických pár set korun.

Tactile Turn Gist – ryze chlapské pero




Texaská firma Tactile Turn byla založena roku 2012 a do povědomí příznivců plnicích per se zapsala během roku 2015, kdy odstartovala úspěšná kickstarterová kampaň na podporu modelu Gist. Majitel TT Will Hodges přesně věděl, jakou cestou se chce vydat. Jediný model, ovšem variabilní, co se týče materiálů. Ty jsou však vybírány ne dle měřítek elegantnosti, ale užitečnosti. Gist je totiž pro chlapy, kterým nevadí, když jim pero spadne do bláta, protože ho zvednou a stejně s ním napíšou, co potřebují.

Gist je velmi strohý, přesto zajímavý nástroj. Tělo, víčko i úchop pera jsou gravírovány jemným žebrováním, které hlavně v případě úchopu zajišťuje, že se vám nástroj při psaní nebude protáčet v prstech, i kdybyste je měli od nafty. Konec víčka je plochý, stejně jako zakončení těla pera. Spona plochá, černá, velmi tuhá, ale splňující to, co se od této části pera očekává, tedy jistit nástroj proti vypadnutí z kapsy a z částí pera je jediná lesklá.

Co se týče nabízených materiálů, možnosti jsou v jádru tři, obohacené o mírné variace. Nejlevnější je pero z polykarbonátu, takzvanou „střední třídou“ co se týče ceny je v rámci modelu Gist mosazná varianta a nejdražší je titanová. Krom základního materiálu se dají vybrat ještě doplňky (úchop a vršek víčka) z mosazi, mědi, damašku nebo titanu. Taková exponenciálně zvyšující se variabilita je nesmírně sympatická. Navíc si dle váhy základního materiálu můžete vybrat, čím chcete svou ruku zatěžovat. Plast je nejlehčí, mosaz zase nejtěžší.

Objektem dnešní recenze je varianta polykarbonátová s měděným úchopem a vrškem víčka. Výběr materiálů se samozřejmě odrazí na ceně, rozmezí se pak natahuje od devětadevadesáti dolarů k cifře ke třem stovkám. S dalším navýšením počáteční investice je třeba počítat ohledně potenciálního materiálu hrotu. Ten je značky Bock a velikosti šest čili pěkný velký kousek kovu od solidního německého výrobce s dlouholetou tradicí. K mání máte možnost ocelovou, titanovou a čtrnáctikarátové zlato. Co se týče šířky stopy, nabídka je velkorysá, od EF hrotu až po 1.1 mm stub. Mnou ozkoušený model má ocelový hrot šířky B, což je velmi pěkně píšící, šťavnatá záležitost, která je ideální pro rozmáchlejší rukopis.

Díky patinujícím materiálům se Gist velmi brzy zbaví puncu novosti, a naopak může získat šmrnc poctivého pracanta, který je do ruky brán den co den. Samotné pero je krátké, takže většina pisatelů bude psát s nasazeným víčkem. To se šroubuje díky širokému závitu, který má rozsah zhruba tři otočky. Nasazené u karbonové varianty sedí jak přibité, z jiných recenzí je ale patrné, že mosazná varianta má s tímto drobet problém.

U modelu Gist nenajdete žádný lesk, zářivé barvy, pozlacení a další „pastvy pro oko“, kterých jsou moderní pera plná, ale získáte praktický výrobek, který byl velmi promyšleně konstruován na to, aby vám vydržel co nejdéle, a to i v nejtěžších podmínkách. Víc, než v ženské kabelce mu to bude slušet v kožené pracovní brašně nebo kapse u montérek, přičemž si opravdu nemyslím, že je ostuda přesně pojmenovat, pro jaké pohlaví jsou tato pera primárně určena. A věřím, že právě takováto ryzost a syrovost okořeněná bohatým množstvím kombinací skrz velmi kvalitní a odolné materiály byla sympatická všem, kdo kampaň Gistu tehdy podpořili.

Stránky výrobce: http://www.tactileturn.com/

Za zapůjčení pera Tactile Turn Gist děkuji Peteru Marcinkovi

Centropen 10011 – něco starého, něco nového




S příběhem mého prvního starožitného Centropenu jste se mohli seznámit tady. Model 10010 byl začátkem designové řady, která vládla Československu v obměnách po celá padesátá léta. Ale mezi „desítkou“ s krytým hrotem a „dvanáctkou“ zdobenou podmanivou perletí či proužky v mnoha barevných mutacích se přeci jen skryl ještě jeden typ – 10011.

Uznávám, že je asi trochu zbytečné psát další článek o modelu, který je s drobnými obměnami nemlich to samé jako ten před ním a ty po něm, jenže celá desítková řada je prostě tak dobrá a hodná pozornosti, že i modelu 10011 musím věnovat pár řádků. A nebudou poslední – koneckonců, ještě nemám doma všechny varianty tohoto pera.

I tento Centropen snoubí to nejlepší a hlavně osvědčené z předchozího a nadcházejícího modelu. Ostala tmavá barva i celuloid, zůstaly tři barevné prstence charakterizující už model Barclay 1304 ze začátku padesátých let, ale hrot ztratil krytí. Jinak je mladší bratříček typu 10010 stále tím stejným buclatým perem doutníkového tvaru, na první pohled vlastně dost obyčejným. Osazen je hrotem Centropen Iridium 42, který sice neoplývá zlatem jako hroty Ripet, dostatečně hebký a příjemný pro psaní je i tak. Oválná spona je stejně jako proužky na víčku věčným leitmotivem Centropenů padesátých let a i v tomto případě svou funkci plní na jedničku.

I toto pero má v útrobách skrytý integrovaný pístový konvertor, který se v takřka nezměněné podobě probojoval až do doby o dvacet let později. Když je totiž správně funkční, odvádí velmi dlouho dobrou práci a nejsou třeba další servisní zásahy.

Modely 10010, 10011, 10012 i 10014 sice vypadají tvarově nachlup stejně, ale rozměry by vás často dost překvapily. Netýká se to tolik šířky, která je standardizovaná, aby se do nich vešel konvertor, ale délky, protože se každý kus této řady vyráběl ručně a tak se občas můžeme setkat s rozdílem až několik milimetrů. I proto jsou starožitné Centropeny okouzlující – co kus to originál. Dokonce i spony nikdo nenasekal jako Baťa cvičky.

Není překvapením, že i toto pero jsem získala na Aukru a opět muselo na opravnou a ozdravnou kůru, která mu samozřejmě prospěla a je stejně kvalitním dříčem, jako model 10010 i ty následné. Připočítáme-li si cenu za opravu a pořizovací cenu, vyšlo mne pero na bratru 1500,- Kč.

Protože znám lidi, kterým se kryté hroty opravdu nelíbí, protože dle nich tím krása pera celkově upadá, je dobře, že model 10011 skýtá kompromis v decentním tmavém celuloidu, krytém hrotu a vlastnostech, které poskytnou dobrou službu i po více než šedesáti letech od data výroby. Navíc doba devadesátých let, kdy těchto per měl každý plnou půdu a sklep pomalu končí a to co bylo k mání celkem snadno, už třeba za rok za dva nebude.

Penco 40 – krátkou dobu na výsluní




Po válce, v květnu 1945, byl zatčen spolumajitel Imperialu Alfred Gerlach a zatímco trávil nastupující léto ve vězení, továrny se chopili sami zaměstnanci a pod značkou Penco začali plnit lukrativní kontrakt, který jim byl brzy zadán – vyrábět pera pro důstojníky Rudé armády. Samotná značka zůstala v platnosti až do poloviny padesátých let, kdy byla v rámci znárodnění definitivně strávena Centropenem.

Model Penco 40 se vyráběl jak v černé variantě, tak i barevných. Jedná se o velké plnicí pero s vestavěným čerpacím systémem a velkoryse pojatým inkoustovým oknem, kde si člověk může kontrolovat, kolik mu na psaní ještě zbývá inkoustu. Čerň „čtyřicítky“ doplňují zlaté elegantní prvky, jako jsou plošky s černými kamínky na vršku víčka i spodu barelu, plochá pružná spona a dva tenké prstence u ústí víčka. Tělo pera končí odšroubovatelným krytem, který skrývá otočný závit pro pohyb pístu. Tvarově je Penco 40 hodně podobné jak modelu Smaragd 1001, tak modelu Barclay Vacuum 1302, o kterém si povíme něco v další recenzi. Zkrátka dlouhé černé pero, které při prvním pohledu úplně neoslní.

Když jsem pero poprvé naplnila, zjistila jsem, že mezi úchopem a závitem z mikroskopické škvírky uniká inkoust, což mne iritovalo, protože jsem měla díky tomu pořád špinavé prsty. Pero sice šlo na opravu, protože teklo i spodem, ale po navrácení se únik okolo úchopu pořád nedařilo vyřešit. Lámala jsem si hlavu, jak se k bolístce pořádně dostat, až jsem se odhodlala zkusit odšroubovat úchop. Některá pera s vestavěným pístem ho nemají napevno spojený se zbytkem těla, některá mají. Tady naštěstí fungovala varianta první, a tak s pomocí mírné brutality se povedlo pero rozdělat, namazat zevnitř silikonovým gelem a nepříjemná inkontinence byla fuč.

Po absolvování této procedury se z Penca 40 stal sice na první pohled fádní, ale velmi dobrý pracovní nástroj. Může za to ocelový hrot Warranted Iridum Point 60R, který je velikostně srovnatelný se současnými hroty číslo 5. Co do šířky hrotu bych tipovala někam mezi F a M. Opět, tak jak je tomu u kupovaných per stává, musel být hrot zabroušen, aby psal dobře, tentokrát se o to nepostarala moje maličkost, ale toto bylo ošetřeno při opravě.

Spolu s výše zmíněnými poslední dobou Penco 40 hodně využívám v práci či při soukromých zápiscích a po opravě funguje už několik měsíců tak, jak má. Jeho devizou jsou hebký, nevynechávající hrot, velká kapacita pro inkoust a příznivé rozměry i pro majitele větších dlaní. Pero mne stálo čtyři stovky plus nějaké drobné za opravu. Nepochybuji, že barevné verze Penca byly určitě lákavější, ale pokud chce člověk důstojného, ne tak křiklavého veterána, není toto pero vůbec špatnou volbou.

Centropen 4164 – decentní pracant

Šedesátá léta se nesla v duchu povolování ledů a nesla s sebou naději na pozvolnou demokratizaci, kterou však v srpnu 1968 rozdrtily pásy vojsk Varšavské smlouvy. Mnoho lidí usoudilo, že je to pro ně poslední možnost emigrovat, než klec natvrdo na dalších dvacet let spadne. A v dačickém podniku jsou dál vyráběna pera, protože psát je potřeba, ať už vládne kdokoliv.

Tento Centropen jsem získala na před pár lety na Aukru, měl však poškozený plnicí mechanismus a hrot. Následovala tedy oprava. Pak jsem ho odprodala kamarádce, ale shodou okolností se mi do sbírky vrátil a to letos za neskutečně směšnou cenu – padesát korun.

Centropen 4164 už jde naprosto jiným designovým směrem než předchůdci. Decentní stříbročerná kombinace, větší, masivnější spona hranatého tvaru a hlavně plně vestavěný čerpací mechanismus. Odšroubovatelný je, krom víčka, jen kryt otočného umělohmotného šroubu čerpacího mechanismu. Hladinu inkoustu pisatel kontroluje skrz průhledné, dvěma stříbrnými pruhy lemované „okýnko“ v první třetině krytu pístu.

Víčko je na vrcholu zdobeno černou tlustou ploškou, kryt šroubu je naopak opatřen ploškou stříbrnou. A právě rozumně nakombinované křížení kovových částí s plastovými činí toto pero v ruce dobře vyváženým a příjemným na úchop.

Hrot tohoto Centropenu je velmi nepoddajný, ostatně písmenko T za číslem 42 znamená tuhý. Přesto však píše velmi pěkně a nevynechává.

Centropeny z pozdních šedesátých a pak dalších let už zkrátka nejsou tak podmanivě krásné, jako když se používal perleťovaný celuloid, přesto se jedná, alespoň v případě 4164, o pěkné náčiní, které ještě odvede dobrou práci.

Centropen Barclay 1304 – Hliníkový švihák z Dačic

Dnes se podíváme na plnicí pero, které bylo vyrobeno sice též v padesátých letech, ale z úplně jiného materiálu, než je celuloid. Přivítejte Barclay 1304, další chloubu dačické továrny.

Barclay 1304 se vyrábělo ve čtyřech verzích – z tvrzené gumy, celuloidové, hliníkové a stříbrné. Mnou ukořistěný je zdobený krásným proužkováním. Samozřejmě se přes šedesát let svého života neubránil nějakým odřeninám – povrch u otvoru víčka je prošoupaný až na základ.

Designově se dá říct, že se jedná o hybrid mezi modelem 10010 se svými oblými konci víčka a těla a 10016 s již hranatou, kovovou sponou. Barclay byla věcí výhradně padesátých let – pak už se nenašel zlatník, který by je tak kvalitně potahoval drahými kovy a ryl.

Když sundáme blyštivý kabátek, zbude nám klasický centropenovský čerpací systém, který jsme viděli i předtím. Nejzajímavější je na tomto peru ale hrot. S největší pravděpodobností nebude originální, protože Barclay se při výrobě osazovaly výhradně hroty od p. Kroutla. I tak mi dělá radost, protože se jedná o hrot 42 S tedy soft. Je ohebný, čili se můžeme bavit o tzv. flex hrotu, který po mírnějším zatlačení od sebe oddálí obě části hrotu a pero tak píše silnější stopou. Když píšete zlehka, pero píše takřka standardní stopou.

Jelikož mne můj kamarád a velká inspirace ohledně per (děkuji Peter) velmi inspiruje, moc jsem si takovýto hrot nebo něco jemu podobného chtěla vyzkoušet a už chápu, proč je s ním taková zábava. Teď už se jen naučit psát hezky ozdobně.

Ač proti svým celuloidovým bratříčkům vypadá Barclay drobet štíhleji, váhou vyhrává na plné čáře. Ne, že by byla celuloidová pera nějak nepříjemně lehká, aby vyskakovala při psaní z ruky, ale kov je kov, i když „jen“ hliník. Malým problémem je poněkud neukotvené víčko, když ho nasadím na tělo pera. Zkrátka ho tam musím poctivě narazit. Ale i tak je 1304 je stabilní, těžší pero, které je radost používat a já ho považuji za velmi reprezentativní šperk mezi svými pery.

Po pár měsících od nákupu stříbrné 1304 se mi podařilo získat i zlatou, jinak vzorkovanou, která měla úplně stejný hrot jako hliníkové pero, takže se potěšení a radost z kvalitního psacího zážitku zdvojnásobila.

Centropen 10012/10014 (1953/1954) – Perleťová padesátá




Zatímco lidé se v padesátých letech po počáteční euforii z nástupu nové síly k moci pomalu propracovávali k deziluzi, podpořené vykonstruovanými politickými procesy a v roce 1953 zlodějskou měnovou reformou, Centropen v Dačicích, nyní už národní podnik, dál dělal to, v čem byl nejlepší.

Vyráběl psací potřeby a mezi nimi i plnicí pera.

Kulatých tvarů se pera od Centropenu nezbavila po celá padesátá léta. K drobným inovacím ale přeci jen došlo. Modely 10012 a 10014 už hýřily mnoha barevnými vzory. Zelené, červené, modré, hnědé, šedé… k mání byly jak perletově vzorované, tak i decentně pruhované, či snobárna nejvyššího kalibru – stříbrná Barclay pera, pro nemajetnější bylo možno zakoupit hliníková. Ovšem tvarově si oba prvně zmiňované typy doslova z oka vypadly, jen 10014 je o kousíček větší a i rozměry transparentních vršků víčka a těla se liší. Plus pokovení hrotů. Spona je totožná s modelem 10010 – oválná plastová. Modely 10012 s jedním prstencem dnes nejsou téměř k sehnání, s největší pravděpodobností potkáte totožné víčko, co se týče zdobení, jako u 10014, čili s jedním silnějším a dvěma tenčími prstenci. Na těle per je vyrytý název výrobku, typ a pořadové číslo výroby. Ty zlacené nejsou, ale bývaly.

Krom přenádherného vzoru na celuloidových částech jsou velmi líbivým prvkem transparentní konce, které jsou lemovány tenkou červenou linkou.

Co ale mají obě pera takřka totožné, jsou útroby. Obě pera jsou vybavena pístovým čerpacím mechanismem, obě byla z tohoto pohledu nepoškozena.

A jak tahle smečka píše?

Po pár peripetiích se ve všech perleťových uhnízdil klasický ocelový hrot velikosti 42, který píše dost hebce na to, aby člověka neomrzelo pera brát opakovaně do ruky.

A cena? Pro pero v opravdu top kondici si připravte pár tisíc.

Hodíme se k sobě, miláčku? aneb pár slov ke kompatibilitě




Myšlenkou, že by snad do plnicího pera nacpali kaligrafický inkoust, své čtenáře urážet nehodlám. Přesto mne však za těch pár chvil, co plním pera inkoustem k tomu určeným, pár zajímavých překvapení potkalo a tak doufám, že tímto článkem je ušetřím ostatním, alespoň částečně.

Není bombička jako bombička

Koupíte si nové plnicí pero. Třeba na eBay. Koupíte k němu bombičky. Tady. Pak zjistíte, že ten malý špunt, co má přivést inkoust ke špičce hrotu je jinačí než profil bombičky. A ono to tam… jaksi… do háje… vůbec nepasuje! Naprostým expertem je na to japonská firma Pilot. Nejen, že u nás se určité modely jmenují ne Metropolitan ale Middle Range nebo ne Vanishing Point, ale Capless. Zakopaný pes není jen v jiných názvech, ale i koncovkách pro nasazovatelné konvertory či výše zmiňované bombičky. Proto je třeba si při koupi dávat pozor. Pokud je v peru již přítomen konvertor se správným otvorem, není problém. Pokud se ovšem konvertor rozsype nebo budete chtít koupit bombičky v tuzemských shopech k peru koupenému mimo Evropu, asi dost ostrouháte. To, co napíšu, bude znít hrozně ošklivě, ale s pery koupenými v Evropě se spletete minimálně. Pokud si koupíte něco za oceánem, zjistěte si, co písátko skutečně baští, případně berte kousky s konvertorem ve výbavě nebo s integrovaným plněním. Většina evropských značek ale razí rovnostářský režim a prodává standardní evropské náplně i za velkou louží.

Pero a inkoust stejné značky? To k sobě prostě musí jít!

Haha. Jaká naivita. To jsem takhle koupila černý Parker Quink, napojila jím starožitný Parker 61 a… vono to nepsalo. S řidšími inkousty od Diamine pero problém nemělo. Mimochodem, s černými je vůbec dost nehezká svízel. Dobrou černou aby člověk pohledal a Diamine Jet Black to v tomto případě fakt není. Já mám ty inkousty hrozně ráda, bez uzardění je cpu i do starožitných per, ale černá není sytě černá ani omylem. Nejlepší černou, kterou jsem měla možnost ozkoušet, byl inkoust Noodler´s Heart of Darkness, který byl darem od kamaráda Petera, ale tady ho bohužel neseženete. Dá se tu však za drobet… ok… zkrátka nadstandardní cenovku najít třeba Sailor Kiwaguro nebo Sailor Jentle Ink, ovšem mručení uživatelů je velmi pochvalné. A když už se dotýkám tématu ceny – dražší inkousty jsou jako dražší paliva. Dobře tečou, promazávají útroby pera, tolik nezasychají a jejich světlostálost je jinde než u „lowcostových“ inkoustů. Ale třeba řada 4001 od Pelikanu je skvělá (tyrkysový pořád cpu do starožitného Centropenu 10012 a okoštoval ho i Esterbrook J), jenže pak zkusíte něco z jejich řady Edelstein a už je ten dojem zase někde jinde.

Další celkem nepříjemnou svízelí je hrudkování. Zjistila jsem, že touhle lapálií trpí hlavně oranžové a hnědé inkousty od Diamine, když s perem natankovaným takovou tekutinou dlouho nepíšete. To pak musíte vzít ubrousek, hrudku z hrotu sejmout, nejlíp odkápnout nějakou tu kapku zmaru do kapesníku… a funguje se dál. Široká paleta barev je zkrátka u těchto Angličanů vykupována drobnými svízelemi, které nikoho nepotěší, ale jsou otravné. A protřepávání lahvičky shimmer inku je pak to nejmenší. Přiznám se, že jsem ještě nezkusila jejich dokumentní a výroční barvy, tak uvidíme, zdali budu překvapená, nebo rozpačitá.

Pokus – omyl…

se zkrátka stává. Při představě, že bych razila heslo: „do starožitných per jen starožitný inkoust!“ tak bych se na své poklady asi jen dívala smutně do nějaké vitrínky. Jenže já svoje pera prostě chci mít v provozu. Takže zkouším, stopuju a zapisuju si za uši, co kterému peru chutná a co ne. Třeba s polskými inkousty KWZ, které jsem si přivezla z Katovic, nemají problém ani se stařečci, ani mladíci. Jsem kacíř a do Montblanc Classic klidně zapíchnu shimmer ink od Diamine v dlouhé bombičce od Pelikanu Edelstein, do Centropenu Montblanc nebo KWZ, ve TWSBI Eco je tou dobou Diamine Apple Glory, stejně jako v zelené 10012. Většinou je tahle mezinárodní spolupráce náramně vyhovující, když ne, vypláchneme a načepujeme něčím jiným. I proto má smysl mít víc inkoustů různých značek, i když si, porovnáme-li objem standardního konvertoru a klasické lahvičky, zakládáte na dlouhodobé zásoby. Není zločin začít levnými 4001 nebo Diamine a pak to přes Edelstein, případně inkousty od Visconti a Sailor Jentle Ink dotáhnout třeba až k Pilotu Iroshizuku. Kvalitě se totiž musí přivyknout… pokud to tedy vaše pero vůbec spolkne.

Imperial (40. léta) – napsáno sklem




Dnes vám představím zajímavého veterána, kterého jsem získala na Vánoce roku 2015. Jedná se o Imperial z válečných let, vyrobený v Pardubicích. I když se sama pofiderním vlastencům dost často směji, zatím se ve vyhledávání starožitných kousků specializuji hlavně na pera československá. Tohle je nejstarší z nich, čilý sedmdesátník zelené barvy se skleněným hrotem. Tato pera se prý používala jako průpisová, protože vydržela větší tlak rukou. A samozřejmě, na rozdíl od klasického hrotu, není co rozskřípat.

Na první pohled vypadá pero velmi decentně. Tmavozelený vzor na celuloidových částech je díky restaurátorskému umu předchozího majitele sytý a kontrastní i po mnoha desetiletích od data výroby. Koncové části víčka a těla pera sice drobet zašly, ale aspoň mi to připomíná, kdy se tenhle střízlík opravdu narodil. Je to zasloužená historická patina. Předpokládám, že kdysi byly černé, nyní zhnědly.

Spona je celkem tuhá a zdobená geometrickými tvary. Víčko je ještě ozdobeno dvěma tenkými prstenci, kdysi zřejmě „zlacenými“.

Hrot pera je skleněný, opatřený drobnými svažujícími se drážkami až k otvoru, kterým vytéká inkoust ven. Ještě dnes se dají sehnat i celoskleněná pera, ale pouze jako dip pen, čili namáčecí pera. Imperial zásobník na inkoust má. Někdy se ale může stát, že starožitné pero má neopravitelný čerpací mechanismus a stejně se namáčení nevyhnete. Tak dopadlo mé druhé pero se skleněným hrotem. Hroty se vyráběly žluté, oranžové, mléčné, i čiré bílé.

Čerpací mechanismus je tlačítkový. Nad úchopovou částí je vak, který pojímá inkoust a je stlačován tlačítkem v zadní části krytu těla pera. Dnes už se takovýto mechanismus nepoužívá, narazíte spíše na pístový, nebo sice váčkový, ale se stlačením ze stran, kde je kovový kryt vaku. Starožitná pera často trpí zpuchřelostí těchto vaků.

Psaní skleněným hrotem je až šokantně příjemné, nechává šťavnatou, tmavou stopu. Jediným dlouhodobějším nešvarem je kumulace inkoustu u hrotu, když začnu psát. To řeším odsáním do ubrousku. Takže ano, psaní není bezchybné, protože se často dočkáte nějaké té kapky na papíře, ale skleněný hrot je dnes už tak neobvyklý, že to za trochu proplýtvaného inkoustu stojí.

A cena? To se liší kus od kusu, ale toto opravené a plně funkční mne přišlo na sedm set.